ECLI:CZ:US:1999:4.US.173.99
sp. zn. IV. ÚS 173/99
Usnesení
IV. ÚS 173/99
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti F. B., zastoupeného JUDr. V. S., advokátem, proti usnesení Krajského státního zástupce v Plzni, sp. zn. 2 KZv 11/95, ze dne 1. 2. 1995, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou ústavní stížností, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 4, čl. 40 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, domáhá zrušení výše označeného usnesení krajského státního zástupce o zajištění majetku stěžovatele. Současně s ústavní stížností stěžovatel podal i návrh na zrušení ustanovení §347, §348 a §349 tr. řádu, neboť je toho názoru, že citovaná ustanovení jsou v rozporu s čl. 11 odst. 4. čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 1, 2 Listiny, čl. 6 Úmluvy a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.
Jak je patrno z obsahu příloh ke stížnosti připojených, bylo proti stěžovateli vedeno vyšetřovatelem Policie ČR, Krajským úřadem vyšetřování v Plzni trestní stíhání pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, 3 tr. zákona za použití §8 odst. 1 tr. zákona. Usnesením Krajského státního zástupce ze dne 1. 2. 1995, sp. zn. 2 KZv 11/95 došlo podle §347 odst. 1 tr. řádu k zajištění celého majetku stěžovatele. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel v zákonné lhůtě stížnost. Stížnost byla projednána v řízení před Krajským soudem v Plzni, který ji svým usnesením ze dne 14. 8. 1996, sp. zn. 9 To 64/96 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl, neboť stížnost neshledal důvodnou.
Z obsahu uvedených příloh vyplývá, že rozhodnutí, jehož zrušení se stěžovatel výslovně v petitu své ústavní stížnosti domáhá (a jímž je Ústavní soud vázán), nabylo právní moci již v roce 1996 (konkrétně dne 14. 8. 1996). Tímto dnem tedy počala běžet 60 denní zákonná lhůta k podání ústavní stížnosti stanovená v ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění účinném do 9. 5. 1998. Jestliže tedy byla ústavní stížnost proti uvedenému rozhodnutí stěžovatelem podána teprve dne 1. dubna 1999, stalo se tak po uplynutí shora uvedené lhůty k jejímu podání zákonem stanovené, a proto musela být podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
S ohledem na to, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nemohl se Ústavní soud již zabývat spojeným návrhem na zrušení výše uvedených ustanovení trestního řádu, neboť tento návrh sdílí právní osud odmítnuté ústavní stížnosti.
Pro úplnost je třeba dodat, že argumenty podrobně stěžovatelem rozváděné v důvodech jeho ústavní stížnosti spíše nasvědčují tomu, že stěžovatel v podstatě napadá a za protiústavní považuje také stav, který byl sice vyvolán rozhodnutím o zajištění jeho majetku v roce 1995, ale trvá již několik let a je způsoben nečinností příslušných orgánů, což sám také označuje za zásah do jeho ústavně zaručených práv. V takovém případě však měl uvedené argumentaci přizpůsobit také petit ústavní stížnosti (§82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 1999
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj