ECLI:CZ:US:1999:4.US.187.99
sp. zn. IV. ÚS 187/99
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti L. V., zastoupeného JUDr. P. T., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. března 1999, sp. zn. 44 To 270/99, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. února 1999, sp. zn. 1 Nt 221/99, a proti opatření o sdělení obvinění čvs: MVV-202/98, ze dne 12. února 1999, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ve lhůtě dne 13. dubna 1999 obrátil na Ústavní soud s ústavní stížností, kterou napadá opatření vyšetřovatele Úřadu vyšetřování hlavního města Prahy, jímž bylo stěžovateli sděleno obvinění z trestného činu zločinného spolčení podle §163a odst. 1 trestního zákona a trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 lit. a), b) a odst. 2 lit. b) trestního zákona. Stěžovatel uvádí, že opatření o sdělení obvinění bylo vydáno v rozporu se zákonem, nemá oporu ve zjištěných skutečnostech a je proto v rozporu s čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které vylučují zbavení svobody, jakož i vzetí do vazby, jinak než z důvodů a způsobem stanoveným zákonem, zejména proto, že neobsahuje popis skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným a dále, že nejsou uvedeny okolnosti nasvědčující tomu, že se stěžovatel dopustil úmyslného trestného činu. Proto nelze, dle tvrzení stěžovatele, považovat sdělení obvinění za zákonné ve smyslu §160 odst. 1 trestního řádu. Pochybení vidí v tom, že u trestného činu zločinného spolčení není uvedeno jakou činnost měl stěžovatel v jeho prospěch vykonávat (založení, účast, podporu), dále kdo tvoří takové spolčení, struktura atd. Proto tedy stěžovatel konstatuje, že sdělení obvinění neobsahuje žádné okolnosti dosvědčující naplnění objektivní stránky trestného činu. U trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele uvádí stěžovatel, že není nijak konstatováno překročení pravomoci, nesplnění svojí povinnosti ani následné vážné poruchy v činnosti organizace, která vznikla uvedeným jednáním. V ústavní stížnosti stěžovatel napadá sdělení obvinění, jako rozhodnutí, proti kterému není žádného opravného prostředku
Dále stěžovatel napadá rozhodnutí Městského soudu v Praze, jimž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 o vzetí stěžovatele do vazby dle ustanovení §67 odst. 1 lit. a), b) a c) trestního řádu. Zde stěžovatel usnesením vytýká, že v nich nejsou konkrétně uvedeny důvody vzetí do vazby a je toliko odkazováno na ustanovení trestního řádu. V takovém jednání shledává porušení čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny jakož i na čl. 90 Ústavy ČR, dle nějž jsou soudy povolány především k poskytování zákonem stanovené ochrany právům. Konkrétně uvádí, že pro vazbu útěkovou není žádný reálný podklad, kdy sama hrozba vysokým trestem nemůže být důvodem takové vazby. Napadenými rozhodnutími není také prokázáno, že stěžovatel má koluzní záměry a konečně nesouhlasí ani s vazbou předstižnou, neboť obvinění je obecné bez podkladu pro závěr, že by stěžovatel chtěl pokračovat v trestné činnosti.
Ve své stížnosti též poukazuje na odepření možnosti nahlédnutí do spisu, v kterémžto jednání spatřuje porušení práva na právní pomoc již od počátku řízení dle čl. 37 odst. 2 Listiny a čl. 40 odst. 3 Listiny, dle nichž má obviněný právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby.
Z uvedených důvodů požaduje zrušení napadených rozhodnutí.
Ústavní soud se obrátil na účastníka - Městský soud v Praze, který ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že z popisu skutku, tak jak je uveden ve sdělení obvinění vyplývá, že jednání, pro něž bylo obvinění sděleno, má znaky skutkové podstaty trestného činu zločinného spolčení a trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele. Dále uvedl, že nelze souhlasit s názorem stěžovatele, že při rozhodování o vzetí do vazby musí být k dispozici všechny důkazy potřebné k závěru o vině pachatele. Tyto důkazy se opatřují v průběhu přípravného řízení. Při rozhodování o vzetí do vazby je třeba zkoumat, zda byly splněny podmínky uvedené v ustanovení §67 odst. 2 trestního řádu, kdy postačí, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo sděleno obvinění, byl spáchán. Zákon nepožaduje, aby byly již v tomto stadiu opatřeny všechny důkazy. Pokud jde o konkrétní věc, nebyl důvod útěkové vazby dovozen pouze z hrozby vysokým trestem odnětí svobody při dané právní kvalifikaci, ale obava z následků předpokládaných tímto ustanovením byla dovozena ve spojení s další skutečností a tj. návazností trestné činnosti do zahraničí a tím i reálné možnosti uprchnutí pachatele do ciziny. Důvody koluzní vazby spočívají v provázanosti jednání obviněných, kteří se znali, byli spolu v kontaktu a tyto konkrétní skutečnosti jednání odůvodňují obavu z následků předpokládaných v ustanovení §67 odst. 1 lit. b) trestního řádu. Důvodnost vazby předstižné opírá účastník o charakter činnosti, která byla páchána opakovaně, profesionálně, organizovaným způsobem a nelze mít pochybnosti o zištné motivaci pachatelů, když zejména je třeba poukázat na poslední dílčí skutek tohoto jednání, při kterém byla část pachatelů zadržena a kdy tito v zájmu zdárného dokončení jejich trestné činnosti neváhali ani ohrozit životy běženců. Proto navrhl Ústavnímu soudu odmítnout stížnost jako neopodstatněnou.
Obvodní soud pro Prahu 10 ve svém vyjádření uvedl, že důvody, které byly podstatné při rozhodování o vazbě, spočívaly ve velkém rozsahu trestné činnosti, v kontaktech na cizinu a dlouhodobé přípravě jednotlivých převodů, tedy možnosti rozpracovanosti jednotlivých činů, které mohly být vykonány kdykoliv. To vše dle obvodního soudu odůvodňuje vzetí do vazby ze všech třech zákonem stanovených důvodů. V podrobnostech pak odkázal na své napadené usnesení
K ústavní stížnosti se vyjádřil také vyšetřovatel, který podrobněji vysvětlil činnost, pro kterou je stěžovatel trestně stíhán. Vyjádřil se i k námitce stěžovatele, že byla jeho právnímu zástupci odepřena možnost stěžovatele nahlédnout do spisu. K tomu vyšetřovatel uvedl, že závažné důvody, které jej k takovému rozhodnutí vedly sdělil příslušnému státnímu zástupci, který důvodnost takového jednání potvrdil. Při kvalifikaci trestného činu zločinného spolčení, podle §163a odst. 1 trestního zákona, vycházel vyšetřovatel ze skutečnosti, že stěžovatel poskytoval zločinnému spolčení informace a jednal tak, aby chránil jeho členy před odhalením jinými složkami Policie, tedy vzhledem ke svému postavení podporoval zločinné spolčení s cílem ochrany členů. Při kvalifikaci obvinění z trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele, podle §158 odst. 1 lit. a), b) a odst. 2 lit. b) trestního zákona, vycházel vyšetřovatel ze skutečnosti, že stěžovatel byl zařazen na útvaru s republikovou působností, který má za úkol odhalování organizovaného zločinu, kdy zneužil své pravomoci provádět skryté blokace osob a přístup ke kriminálním spisům ve prospěch zločinného spolčení tak, aby poskytl jeho členům ochranu. Svým jednání vážně narušil činnost útvaru kdy znemožnil řádné odhalení pachatelů a zadokumentování jejich trestné činnosti. K otázce důvodnosti vazby uvedl vyšetřovatel skutečnost, že byl zajištěn dopis odeslaný stěžovatelem z vazby nestandardní cestou, jehož cílem bylo ovlivnění svědků.
Ústavní soud je, dle čl. 83 Ústavy ČR, soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní stížnost může stěžovatel podat tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a není-li proti takovému rozhodnutí žádného řádného či mimořádného opravného prostředku.
Pokud jde o část I. ústavní stížnosti, která brojí proti opatření o sdělení obvinění, je třeba poukázat na právní větu vyslovenou v nálezu III. ÚS 62/95, publikovaném pod č. 78, svazek 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Zde Ústavní soud jasně vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných procesních norem upravujících to které řízení. Pravomoc Ústavního soudu směřuje tedy především proti pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci. Pravomoc přezkoumat jiný zásah orgánu veřejné moci je dána jen za podmínky nemožnosti nápravy jiným způsobem. Přitom pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci je nutno chápat tak, že představuje trvalé ohrožení existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem či výsledkem řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení a nelze mu čelit tedy jinak, nežli ústavní stížností.
Výše uvedené podmínky v dané věci splněny nejsou, neboť trestní řízení, jako zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, podléhá prakticky permanentní kontrole státního zastupitelství a stěžovatel má k dispozici procesní prostředky, za které nutno považovat především právo obrátit se na státního zástupce a žádat postup ve smyslu §167 trestního řádu. V procesu, který probíhá, resp. byl teprve započat, lze i případné protiústavní procesní vady napravit v rámci celého řízení obvyklým a zákonem předvídatelným způsobem, a to především obecnými soudy samotnými. Ingerence Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení je proto v přípravném trestním řízení třeba považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustné. Tento závěr vyplývá též z praxe Ústavního soudu, který se při rozhodování o tvrzeném porušení principů řádného procesu dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod důsledně řídí principem subsidiarity. Z uvedeného plyne, že důvodnost obvinění je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat toliko po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv dle trestního řádu (viz např. usnesení III. ÚS 539/98, ze dne 3.5.1999).
Ústavní stížnost pouze z uvedených důvodů by proto Ústavní soud mohl odmítl jako nepřípustnou dle §43 odst. 1 lit. e) zákona, přičemž její odmítnutí bylo možné opřít též o ustanovení §43 odst. 1 lit. d) zákona.
V části ústavní stížnosti označené jako II., která směřuje proti vazbě a její důvodnosti zastává Ústavní soud stanovisko, že jsou to právě orgány činné v trestním řízení, kdo jsou povinny přezkoumávat důvodnost trestního stíhání v každém období. Obviněnému navíc přísluší dle ustanovení §72 odst. 2 trestního řádu právo kdykoliv požádat o propuštění na svobodu a o takové žádosti musí být rozhodnuto neodkladně. Nebylo-li žádosti o propuštění z vazby vyhověno, může svoji žádost opakovat, nejdříve však po čtrnácti dnech od právní moci rozhodnutí. Na obviněném tedy závisí, kdy podá žádost o propuštění z vazby.
Nelze také přisvědčit konstatování stěžovatele, že z obsahu sdělení obvinění není možno odvodit jakou činnost měl stěžovatel vykonávat pro účast na zločinném spolčení, kdy zákon definuje založení, účast a podporu. Z obsahu sdělení obvinění je zřejmé, že stěžovatel měl zajišťovat ochranu kontrolou dokumentů Policie. Takové jednání, pokud bude prokázáno, lze podřadit minimálně pod podporu zločinného spolčení.
Ke druhé námitce týkající se zneužití pravomoci veřejného činitele, kdy stěžovatel poukazuje na neexistenci důkazu o překročení pravomoci, neshledal Ústavní soud postup vyšetřovatele v dané věci pochybným. Jak je zřejmé z ustanovení trestního řádu, orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5), hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (odst. 6). Jsou povinny si navzájem pomáhat (§7). Orgány činné v trestním řízení informují o své činnosti veřejnost poskytováním informací sdělovacím prostředkům, přitom dbají toho, aby neohrožovaly objasnění skutečností důležitých pro posouzení věci (§8a). Ve své činnosti jsou však povinny neohrožovat objasnění skutečností důležitých pro posouzení věci, neboť předčasné zveřejnění jednotlivých skutečností a výsledků trestního řízení, zejména v přípravném řízení, by mohlo ztížit nebo dokonce zmařit objasnění celé trestní věci a usvědčení pachatele. Pokud takovou činnost vykonává osoba přímo nepověřená tímto konkrétním úkolem, nezbývá než přisvědčit rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení v dané věci, zvláště pokud je takovým zveřejňováním mařeno objasnění trestní věci a tato informace je poskytována jiným subjektům, než sdělovacím prostředkům. Uvedené jednání není ani možno podřadit pod nahlížení do spisů dle ustanovení §65 trestního řádu, které přísluší obviněným, poškozeným a zúčastněným osobám, jejich obhájcům a zmocněncům, jakož i společenským zástupcům. Tito mají právo činit si výpisky a poznámky a pořizovat si na své náklady kopie spisů a jejich částí. Jiné osoby tak mohou činit se souhlasem vyšetřovatele nebo policejního orgánu, jen pokud je toho třeba k uplatnění jejich práv. dále je nutno při povolování nahlížet do spisů učinit takové opatření, aby byla zachována tajnost utajovaných skutečností chráněných zvláštním zákonem.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud, jak dal opakovaně najevo ve svých rozhodnutích, není soudem nadřízeným soudům obecným a nevykonává nad nimi dohled či dozor, je třeba znovu připomenout, že jsou to především obecné soudy, které, se znalostí konkrétní trestní věci, stádia ve kterém se nachází a na základě podrobných znalostí všech okolností a souvislostí případu, musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Kromě zcela výjimečných případů není Ústavní soud oprávněn do hodnocení těchto skutkových okolností zasahovat.
Z uvedených příčin proto není možno shledat v postupu orgánů činných v trestním řízení nesprávnost a zákonnost. Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než uvedenou ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. srpna 1999
JUDr. Eva Zarembovápředsedkyně senátu