ECLI:CZ:US:1999:4.US.17.99
sp. zn. IV. ÚS 17/99
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti L. R., zastoupeného JUDr. E. Z., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 10 C 149/97, za účasti Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníka řízení, a vedlejšího účastníka Mysliveckého sdružení H. v Čechách, se sídlem H. v Čechách, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Pardubicích, zamítajícímu návrh stěžovatele na zrušení rozhodnutí členské schůze Mysliveckého sdružení H. v Čechách, se sídlem H. v Čechách, ze dne 5. března 1997, o jeho vyloučení z tohoto sdružení, stěžovatel uvádí, že tímto rozsudkem bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo vyplývající z článku 90 Ústavy ČR, v němž se stanoví, že soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, neboť stěžovatel se jednání, pro které byl vyloučen z Mysliveckého sdružení H. v Čechách, nedopustil, takže závěry soudu nemají v tomto směru vůbec oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Napadeným rozsudkem rozhodl pak Okresní soud v Pardubicích po provedení některých důkazů tak, že stěžovatelův návrh zamítl, neboť podle jeho názoru rozhodnutí členské schůze o stěžovatelově vyloučení bylo zcela v souladu s článkem 7 bod 1 lit. c) a článkem 8 bod 3 stanov sdružení.
Okresní soud v Pardubicích ve svém vyjádření z 22. ledna 1999 uvedl, že ve věci bylo provedeno velice vyčerpávající důkazní řízení o skutečnostech vyloučení stěžovatele z mysliveckého sdružení, a že řízení proběhlo dle ustanovení §244 a násl. o.s.ř., věcná příslušnost byla dána ustanovením §7 odst. 2 o.s.ř. a §15 zák. č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, v platném znění a §246 odst. 3 o.s.ř. V tomto směru poukazuje proto soud na odůvodnění napadeného rozsudku.
Vedlejší účastník, Myslivecké sdružení H. v Čechách, se sídlem H. v Čechách, se ve svém vyjádření zcela ztotožnil s hodnocením okresního soudu s tím, že soud prověřoval skutečnosti s širším aspektem, než jak by bylo v uvedené věci nutno. Právo stěžovatele sdružovat se porušeno nebylo, stěžovatel se může sdružovat i nadále, neboť ústavní zákon nezajišťuje ani nestanovuje, ve kterém sdružení či spolku a jakého zaměření má právo být a za jakých podmínek se stává nebo přestává být členem. Proto Myslivecké sdružení H. v Čechách navrhuje zamítnutí ústavní stížnost.
Ústavní soud zjistil z obsahu spisu 10 C 149/97 Okresního soudu v Pardubicích, že stěžovatel se podáním došlým tomuto soudu dne 3. 9. 1997 domáhal přezkoumání rozhodnutí členské schůze Mysliveckého sdružení H. v Čechách, se sídlem H. v Čechách ze dne 5. 3. 1997, a to s odkazem na ustanovení čl. 13 stanov sdružení, podle kterého může člen napadnout rozhodnutí některého z jeho orgánů, a to pouze žalobou ve lhůtě 6 měsíců ode dne rozhodnutí, resp. do 30 dnů ode dne, kdy se o tomto rozhodnutí dozvěděl. Ze zápisu z uvedené členské schůze je patrno, že přítomní členové projevili souhlas s vyloučením stěžovatele z mysliveckého sdružení a také to, že stěžovatel byl při rozhodnutí členské schůze přítomen.
Ústavní soud nejdříve konstatuje, že dle jeho zjištění bylo dostatečně svědecky prokázáno, že stěžovatel byl přítomen rozhodnutí mysliveckého sdružení, jímž byl z tohoto sdružení vyloučen, a že v otázce prověřování všech podstatných skutečností tedy nelze v jednání Okresního soudu v Pardubicích shledat žádné pochybení. Uvedeným jednáním okresního soudu tedy nebylo jednáno v rozporu s čl. 90 Ústavy ČR, jímž jsou soudy povolány k ochraně práv zákonem stanoveným způsobem.
Přes uvedené skutečnosti však Ústavní soud konstatuje, že ačkoliv obdobné stanovisko jako Okresní soud v Pardubicích, totiž že na přezkum rozhodnutí některého orgánu sdružení (§15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb.) nelze vztáhnout obecná ustanovení občanského soudního řádu, týkající se řízení před soudem, ale věc je nutno posuzovat podle zvláštních ustanovení o správním soudnictví, zaujal i Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém usnesení ze dne 29. 9. 1995, sp. zn. 7 Co 1789/95, publikovaném pod č. 57/96 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, sdílí Ústavní soud však v tomto směru názor, zastávaný v právní teorii (JUDr. Michal Mazanec: Správní soudnictví, Praha 1996, str. 58), že poskytnutí soudní ochrany podle §15, spočívající v možnosti člena sdružení požádat okresní soud o přezkoumání rozhodnutí orgánu sdružení, proti kterému již nelze podle stanov podat opravný prostředek, není správním soudnictvím, protože tu nejde o výkon veřejné správy. Obdobně vyznívá i usnesení Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 28 Ca 91/94 (Správní právo, ročník 1995, č. 1, str. 18), v němž se v obdobné věci dovozuje, že orgány ČMFS jsou orgány zájmové samosprávy a jako takové rozhodují na základě stanov ČMFS a řádů, vydaných orgány ČMFS, nikoli na základě zákona. Napadená rozhodnutí, vydaná orgány ČMFS, nejsou rozhodnutími vydanými v oboru veřejné správy, a proto tato rozhodnutí nelze přezkoumávat v řízení podle části páté občanského soudního řádu, tj. ve správním soudnictví. K tomu Ústavní soud dodává, že ve správním soudnictví přezkoumávají soudy zákonnost rozhodnutí i orgánů zájmové samosprávy a dalších právnických osob, pokud jim ovšem zákon svěřuje rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy (§244 odst. 2 o. s. ř.). V této souvislosti nelze pominout ani historický aspekt věci, totiž že zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, byl vydán ještě před obnovením soudního přezkumu zákonnosti rozhodnutí správních orgánů zákonem č. 519/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád a notářský řád. Jestliže ustanovení §15 citovaného zákona výslovně hovoří o přezkumu, pak soudní ochrana tímto ustanovením poskytovaná musí být vykládána ve smyslu kasace, tedy výroku, jímž se přezkoumávané rozhodnutí buď potvrzuje nebo zrušuje. To sice na straně jedné znamená, že i v tomto případě lze část první a část třetí občanského soudního řádu aplikovat pouze přiměřeně, tj. s přihlédnutím k již konstatované povaze přezkumu na straně druhé, na rozdíl od správního soudnictví (§250i odst. 1 o. s. ř.), to však nevylučuje kupř. provádění dokazování. Tento výklad považuje Ústavní soud za odpovídající také proto, že rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy zpravidla předchází správní řízení, a proto i dokazování, zatímco zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, přepokládá rozhodování orgánů sdružení pouze na základě stanov. Zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, upravuje sice i případ přezkumu rozhodnutí podle ustanovení týkajících se správního soudnictví (§12 odst. 4 citovaného zákona), rozhodnutím, které je zde přezkoumáváno, je však rozhodnutí Ministerstva vnitra [§12 odst. 1 lit. b) citovaného zákona], tedy klasické rozhodnutí vydané v oblasti veřejné správy. Není-li tedy v projednávané věci možný postup podle části páté, upravující správní soudnictví, nezbývá než vzhledem k ustanovení §7 odst. 2 o. s. ř. s přihlédnutím k ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, přiměřeně aplikovat část první a část třetí občanského soudního řádu, přirozeně např. s tou odchylkou, že funkčně příslušný je výlučně okresní soud řídící se kasačním principem. Jinými slovy jde o občanské soudní řízení sui generis, v němž ustanovení části páté o správním soudnictví aplikovat nelze. Tento názor ostatně zaujal Ústavní již v nálezu sp. zn. IV. ÚS 9/98.
Formální pochybení, tedy skutečnost, že Okresní soud v Pardubicích označil svoje řízení podle ustanovení §244 a násl. o.s.ř., však nepovažoval Ústavní soud za dostatečný důvod pro zrušení napadnutého rozhodnutí, neboť de facto soud postupoval způsobem odpovídajícím výše naznačeným zásadám (prováděl poměrně rozsáhlé dokazování výslechem svědků, poskytl stranám prostor pro uplatnění námitek, atd.). Jinak řečeno formálním podřazením postupu pod správní soudnictví, stěžovatelova ústavně zaručená práva nijak neporušil.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že rozhodnutím Okresního soudu v Pardubicích, nedošlo k porušení čl. 90, jak namítá stěžovatel a proto ústavní stížnost odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 lit a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu