ECLI:CZ:US:1999:4.US.193.98
sp. zn. IV. ÚS 193/98
Usnesení
IV.ÚS 193/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudů JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti Mgr. V.V., zastoupeného JUDr. J.J., proti usnesením Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Non 46/97, ze dne 17. 12. 1997, a ze dne 5. 3. 1998, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou ústavní stížností ze dne 24. 4. 1998, jejíž původní vada spočívající v nedostatku právního zastoupení byla odstraněna, domáhá, aby Nejvyššímu soudu ČR, senátu č. Non, rozhodujícímu za předsednictví JUDr. P.Š., byla stanovena povinnost
1. sdělit stěžovateli totožnost senátu č. Non, tj. jména a příjmení všech soudců tohoto senátu, kteří rozhodli dne 17.12.1997 na návrh Vrchního soudu v Praze, že soudci VS Mgr. D.J. a JUDr. M.T., CSc., nejsou vyloučeni z řízení, vedeného u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 3 Co 65/97; tj. z řízení o odvolání advokáta JUDr. J.M. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 1997, čj. 32 C 250/93-334, kterým byl JUDr. J.M. ustanoven k podání dovolání ve prospěch Mgr. V.V. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 1997, čj. 3 Co 28/96-309, a k zastupování jeho osoby v řízení o tomto dovolání, a to do 5 dnů od právní moci rozhodnutí,
2. sdělit stěžovateli totožnost senátu č. Non, tj. jména a příjmení soudců tohoto senátu, kteří dne 5. 3. 1998 zamítli návrh stěžovatele na opravu odůvodnění a doplnění části usnesení, a to do 5 dnů od právní moci rozhodnutí.
Nejvyššímu soudu ČR aby byla stanovena povinnost
3. opravit odůvodnění usnesení ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Non 46/97, ve znění, jehož přesnou citaci ústavní stížnost obsahuje,
2 IV. ÚS 193/98
4. a dále, aby usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Non 46/97, ze dne 17. 12. 1997, bylo zrušeno.
Zároveň stěžovatel navrhl, aby byla zrušena část ustanovení §169 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, vyjádřená slovy "v písemném vyhotovení usnesení se uvede, který soud je vydal, dále označení účastníků a věci, výrok, odůvodnění, poučení o odvolání a den a místo vydání usnesení".
Ústavní stížnost odůvodnil stěžovatel v podstatě tím, že námitku podjatosti soudců Mgr. D.J. a JUDr. M.T. v řízení o odvolání advokáta JUDr. J.M. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6.3.1997, čj. 32 C 250/93-334, kterým byl JUDr. M. ustanoven k podání dovolání v jeho prospěch proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 1997 a k zastoupení stěžovatele v dovolacím řízení, nikdy sám nevznesl, přesto je rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Non 46/97, ze dne 17. 12. 1997, odůvodněno tak, že Vrchní soud v Praze, jako příslušný soud odvolací, předložil věc Nejvyššímu soudu ČR k rozhodnutí o námitce podjatosti vznesené stěžovatelem a Nejvyšší soud tak dne 17. 12. 1997 rozhodoval o vyloučení soudců vrchního soudu, ačkoliv proto ze strany stěžovatele, ani ze strany žalovaného neexistoval návrh a tento návrh učinil sám vrchní soud z vlastní iniciativy. Poté, co Nejvyšší soud ČR rozhodl tak, že jmenovaní soudci nejsou vyloučeni, podal stěžovatel návrh na opravu odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterou by uvedená nesprávnost byla odstraněna, a dále navrhl doplnění usnesení Nejvyššího soudu ČR tak, aby v něm byla uvedena jména soudců, kteří o vyloučení soudců vrchního soudu rozhodovali. Nejvyšší soud ČR pak rozhodl dalším usnesením ze dne 5. 3. 1998 tak, že návrh na opravu odůvodnění svého usnesení ze dne 17. 12. 1997 zamítl mihlo jiné také proto, že uvedené usnesení již nabylo právní moci, a s tím, že z požadavku zákona, aby návrh na opravu odůvodnění byl podán dříve než rozhodnutí nabude právní moci, vyplývá, že nepřichází v úvahu oprava odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Návrh na doplnění úvodní části usnesení Nejvyššího soudu ČR byl pak zamítnut s poukazem na to, že s ohledem na znění ustanovení §169 odst. 1 o.s.ř. nejde o zřejmou nesprávnost, která by mohla být opravena ve smyslu ustanovení §168 odst. 2 a §164 o.s.ř. Stěžovatel se proto cítí dotčen na svých právech, neboť nebyl seznámen se jmény soudců, kteří jeho věc soudili, a je mu tak upíráno právo na uplatnění případné námitky podjatosti. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 3. 1998, považuje za nezákonné také proto, že o podjatosti v občanskoprávní věci rozhodoval trestní senát Nejvyššího soudu ČR.
Ústavní stížnost není opodstatněná. Především je třeba uvést, že pokud se návrhy stěžovatele v bodech shora uvedených pod č. 1, 3 a 4 vztahují k usnesení Nejvyššího soudu ČR, vydaného dne 17. 12. 1997, je ústavní stížnost podána opožděně. Ústavní soud totiž zjistil dotazem u Nejvyššího soudu ČR, že uvedené usnesení nabylo právní moci dnem 2. 2. 1998. Tímto dnem tedy ve vztahu k tomuto usnesení počala stěžovateli běžet 60 denní lhůta k podání ústavní stížnosti, a jestliže tedy stěžovatel ústavní stížnost poštovnímu úřadu k přepravě předal teprve dne 24. 4. 1998, stalo se tak po lhůtě pro její podání zákonem stanovené (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění účinném do 8. 5. 1998). Z uvedeného důvodu byla proto ve vztahu k uvedeným návrhů ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Pokud se stěžovatel dále domáhá toho, aby Ústavní soud nařídil Nejvyššímu soudu ČR provést opravu jeho odůvodnění a dále aby mu nařídil sdělení totožnosti senátu, tj. jména a příjmení soudců senátu, kteří 5. 3. 1998 zamítli jeho návrh na opravu odůvodnění a doplnění části usnesení, není Ústavní soud k takovým zásahům oprávněn, a proto i v poměru k těmto návrhům musela být ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. d) citovaného zákona odmítnuta, přitom je třeba
3 IV. ÚS 193/98
zároveň uvést, že pokud sám stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud ČR nerozhodoval uvedenými usnesením o jím vznesené námitce podjatosti (přitom soudce soudu nižšího stupně z dalšího projednávání a rozhodování ve věci nevyloučil), nelze již z tohoto důvodu dovozovat porušení základních práv stěžovatele, nehledě k tomu, že zjištění jmen zbývajících členů senátu, který napadená rozhodnutí vydal, bylo jistě možno zjistit nahlédnutím do spisu, na něž má stěžovatel jako účastník řízení právo, případně jiným vhodným způsobem. Konečně pak je třeba uvést, že z rozvrhu práce Nejvyššího soudu ČR, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že všichni soudci trestního kolegia, včetně předsedů senátů, zasedají nebo předsedají v senátě rozhodujícím o vyloučení soudců podle §16 občanského soudního řádu, a proto i námitka stěžovatele, týkající se nesprávného obsazení senátu, který rozhodoval v jeho občanskoprávní věci, není důvodná a ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Za uvedeného stavu, kdy ústavní stížnost byla ze shora uvedených důvodů odmítnuta, nemohl se pak již Ústavní soud zabývat návrhem stěžovatele na zrušení zákonného ustanovení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 1998
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu