ECLI:CZ:US:1999:4.US.175.98
sp. zn. IV. ÚS 175/98
Usnesení
IV. ÚS 175/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Vladimíra Čermáka o ústavní stížnosti Ing. M.P., zastoupené JUDr. V.J., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 1 To 233/97, ze dne 19. 2. 1998, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení a VSZ, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 8 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci. Tímto rozhodnutími bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 33 T 20/95, ze dne 17. 11. 1997, kterým byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona a odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, se zařazením do věznice s dozorem a k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání v bankovním sektoru spojeného s nakládáním s finančními prostředky na dobu 3 let. Uvedeným trestným činem byla stěžovatelka uznána vinnou za to, že po vzájemné dohodě s již pravomocně odsouzenými L.P. a M.Ž. zajistila dne 27.10.1994 na svém pracovišti v pobočce ZB, a.s. založení vkladní knížky na doručitele s názvem P. a heslem pondělí, přičemž věděla, že tato vkladní knížka bude použita k opatření neoprávněného majetkového prospěchu a poté, kdy na tuto vkladní knížku byla neoprávněně ke škodě O., a.s., převedena z účtu této společnosti vedeného u MB, a.s. L.P. a R.B., ve spolupráci s dalším pachatelem částka ve výši 1,414.120,- Kč, dne 23. 11. 1994 na svém pracovišti v pobočce ZB, a.s. zajistila, aby M.Ž., vystupující pod jménem P.Č., vybral z výše uvedené vkladní knížky částku 950.000,- Kč, a to tak, že znemožnila provést řádnou kontrolu
2 IV. ÚS 175/98
totožnosti doručitele, předstírala, že tato byla řádně provedena a do knihy evidence vkladů a výběrů částek nad 100.000,- Kč v tomto směru provedla nepravdivý zápis, přičemž jejím jednáním byla v součinnosti s L.P. a M.Ž. poškozené organizaci O., a.s., způsobena škoda ve výši 950.000,- Kč, přičemž nesprávně získané finanční prostředky si mezi sebe rozdělili R.B., L.P., M.Z. a další pachatelé.
Podle názoru stěžovatelky oběma uvedenými rozhodnutími byl v její neprospěch porušen zákon v ustanoveních §264 odst. 1 a §2 odst. 5 a 6 trestního řádu a v důsledku toho tak došlo k jejímu odsouzení, resp. k nařízení zbavení svobody způsobem, jejž zákon nedovoluje. Ve své ústavní stížnosti popisuje procesní vývoj v trestní věci proti ní vedené. Poukazuje na první odsuzující rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 33 T 20/95, ze dne 4. 4. 1997, jímž byla uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona, jehož se měla dopustit jako spolupachatelka společně s dalšími pěti osobami (skutkem, který byl popsán ve výroku uvedeného rozsudku pod bodem 1), který byl v poměru ke stěžovatelce vymezen tak, že "obžalovaní R.B., L.P., stěžovatelka a M.Z. v úmyslu získat podvodným způsobem finanční prostředky, po vzájemné dohodě, kdy došlo také k rozdělení úkolů dne 27. 10. 1994, stěžovatelka založila na svém pracovišti v pobočce ZB, a.s. vkladní knížku na doručitele shora označeného čísla s názvem P. a heslem pondělí a zbylé finanční prostředky si ponechali obžalovaní L.P., stěžovatelka a další pachatel".)
Odvoláním stěžovatelky proti uvedenému rozsudku se zabýval Vrchní soud v Olomouci, který svým v pořadí prvním rozsudkem, sp. zn. l To 104/97, ze dne 24. 6. 1997, rozsudek soudu I. stupně, v části týkající se stěžovatelky, zrušil a v tomto rozsahu podle §259 odst. 1 tr. řádu vrátil Krajskému soudu v Ostravě k opětovnému projednání a rozhodnutí. V této souvislosti se stěžovatelka v ústavní stížnosti dovolává odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu, jehož část, kterou považuje za významnou, cituje a v niž se uvádí "vrchní soud proto konstatuje, že důkazními prostředky nebyla doposud prokázána nejen součinnost obžalované při spáchané trestné činnosti s dalšími osobami tak, jak dovozuje soud I. stupně (objektivní znak spolupachatelství), ale i vědomost obžalované o možnosti spáchání uvedeného trestného činu (subjektivní znak spolupachatelství), což by umožňovalo vyvození její trestní odpovědnosti v podobě soudem I. stupně ustálené." Z uvedeného podle stěžovatelky, mihlo jakoukoliv pochybnost plyne, že tehdy stávající konstrukce skutkové věty (enunciát rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 4. 4. 1997) jednak osobně neumožňovala dovození předpokládané součinnosti v rámci objektivních znaků spolupachatelství, zejména však, že dosud realizované důkazy neprokazují její vědomost o možnosti spáchání trestného činu. Závěr vrchního soudu obsažený v rozhodnutí z 24. 6. 1997 a citovaný výše je pak evidentně zavazujícím právním názorem ve smyslu §264 tr. zákona.
Stěžovatelka dále pokračuje ve vylíčení dalšího procesního postupu po vrácení věci soudu 1. stupně k novému projednání a rozhodnutí. Zde poukazuje na to, že Krajský soud v Ostravě v novém hlavním líčení realizoval v podstatě tři nové, resp. opakované, důkazy (výslech svědků V. a K. a zprávu MÚ) a konstatuje, že je nepochybné a nesporné, že provedené důkazy oproti původnímu stavu bud' nic nového nepřinesly, resp. v určitých částech vyzněly ve prospěch její obhajoby. Krajský soud v Ostravě však dovodil, že došlo k takové změně skutkového základu, že právním názorem vrchního soudu není při rozhodování vázán, a rozhodl tak, jak je uvedeno v úvodu tohoto rozhodnutí. Přitom, jak stěžovatelka uvádí, provedl v podstatě "kosmetické" úpravy skutkové věty, omezil její
3 IV. ÚS 175/98
protiprávní útok na případ výběru částky 950.000,- Kč, a za této situace zřejmě dovodil, že došlo k takové změně skutkového základu, že právním názorem vrchního soudu není vázán.
V dalším odvolání proti tomuto v pořadí druhému rozsudku krajského soudu stěžovatelka brojila proti závěru, že její vina byla provedenými důkazy skutečně prokázána, a poukázala na to, že soud I. stupně svým postupem a rozhodnutím porušil zákon v ust. §264 tr. řádu, tzn. neřídil se vysloveným a daným právním názorem vrchního soudu.
Vrchní soud v Olomouci odvolání stěžovatelky podle §256 tr. řádu usnesením zamítl, neboť neshledal, že by soud I. stupně porušil ust. §264 tr. řádu.
Tímto závěrem odvolací soud popřel podle stěžovatelky své původní stanovisko ve věci. V žádném případě totiž podle stěžovatelky na základě nově provedených důkazů, a to i při zmíněných formulačních změnách v enunciátu nedošlo ke změně důkazní situace tak, aby mohl být nerespektován ten právní názor, že nebyla prokázána ,,...vědomost obžalované o možnosti spáchání uvedeného trestného činu ". Tento názor o neprokázání nutné vědomosti se rozhodně netýkal a nemohl týkat jen části trestního jednání, ale její vědomosti jako takové, která bud' byla nebo nebyla. V této souvislosti také zdůraznila, že ostatní spoluobžalovaní byli odsouzení při zachování dikce skutkové věty, tak jak ji formuloval krajský soud v rozsudku ze dne 4. 4. 1997. Dále pak v důvodech ústavní stížnosti stěžovatelka v podstatě opakuje svoji obhajobu uplatňovanou již v řízení před obecnými soudy, založenou za zpochybnění tvrzení již odsouzeného M.Z. o užití papíru s údaji, týkajícími se P.Č. při výběru částky 950.000,- Kč a na dovozování existence padělaného občanského průkazu, který vycházel z údajů pasu ztraceného P.Č., kterýžto pas, jak stěžovatelka tvrdí, jí byl M.Ž. při výběru částky předložen. V závěru ústavní stížnosti pak stěžovatelka uvádí, že k porušení zákona došlo i v ust. §2 odst. 5 a 6 tr. řádu, neboť zcela evidentně nebyly rovnocenně vyhodnoceny okolnosti svědčící ve prospěch její obhajoby a hodnocení důkazů nebylo založeno na pečlivém uvážení všech okolností v jednotlivostech i v souhrnu.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Olomouci, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, která obě po podrobném rozboru věci navrhují zamítnutí ústavní stížnosti, a připojil si spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 33 T 20/95.
Pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti bylo třeba především posoudit otázku, zda procesním postupem obecných soudů bylo porušeno ust. §264 odst. 1 tr. řádu. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisu, dospěl k závěru, že se tak nestalo, a že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ze spisu Krajského soudu v Ostravě Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla původně rozsudkem tohoto soudu ze dne 4. 4. 1997, sp. zn. 33 T 20/95, uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona, spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona. Skutek, ve kterém byl spatřován uvedený trestný čin, byl vymezen v bodě 1) tohoto rozsudku tak, jak byl již výše popsán.
Odvolací soud, který pak z podnětu odvolání stěžovatelky věc přezkoumával, měl pochybnosti o správnosti užité právní kvalifikace soudem I. stupně, když tento dospěl k vině stěžovatelky v podobě účastenství na spáchaném trestném činu formou spolupachatelství. V odůvodnění svého zrušujícího rozhodnutí ze dne 24. 6. 1997, sp. zn. 1 To 104/97 uvedl, že skutková zjištění soudem 1. stupně učiněná ve vztahu ke stěžovatelce nejsou prozatím úplná a odpovídající provedeným důkazům. Z nich vyvozená právní kvalifikace činu je předčasná a v zásadě z těchto důvodů také nebylo možné akceptovat stanovisko obhajoby, že by měl vrchní soud stěžovatelku zprostit obžaloby. Uvedl, že pokud soud I. stupně dospěl k vině v podobě
4 IV. ÚS 175/98
účastenství na spáchaném trestném činu v širším slova smyslu, pak jím užitá právní kvalifikace by měla být důsledně odražena v popisu skutkovém, aby bylo možno přezkoumat, zda aplikace zákona na daný skutkový stav je odpovídající. Byl toho názoru, že učiněná skutková zjištění stran stěžovatelky neumožňovala rozhodnutí o právních úvahách, které byly v napadeném rozsudku obsaženy, a v této části považoval rozsudek soudu I. stupně za nepřezkoumatelný, neboť otázka naplnění znaků spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona nebyla dostatečně v odůvodnění rozsudku vyložena. Soudu I. stupně bylo pak odvolacím soudem uloženo, aby znovu vyhodnotil veškeré provedené důkazy a provedl i dílčí doplnění dokazování tak, aby bylo možno určit podíl stěžovatelky na spáchané trestné činnosti.
Soud 1. stupně v souladu s příkazem odvolacího soudu provedl doplnění dokazování ve směru, který odvolací soud ve svém zrušovacím rozhodnutí naznačil, a znovu vyhodnotil veškeré provedené důkazy včetně důkazů již dříve provedených. Výsledkem této činnosti soudu I. stupně pak bylo nové rozhodnutí - rozsudek čj. 33 T 20/95-1021, ze dne 17. 11. 1997, kdy tento soud, jak je patrno z odůvodnění rozsudku, vzal za prokázáno, že existovala dohoda o spáchání trestné činnosti minimálně mezi stěžovatelkou, jejím manželem L.P. a M.Ž. a stěžovatelka se pak podílela na realizaci celého záměru tíná způsobem, že založila vkladní knížku, na kterou poté byly převedeny neoprávněně finanční prostředky a dále svým jednáním při výběru peněz výrazně přispěla k tomu, aby mohla být vybrána částka 950.000,- Kč. Jednání stěžovatelky bylo proto kvalifikováno jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona. Podíl stěžovatelky na výběrech dalších částek, a to až do celkové výše 1,411.000,- Kč nebyl prokázán a ve smyslu těchto svých závěrů také soud 1. stupně ve výroku rozsudku nově formuloval skutek, v němž uvedeny trestný čin spatřuje.
Stěžovatelka ve vztahu k tomuto rozsudku krajského soudu i navazujícímu rozhodnutí Vrchního soudu namítá porušení ust. §264 odst. 1 tr. řádu. Krajský soud podle jejího přesvědčení svým rozhodnutími nerespektoval právní názor Vrchního soudu v Olomouci vyjádřený v jeho rozsudku ze dne 24. 6. 1997.
Podle názoru Ústavního soudu k porušení ust. §264 odst. 1 tr. řádu v daném případě nedošlo. V této souvislosti ústavní soud poukazuje na odůvodnění vrchního soudu - jeho prvého zrušovacího rozhodnutí, kdy především tento soud zdůraznil, že skutková zjištění soudu 1. stupně učiněná ve vztahu ke stěžovatelce, nebyla do té doby úplná a odpovídající provedeným důkazům. Z nich vyvozená právní kvalifikace byla pak předčasná a v zásadě z těchto důvodů nebylo možno ani akceptovat stanovisko obhajoby, že by měl vrchní soud stěžovatelku obžaloby zprostit. Vrchní soud tak sice tehdy nepovažoval vinu stěžovatelky ve vztahu k tehdy popsanému skutku za prokázánu, na druhé straně však nedovodil ani důvody vedoucí k tomu, aby byla zproštěna obžaloby, rozsudek soudu 1. stupně považoval také za nepřezkoumatelný a proto jej zrušil z důvodů uvedených v ust. §258 odst. 1 písm. b) a písm. c) trestního řádu, a věc vrátil podle §259 odst. 1 tr. řádu soudu 1. stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Rozsah potřebného projednání pak byl vymezen v závislosti na zjištění vad ve smyslu §258 odst. 1 písm. b), c) tr. řádu. Z odůvodnění následného rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 11. 1997 je pak patrno, že tento, jak již shora uvedeno, v souladu s příkazem vrchního soudu provedl další dokazování a znovu zhodnotil veškeré v řízení provedené důkazy, čímž i podle názoru Ústavního soudu splnil povinnost vyplývající pro něj z ustanovení §264 odst. 1 trestního řádu.
Za daného stavu věci, jak byl shora popsán, již krajský soud nebyl vázán právním názorem odvolacího soudu hmotněprávní povahy, neboť vymezení skutku ve výrokové části rozsudku, tak jak bylo shora uvedeno, ukazuje na změnu skutkového základu oproti
5 IV. ÚS 175/98
původnímu skutkovému základu uvedeném v prvním odsuzujícím rozsudku tohoto soudu. Již vrchní soud také ve svém následném rozhodnutí, v němž ústavní soud vybočení z ústavních mezí neshledal, upozornil na to, že stěžovatelka v opravném prostředku pomíjela nezbytnou obsahovou souvislost jí citované pasáže prvého rozhodnutí vrchního soudu s dalšími údaji, které tato pasáž odůvodnění obsahovala, a dále, že zřejmě pojem důkazní situace vztáhla k obsahu důkazů sice již provedených, avšak důsledně postupem podle §2 odst. 6 trestního řádu nezhodnocených. Podrobně vysvětlil, že v dané věci se skutkový základ oproti prvému rozhodnutí podstatně změnil, uvedl, že nemožnost aplikace užité právní kvalifikace v pořadí prvém rozsudku krajského soudu, resp. její prohlášení za předčasnou, byla ve zrušujícími rozhodnutí vztažena k tehdy popsanému skutku a uzavřel, že poznatky, které vyvodil, z jeho rozhodnutí soud l. stupně jsou správné a tento soud neporušil příkaz daný soudu I. stupně ustanovením §264 tr. řádu. Vyjádřil pak názor, že i když by při řádném vyhodnocení všech provedených důkazů bylo možno dospět ke skutkovým závěrům obsaženým v pořadí druhém rozsudku, již v rozsudku prvně nalézacím soudem vydaném, neuplatňuje se závaznost právního názoru hmotněprávní povahy ve smyslu ustanovení §264 tr. řádu v případech, kdy se skutkový stav změní z hlediska svého vymezení ve výrokové části rozsudku, byt' i jen na základě odstranění vad vymezených ustanoveními §258 odst. 1 písni. b) trestního řádu. Tento výklad ustanovení §264 tr. řádu, ani jeho aplikaci na daný případ, nelze považovat za protiústavní.
Ústavní soud se dále zabýval i námitkou stěžovatelky, že rozhodnutími obecných soudů byl porušen zákon též v ust. §2 odst. 5, 6 tr. řádu. Porušení zákona dovozuje stěžovatelka z toho, že soudy neuvěřily její verzi obhajoby v podstatě proto, že všechny okolnosti svědčící v její prospěch nebyly rovnocenně vyhodnoceny a hodnocení důkazů nebylo založeno na pečlivém uvážení všech okolností v jednotlivostech i v souhrnu. V tomto směru je z obsahu spisu patrno, že ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování, které umožnilo oběma soudům učinit jak skutkové, tak i právní závěry, přičemž i Vrchní soud v Olomouci ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlil, na základě jakých úvah dospěl k závěru o vině stěžovatelky. Také Ústavní soud považuje za podstatný důkaz, vztahující se sice k jiné části skutkové věty, kterou stěžovatelka svou obhajobou zpochybňuje, nicméně nasvědčující vědomosti stěžovatelky o trestném jednání, totiž nezpochybněnou původní výpověď svědka K., potvrzující její spoluúčast, vztahující se k zakládání vkladní knížky prostřednictvím svědka v době, kdy se na pracovišti žádná další osoba, pro kterou by stěžovatelka tuto záležitost vyřizovala, nenacházela. Svědek také potvrdil, že po zřízení knížky tato zůstala v dispozici stěžovatelky a nebyla předána nikomu jinému, přičemž důkazy, které vyhodnotily obecné soudy ve vztahu k L.P., bylo prokázáno, že před zneužitím této vkladní knížky (znějící sice na doručitele, ale vinkulované na heslo), při výběru částky 950.000,- Kč se tato nacházela v držení manžela stěžovatelky. Zejména však Ústavní soud k této části ústavní stížnosti znovu připomíná, jak již dříve ve svých nálezech uvedl, že není vrcholným orgánem soustavy obecných soudů, a nepřísluší mu provádět "hodnocení" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Správností provedeného hodnocení důkazů obecnými soudy se může zabývat jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Tak tomu však v daném případě, jak shora uvedeno, nebylo.
Ze všech těchto důvodů dospěl ústavní soud k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatelky nebyla rozhodnutími obecných soudů dotčena, a proto byla ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
6 IV. ÚS 175/98
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu.