ECLI:CZ:US:1999:4.US.168.99
sp. zn. IV. ÚS 168/99
Usnesení
IV. ÚS 168/99
Ústavní soud rozhodl dne 22. září 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti 1) ing. K. H., 2) V. H., 3) ing. P. H., 4) V. H., 5) K. H., všech zastoupených JUDr. J. N., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 1999, čj. 7 A 123/97-26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovanému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu, ze dne 26. 1. 1996, čj. 3490/95-3150, potvrzujícímu rozhodnutí Okresního úřadu Praha - východ, okresního pozemkového úřadu, o zamítnutí návrhu na obnovu řízení, stěžovatelé uvádí, že napadené rozhodnutí zasáhlo do jejich ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen /"Listina"), a práva na řádný proces, zakotveného v článku 38 odst. 2 Listiny a žádají Ústavní soud o jeho zrušení. Podle stěžovatelů se při posuzování důvodů pro obnovu řízení Vrchní soud v Praze, stejně jako správní orgány, postavil na stanovisko vycházející z nepřijatelného právního názoru, totiž že bylo-li správním rozhodnutím rozhodnuto, že určitá osoba není účastníkem řízení, pak nedojde-li ke zrušení takovéhoto rozhodnutí, nemůže tato osoba již nikdy být účastníkem takového řízení. Podle stěžovatelů to, kdo je účastníkem správního řízení, určuje zákon, a nikoliv správní rozhodnutí.
Ze spisu Okresního úřadu Praha - východ, okresního pozemkového úřadu (dále jen "pozemkový úřad"), vedeného k rozhodnutím ze dne 30. 10. 1992, čj. PÚ 2579/92-R, ze dne 12. 11. 1992, čj. PÚ 2672/92-R 785-1, ze dne 5. 11. 1991, čj. PÚ 621/91-ÚŘ, a ze dne 5.11.1991, čj. PÚ 622/91-196-ÚŘ, jakož i ze spisu Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 7 A 123/97, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé 2) - 5), považujíce se za závětní dědice po původním vlastníku K. H., uplatnili u pozemkového úřadu nárok na vydání nemovitostí ve výzvě blíže uvedených (dále jen "předmětné nemovitosti"). Restituční nárok týkající se těch že nemovitostí, uplatnila i M. A. Pozemkový úřad dne 5. 11. 1991 pod čj. PU-621-91-196-ÚŘ a čj. PU-622-91-196-ÚŘ rozhodl, že stěžovatelé 2) - 5) nejsou účastníky řízení ve věci vydání a převodu vlastnických práv podle zákona o půdě k nemovitostem v k. ú. L., neboť nejsou oprávněnými osobami podle ustanovení §4 odst. 2 písm. b) citovaného zákona. Pozemkový úřad v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že jmenovaní sice byli závětními dědici majetku, jehož vydání žádají, ale podle rozhodnutí Státního notářství Praha - východ, čj. D 1524/66-49, stěžovatelka 2) dědictví odmítla v tísni a majetek přešel na další dědice ze závěti a ze zákona (fyzické osoby) a stěžovatelé 3) - 5) žádaný majetek nezdědili. Nejsou-li tedy oprávněnými osobami ve smyslu citovaného zákona, nemohou být ani účastníky správního řízení před pozemkovým úřadem.
V březnu roku 1992 se stěžovatelé 1) - 2) obrátili s žádostí o vydání předmětných nemovitostí na pozemkový úřad a tvrdili, že jsou oprávněnými osobami podle ustanovení §4a zákona o půdě, když vlastnictví k těmto nemovitostem odvodili z darovacích smluv uzavřených v roce 1957 s A. a K. H. Pozemkový úřad však jejich nárok neuznal a dne 3. 4. 1992 je dopisem čj. PÚ 790/92-196 jako domněle oprávněné osoby odkázal na soud ve smyslu ustanovení odst. 5 citovaného ustanovení.
Pozemkový úřad dále vedl řízení s M. A., jako oprávněnou osobou, se Zemědělským družstvem L. a Zemědělským družstvem K., jako povinnými osobami, a dne 30. 10. 1992 a 12. 11. 1992 vydal rozhodnutí čj. PÚ 2579/92-R785-1 a čj. PÚ-2672/92-R785-2, kterými schválil dohody mezi oprávněnou osobou a povinnými osobami o vydání předmětných nemovitostí. Tato rozhodnutí byla vydána v době, kdy stěžovatelé 1) - 5) vedli s Pozemkovým fondem České republiky spor o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem, který byl posléze ukončen soudním smírem schváleným Obvodním soudem pro Prahu 1 dne 10. 7. 1995 pod čj. Nc 1354/94 tak, že stěžovatelé jsou vlastníky předmětných nemovitostí.
S ohledem na výsledek soudního smíru podali stěžovatelé dne 21. 8. 1995 pozemkovému úřadu návrh na obnovu řízení a jako jeden z důvodů obnovy uvedli, že nebyli účastníky restitučního řízení, ač ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb. (správní řád) jimi být měli. Pozemkový úřad návrh na obnovu řízení rozhodnutím ze dne 11. 9. 1995, čj. PÚ-OŘ 196, zamítl, neboť nezjistil důvod obnovy řízení podle ustanovení §62 odst. 1 písm. c) správního řádu. Ministerstvo zemědělství, Ústřední pozemkový úřad, odvolání stěžovatelů dne 26. 1. 1996 pod čj. 3490/95-3150 zamítlo a rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdilo, když v odůvodnění rozhodnutí uvedlo, že nebyly dány procesní či hmotně právní důvody k tomu, aby stěžovatelé byli považováni za účastníky předmětných řízení, a z tohoto důvodu tedy nebyl dán ani důvod pro nařízení obnovy řízení.
Vrchní soud v Praze projednávající žalobu stěžovatelů dospěl k závěru, že rozhodnutí, jímž byl zamítnut návrh na obnovu řízení, je rozhodnutím procesním, které je z přezkumu vyloučeno a usnesením ze dne 29. 10. 1996, čj. 7 A 92/96-16, řízení zastavil. Toto rozhodnutí však bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 6. 1997, ve věci sp. zn. IV. ÚS 366/96, zrušeno. Podle názoru Ústavního soudu může rozhodnutí správního orgánu, navenek vykazující znaky rozhodnutí procesní povahy, ve skutečnosti implikovat i hmotně právní aspekty, a proto pro posouzení podmínek přezkumu rozhodnutí ve smyslu ustanovení §244 odst. 1 o. s. ř. je určující to, zda takové rozhodnutí je způsobilé zasáhnout do právní sféry fyzické nebo právnické osoby, ke kterémužto zásahu může dojít i rozhodnutím procesní povahy, nicméně spojeným s hmotně právními aspekty.
V důsledku zrušujícího nálezu Vrchní soud v Praze opětovně věc projednal a napadeným rozhodnutím žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že pro posouzení důvodnosti návrhu stěžovatelů na obnovu řízení je zásadní otázkou jejich účastenství v řízení vedeném pozemkovým úřadem ve věci vydání a převodu vlastnických práv podle zákona o půdě k předmětným nemovitostem. Podle názoru soudu byla tato otázka pravomocně vyřešena formou správních rozhodnutí a správní orgán jimi byl vázán, přičemž to, že se stěžovatelé obrátili na soud s návrhem na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, bylo pro rozhodování správního orgánu nerozhodné, neboť probíhající soudní řízení neřešilo předběžnou otázku ve vztahu ke správnímu řízení v restituční věci. Skutečnost, že stěžovatelé nebyli účastníky řízení o vydání a převodu vlastnických práv k předmětným nemovitostem podle zákona o půdě, tedy byla sama o sobě dostačujícím důvodem pro to, aby správní orgán rozhodující o návrhu na obnovu řízení tento návrh zamítl.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska tvrzeného porušení Listiny a poté dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že návrhu na obnovu řízení mělo být vyhověno, neboť stěžovatelé nebyli účastníky restitučního řízení, ač jimi být měli.
Podle ustanovení §62 odst. 1 písm. c) správního řádu řízení před správním orgánem ukončené rozhodnutím, které je v právní moci, se na návrh účastníka řízení obnoví, jestliže byla nesprávným postupem správního orgánu účastníkovi řízení odňata možnost účastnit se řízení, mohlo-li to mít podstatný vliv na rozhodnutí a nemohla-li náprava být zjednána v odvolacím řízení.
Z předloženého spisového materiálu vyplynulo, že v době, kdy pozemkový úřad vedl řízení o schválení dohody mezi oprávněnou osobou M. A. a povinnými osobami Státním statkem K. a Zemědělským družstvem L., posoudil tvrzený restituční nárok dalších závětních dědiců, stěžovatelů 2) - 5), o kterých dovodil, že nesplňujíce podmínky oprávněné osoby ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě, nejsou účastníky řízení před pozemkovým úřadem. Zákon o půdě ve znění v době rozhodování pozemkového úřadu neobsahoval výslovné pravidlo, které by odchylně od správního řádu upravovalo okruh v úvahu přicházejících účastníků řízení, a pozemkový úřad tedy musel vycházel z legální definice účastníka správního řízení tak, jak je obsažena v ustanovení §14 správního řádu, tedy, že účastníkem řízení je ten, o jehož právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech má být v řízení jednáno nebo jehož práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti mohou být rozhodnutím přímo dotčeny; účastníkem je i ten, kdo tvrdí, že může být rozhodnutím ve svých právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech přímo dotčen, a to až do doby, než se prokáže opak. Potud lze souhlasit s názorem stěžovatelů, že postavení účastníka řízení určuje zákon a nikoliv správní rozhodnutí. Pokud však pozemkový úřad posoudil tvrzení stěžovatelé 2) - 5) o tom, že jsou z titulu závětních dědiců oprávněnými osobami, jako neodůvodněné a de facto konstatoval, že právo domáhat se navrácení majetku jako osoby oprávněné podle ustanovení §4 odst. 2 písm. b) zákona o půdě jim nesvědčí, pak nezbylo, než tuto skutečnost zohlednit i z hlediska definice účastníků řízení. Podle názoru Ústavního soudu tedy nelze shledat nesprávným postup, podle kterého jsou osoby, kterým právo nesvědčí, zbaveny formou správního rozhodnutí procesního postavení účastníka řízení. Z tohoto pohledu tedy obstojí i napadené rozhodnutí správního soudu a ústavně právní argumentace článkem 36 odst. 1 Listiny se jeví jako účelová, a tudíž zjevně neopodstatněná.
Pokud se týká stěžovatelů 1) - 2), kteří odvodili své vlastnictví k předmětným nemovitostem z darovacích smluv a uplatnili svůj nárok u pozemkového úřadu jako domněle oprávněné osoby, pak ani oni nemohli být účastníky řízení, jejichž obnovu navrhli, neboť pozemkový úřad jejich nárok neuznal a odkázal je na soud. V této souvislosti se Vrchní soud v Praze zabýval otázkou, zda probíhající soudní řízení bylo či nebylo důvodem k přerušení řízení pozemkového úřadu. Vrchní soud své závěry vyložil v odůvodnění napadeného rozhodnutí takovým způsobem, že Ústavní soud neshledal důvod k přezkumu jeho ústavní konformity. Ústavní soud připomíná, že při hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod nemůže odhlédnout od nezávislosti rozhodování obecných soudů a jejich právní závěry přehodnocovat, a to ani za situace, že by s nimi sám nesouhlasil. Pouze v případě, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, jen tehdy je nutno takové rozhodnutí považovat za ocitající se v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. To se však v projednávaném případě nestalo.
Jak Ústavní soud již dříve judikoval, každé uplatňování práv upravené právním řádem představuje i určitý formální proces. I Listina předpokládá ve svém článku 36 existenci "stanoveného postupu" při domáhání se práv. Postup stěžovatelů 1) - 2) se v této souvislosti jeví zvláštním, neboť z logiky věci plyne, že nelze zdědit věc, nemovitost, kterou zůstavitel v době své smrti již nevlastnil. Nelze tedy nejprve argumentovat dědickým nárokem a poté vlastnictvím. Ústavní soud snad může pochopit důvody, které vedly stěžovatele 1) - 2) k postupu, jaký zaujali v době nesvobody, pochopení těchto důvodů je však pro rozhodování o ústavní stížnosti irelevantní.
Ústavní soud tedy neshledal, že by při projednávání žaloby stěžovatelů došlo ze strany Vrchního soudu v Praze k odepření soudní ochrany, neboť správní soud ve věci jednal, rozhodl a své rozhodnutí řádně odůvodnil, přičemž prostý nesouhlas stěžovatelů s právními závěry správního soudu nelze vykládat jako porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. K námitce o porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, Ústavní soud uvádí, že ani v tomto směru neshledal v postupu vrchního soudu ani v napadeném rozhodnutí žádné pochybení, které by odůvodňovalo jeho zásah.
Vzhledem k důvodům shora uvedeným Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 22. září 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu