ECLI:CZ:US:1999:4.US.189.99
sp. zn. IV. ÚS 189/99
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 3. srpna 1999 v senátě ve věci ústavní stížnosti 1) J. M., 2) J. Š. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 1999, čj. 28 Ca 55/98-41, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a vedlejších účastníků 1) Magistrátu města Plzně, okresního pozemkového úřadu, Škroupova 5, 306 32 Plzeň, 2) EPRO, s. p. 3) Pozemkového fondu ČR, územní pracoviště Plzeň, , za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 1999, č.j. 28
Ca 55/98-41, se zrušuje.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovanému
rozsudku Městského soudu v Praze potvrzujícímu rozhodnutí
Magistrátu města Plzně, okresního pozemkového úřadu, ze dne 5. 2.
1998, čj. PÚ/444/3/97, kterým bylo kromě jiného rozhodnuto
i o tom, že stěžovatelé nejsou vlastníky nemovitostí, v rozhodnutí
pozemkového úřadu blíže uvedených, tito uvádí, že napadené
rozhodnutí zasáhlo do jejich ústavně garantovaných práv uvedených
v článku 11, článku 36 a článku 38 Listiny základních práv
a svobod (dále jen "Listina") a v článku 6 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Podle
stěžovatelů Městský soud v Praze překvalifikoval způsobem contra
legem stavbu na pozemku p. č. 2465/6 v k. ú. Plzeň 4 a Plzeň,
povolenou jako stavbu dočasnou, na stavbu trvalého charakteru
a stavbu na pozemcích p. č. 2465/5 a 2465/17 posoudil jako
nemovitost, přestože jde o jednoduchý přístřešek. Stěžovatelé mají
za to, že Městský soud v Praze měl o charakteru staveb nechat
zpracovat znalecký posudek a neopírat svoje rozhodnutí pouze
o stanovisko stavebního úřadu. Nevydání pozemku p. č. 2465/18
a části pozemku p. č. 2465/17 z důvodu, že jde o pozemky
bezprostředně související se stavbami a nezbytně nutné k jejich
provozu, považují stěžovatelé za zásah do svého vlastnického
práva, protože příjezd a odjezd automobilů k oběma nevydávaným
stavbám bylo možno zajistit jiným právním institutem, např. věcným
břemenem. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelé žádají
Ústavní soud, aby napadené rozhodnutí zrušil.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 11. 6. 1999
poukázal na podrobné odůvodnění napadeného rozsudku a mimo jiné
uvedl, že ve stavebním povolení ani v kolaudačním rozhodnutí
týkajícím se stavby skladu hořlavin nedošlo k omezení doby trvání
této stavby zcela konkrétním způsobem, a proto nelze tuto stavbu
považovat za stavbu dočasnou. Pokud jde o pozemky p. č. 2465/18
a 2465/17, jde o pozemky bezprostředně související a nezbytně
nutné k provozu stavby, jak vyplývá z grafického znázornění
příslušného geometrického plánu, takže nevydání těchto pozemků je
v souladu s ustanovením §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991
Sb.
Magistrát města Plzně, okresní pozemkový úřad, odkázal ve
svém vyjádření ze dne 7. 6. 1999 na písemnosti založené ve
správním spise i na důkazy ve správním řízení provedené s tím, že
k věci nemá již co doplnit.
EPRO, s. p. Plzeň, a Pozemkový fond ČR, územní pracoviště
v Plzni, se jako vedlejší účastníci k ústavní stížnosti v určené
lhůtě nevyjádřily.
Vedlejší účastníci České dráhy, státní organizace, v Praze,
V. Š. a MUDr. B. Š. se postavení vedlejšího účastníka v tomto
řízení vzdali.
Ze spisu Magistrátu města Plzně, pozemkového úřadu, sp. zn.
PÚ/444/3/97, a spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca
55/98, Ústavní soud zjistil, že citovaným rozhodnutím pozemkového
úřadu bylo kromě jiného rozhodnuto, že oprávněné osoby, kterými
jsou stěžovatelé a dále MUDr. B. Š. a J. Š., nejsou vlastníky
pozemků v k. ú. Plzeň 4 a Plzeň zapsaných na LV č. 6057 a LV č.
327, v rozhodnutí blíže specifikovaných, neboť jejich vydání brání
zákonná překážka vydání nemovitosti podle ustanovení §11 odst.
1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., a oprávněné osoby tak mají
nárok na náhradu podle odst. 2 citovaného ustanovení. Z odůvodnění
napadeného rozsudku, potvrzujícího rozhodnutí pozemkového úřadu,
vyplývá, že správní soud se podrobně zabýval posouzením otázky,
zda stavba stojící na pozemku p. č. 2465/6 je stavbou dočasnou,
popřípadě jednoduchou, a dospěl k závěru, že předmětnou stavbu je
třeba považovat za stavbu trvalou. Městský soud v Praze vyložil,
že ani stavebním povolením, ani kolaudačním rozhodnutím nedošlo ke
konkrétnímu omezení doby trvání stavby takovým způsobem, aby bylo
možno stavbu považovat za dočasnou podle ustanovení §1 odst. 2
písm. b) vyhlášky FMTIR č. 85/1976 Sb. V kolaudačním rozhodnutí
byla doba trvání předmětné stavby omezena výslovně na dobu
"výhledově neurčitelnou do doby rozšíření trati ČSD", přičemž
dočasnost byla odůvodněna rozporem s tehdy platným územním plánem.
V důsledku změny územního plánu k rozšíření trati ČSD nedošlo,
a tak podle Městského soudu v Praze zanikla příčina, pro kterou
byla stavba ve stavebním povolení označena jako dočasná, a zároveň
nenastala a již nenastane situace, na kterou byla dočasnost stavby
vázána v kolaudačním rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že stavba slouží
jako sklad hořlavin, nelze ji považovat ani za stavbu jednoduchou,
neboť podle ustanovení §2 odst. 2 citované vyhlášky se sklady
hořlavin za jednoduché stavby nepovažují.
Ohledně stavby stojící na pozemcích p. č. 2465/5 a p. č.
2465/17 Městský soud v Praze dovodil, že nejde o stavbu
jednoduchou, neboť ve smyslu ustanovení §2 citované vyhlášky jsou
stavbami jednoduchými stavby, jejichž zastavěná plocha nepřesahuje
300 m2. Ke stavbě neexistuje stavebně technická dokumentace, avšak
geometrickým zaměřením bylo zjištěno, že zastavěná plocha skladu
je 326 m2. K námitce stěžovatelů o tom, že přístřešek zbudovaný
z kovových trubek se střechou by mohl být stavbou movitou, uvedl
Městský soud v Praze, že s ohledem na charakter stavby a její
značné rozměry nejde o movitost ve smyslu ustanovení §119
občanského zákoníku.
Pokud jde o pozemky p. č. 2465/18 a část p. č. 2465/17,
nevydávané jako plochy bezprostředně související se stavbami
a nezbytně nutné k jejich provozu, Městský soud v Praze
konstatoval, že jde o manipulační plochy umožňující příjezd
a odjezd automobilů k oběma nevydávaným stavbám a z tohoto důvodu
je nelze vydat do vlastnictví oprávněným osobám.
Jak plyne z ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č.
229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pozemek lze vydat,
je-li zastavěn stavbou movitou nebo dočasnou nebo jednoduchou nebo
drobnou. Podle odst. 1 ustanovení §119 občanského zákoníku věci
jsou movité nebo nemovité, podle odst. 2 citovaného ustanovení
jsou nemovitostmi pozemky a stavby spojené se zemí pevným
základem. Jak plyne ze spisu Městského soudu v Praze, stěžovatelé
v přezkumném řízení o opravném prostředku poukázali na to, že
stavba, a to sklad, umístěná na pozemcích p. č. 2465/5 a p. č.
2465/17 je stavbou movitou, správní soud však s ohledem na
charakter stavby a její značné rozměry dovodil, že sklad není
možné považovat za věc movitou, která by byla přemístitelná
z místa na místo bez narušení její podstaty, přičemž vycházel ze
záznamu z obhlídky na místě samém ze dne 7. 12. 1995
a z fotografií stavby předložených stěžovateli u ústního jednání.
Povaha stavby jako nemovitosti vyplývá z jejího spojení se
zemí pevným základem ve smyslu odstavce 2 ustanovení §119
občanského zákoníku. Závěr o tom, že stavba je spojena se zemí
pevnými základy, je třeba vždy posuzovat podle povahy a okolností
konkrétního případu, zpravidla na základě odborného stavebně
technického vyjádření. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelů, že
takový závěr lze učinit jen na základě znaleckého posudku,
umožňuje-li to charakter věci, v projednávaném případě stavby, lze
použít i odborné vyjádření kompetentního orgánu, např. stavebního
úřadu. Z napadeného rozhodnutí však nevyplývá, že by se správní
soud poté, co dospěl k závěru, že přístřešek z kovových trubek se
střechou není stavbou movitou, zabýval otázkou, zda je stavbou
nemovitou, to jest, zda stavba je spojena se zemí pevnými základy
či nikoliv. Z citovaného záznamu z obhlídky neplyne nic, z čeho by
bylo možno tento závěr vyvodit, popis fotografie skladu není
uveden vůbec.
Obdobně možno přisvědčit námitce stěžovatelů, že správní
orgán ani krajský soud nevyvodily žádný závěr ze skutečnosti, že
vzhledem ke stávající stavební dokumentaci (stavební povolení ze
dne 29. 9. 1977, kolaudační rozhodnutí ze dne 29. 12. 1978) jde
v případě stavby skladu hořlavin na pozemku p. č. 2465/6 stále
o stavbu dočasnou, tedy o stavbu, která vzhledem k ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. nebrání vydání pozemku,
na čemž nemůže nic změnit ani odborné stanovisko stavebního úřadu
Magistrátu města Plzně ze dne 8. 12. 1997, neboť nejde
o rozhodnutí vydané podle ustanovení §66, §76, resp. §85 zákona
č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Stejně tak nelze
vzhledem k jasné dikci ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č.
229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, považovat za
relevantní to, že doba dočasnosti užívání této stavby není v již
konstatovaných správních rozhodnutích blížeji určena. Pokud pak
jde o pozemky p. č. 2465/18 a část p. č. 2465/17 nevydané podle
odůvodnění napadeného rozsudku pro jejich bezprostřední souvislost
se stavbami, konstatuje sice krajský soud, že jde o manipulační
plochy umožňující příjezd a odjezd automobilů k oběma nevydávaným
stavbám, z tohoto odůvodnění však není patrno, zda podmínka
nezbytnosti ("část pozemku . nezbytně nutná k provozu stavby") je
naplněna vzhledem k oběma těmto pozemkům v jejich celém rozsahu.
Jakkoli totiž na straně stěžovatelů nejde o ochranu již
existujícího, ale teprve konstituovaného práva, třeba i zde
vycházet z preambule restitučního zákona sledujícího zmírnění
následků majetkových křivd a navozujícího stav, kdy ve vztahu
k účelu tohoto zákona je třeba vykládat i všechny, ve věci
relevantní, pojmy.
Protože podle názoru Ústavního soudu krajský soud v uvedeném
smyslu tomuto právu stěžovatelů neposkytl náležitou ochranu,
Ústavní soud ústavní stížnosti pro porušení článku 36 odst. 1
Listiny podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993
Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadený rozsudek podle
ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 3. srpna 1999