ECLI:CZ:US:1999:4.US.167.99
sp. zn. IV. ÚS 167/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti A. B., zastoupeného JUDr. J. U., advokátem, proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, živnostenského odboru ze dne 9. 2. 1999, č.j. ZIV-1340/97/B/Flei/71, ve spojení s rozhodnutím Obvodního úřadu v Praze 8, živnostenského odboru ze dne 5. 2. 1997, č.j. 96/51205-3083, a proti zásahu Městského soudu v Praze, jako orgánu veřejné moci, do ústavou zaručených základních práv a svobod, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 1. 4. 1999 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí živnostenského odboru Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 9. 2. 1999, č.j. ZIV-1340/97/B/Flei/71, jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí živnostenského odboru Obvodního úřadu v Praze 8 ze dne 5. 2. 1997, č.j. 96/51205-3083, kterým byla stěžovateli uložena pokuta 5.000,- Kč za porušení §31 odst. 7 zákona č. 455/1991 Sb., živnostenský zákon, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel je přesvědčen, že napadená rozhodnutí byla vydána nepříslušnými správními orgány, čímž dle jeho názoru došlo k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky ("Ústava"), resp. čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Dále je přesvědčen, že se žádného protiprávního jednání nedopustil, neboť zjištěné závady neměly oporu v zákoně, čímž dle jeho názoru došlo k porušení čl. 4 odst. 2 ve vazbě na čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny.
Stěžovatel ústavní stížností napadl též rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. října 1998, č.j. 38 Ca 167/97-35, jemuž vytkl, že obsahuje takové právní názory, jež jsou svojí podstatou zásahem do ústavně zaručených základních občanů - podnikatelů.
Spolu s ústavní stížností stěžovatel podal návrh na zrušení zákona č. 455/1991 Sb., živnostenský zákon, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 111/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů (silniční zákon) a prováděcí vyhlášky č. 187/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud především poukazuje na skutečnost, že ústavní stížnost se opírá prakticky výhradně o argumentaci vycházející z přesvědčení stěžovatele o neústavnosti právních předpisů, které se k věci vztahují. V tomto směru Ústavní soud odkazuje na odůvodnění svého usnesení ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. IV. ÚS 11/99, ve věci, kde byl stěžovatel jedním z účastníků řízení. V tomto usnesení Ústavní soud zřetelně formuloval důvody, pro které považuje návrhy za zjevně neopodstatněné.
Kromě toho třeba konstatovat, že stížnost nesplňuje formální podmínky stanovené zákonem č 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Ustanovení §72 odst. 1 zákona sice opravňuje fyzickou nebo právnickou osobu podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky ("Ústava"). Ustanovení §72 odst. 1 zákona je však nutno vykládat ve vztahu k ustanovení §75 odst. 1 zákona, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
V daném případě je nutno přihlédnout k ustanovením části páté hlavy druhé o.s.ř., jež mj. umožňují přezkum pravomocných rozhodnutí správních orgánů vydaných ve správním řízení. Takovým rozhodnutím je i napadené rozhodnutí živnostenského odboru Magistrátu hlavního města Prahy. Pokud tedy stěžovatel nevyužil možnost podat proti napadenému rozhodnutí žalobu podle části páté hlavy druhé o.s.ř., nevyčerpal tím všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Pokud je pak nepřímo napadán rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 1998, č.j. 38 Ca 167/97-35, resp. právní názory v něm obsažené, třeba uvést, že lhůty pro jeho napadení ústavní stížností stanovené v §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu již uplynuly.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu ČR (viz např. usnesení III. ÚS 101/95, publikované pod č. 22. sv. 4, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), byla-li stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu §74 zákona. Navíc v dané věci návrh spojený s podanou stížností, tedy návrh na zrušení celých zákonů či vyhlášek, nesplňuje hlediska cit. §74 zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 1999
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj