ECLI:CZ:US:1999:4.US.204.99
sp. zn. IV. ÚS 204/99
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 3. srpna 1999 v senátě ve věci ústavní stížnosti A. T, bytem Australia, proti rozsudkům Okresního soudu Plzeň - město ze dne 8. 10. 1997, čj. 14 C 102/96-67, a Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 1. 1999, čj. 13 Co 364/98-90, za účasti 1) Okresního soudu Plzeň - město, 2) Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a vedlejšího účastníka státního podniku Epro za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto:
Rozsudky Okresního soudu Plzeň - město ze dne 8. 10. 1997, čj.
14 C 102/96-67, a Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 1. 1999, čj.
13 Co 364/98-90, se zrušují.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným
rozhodnutím obecných soudů stěžovatel mimo jiné uvádí, že
z ustanovení §31 odst. 4 občanského zákoníku neplyne, že plná moc
musí nutně předcházet právnímu úkonu, který musí být učiněn
v písemné formě. Výzva k vydání předmětných nemovitostí byla
skutečně učiněna až po schválení privatizačního projektu dne 30.
11. 1994, jak však stěžovatel upozornil již v průběhu řízení,
autoři privatizačního projektu jsou přímými potomky arizátorů,
kteří se tohoto majetku zmocnili se souhlasem a pomocí
nacistických úřadů. Podle stěžovatele jde o čítankový princip
střetu dvou principů, v němž prioritě schválení privatizačního
projektu nelze v žádném případě přisvědčit. Z těchto, jako
i dalších, důvodů, domáhá se proto stěžovatel zrušení napadených
rozsudků pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž čl. 4 odst. 1 Listiny.
Okresní soud Plzeň - město a Krajský soud v Plzni ve svých
vyjádřeních ze dne 7. 6. 1999 poukázaly na obsah písemného
odůvodnění rozsudku krajského soudu.
Vedlejší účastník EPRO, s. p., Plzeň ve svém vyjádření ze dne
24. 6. 1999 podrobně rozvedl, z jakých důvodů je odůvodněn závěr
o nedostatku řádné výzvy oprávněné osoby k vydání věci ve smyslu
zákona č. 87/1991 Sb. Návrh stěžovatele musel být ostatně zamítnut
i s poukazem na ustanovení čl. II bod 2 zákona č. 116/1994 Sb.,
když k předmětným nemovitostem byl schválen privatizační projekt.
Podle názoru vedlejšího účastníka restituční předpisy nemohly
napravit a také nenapravují veškeré křivdy.
Z obsahu spisu 14 C 102/96 Okresního soudu Plzeň - město Ústavní
soud zjistil, že stěžovatel podal dne 30. 10. 1995 návrh na určení
povinnosti uzavřít dohodu o vydání věcí, blíže specifikovaných
v podání ze dne 16. 5. 1997, a to s odkazem na zákon č. 116/1994
Sb., novelizující zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích. Okresní soud Plzeň - město napadeným rozsudkem
návrh zamítl, a to v prvé řadě z toho důvodu, že stěžovatel není
oprávněnou osobou. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud
v Plzni rovněž napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvého
stupně ve věci samé potvrdil. V důvodech svého rozhodnutí uvedl
krajský soud, že u stěžovatele jsou sice splněny předpoklady, aby
mohl vystupovat jako oprávněná osoba k vydání nemovitostí, nicméně
pro to, aby mohl mít úspěch, nejsou splněny další zákonné
podmínky. Stěžovatel totiž sice označil povinného, jeho výzva však
postrádá přesné označení nemovitostí, neboť neobsahuje veškeré
nemovitosti tvořící majetkovou podstatu znárodněného podniku jeho
právních předchůdců. Výzva byla navíc učiněna prostřednictvím
advokáta JUDr. Milana Hulíka bez přiložení plné moci, aniž by
v pozdějším řízení bylo prokázáno, že tato plná moc existovala již
v době podání výzvy. Navíc konečně brání vydání nemovitosti fakt
schváleného privatizačního projektu ze dne 30. 11. 1994
předcházejícího učiněné výzvě.
Jak konstatoval již Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ve věci
sp. zn. Odon 28/95, je v případě zastoupení na základě plné moci
podle ustanovení §31 občanského zákoníku třeba rozlišovat právní
vztahy mezi zmocnitelem a zmocněncem, vzniklé na základě dohody
o plné moci (§23 občanského zákoníku), a právní vztahy mezi
zmocnitelem a osobami třetími, které vznikají v důsledku právních
úkonů zmocněnce, učiněných jménem zmocnitele na základě plné moci.
Tak jako zákon podle tohoto názoru nevyžaduje, aby sepsání textu
plné moci předcházelo podpisu, tak podle názoru Ústavního soudu
nevyžaduje na straně druhé ani to, aby podpis plné moci následoval
po sepsání tohoto textu v nějak přesně určené lhůtě, není-li
pochyb o tom, že zastoupení na základě dohody o plné moci skutečně
vzniklo. Obdobný názor je vysloven i v nálezu Ústavního soudu ve
věci sp. zn. IV. ÚS 43/94, v němž se klade důraz na to, že
zastoupení vzniká již na základě dohody o plné moci (§23
občanského zákoníku), pro kterou zákonem není vyžadována písemná
forma. Samotná plná moc, která je na rozdíl od dohody o plné moci
pouze jednostranným úkonem zmocnitele, již jen navenek osvědčuje,
že k uzavření dohody o plné moci došlo. Tak je tomu evidentně
i v projednávané věci, kdy k setkání stěžovatele a jeho zástupce
a rovněž k uzavření dohody o plné moci došlo v prosinci 1994
v Austrálii, neboť jinak by bylo zcela nevysvětlitelné to, že
stěžovatelova písemná výzva ze dne 22. 12. 1994 byla vedlejšímu
účastníku dne 30. 12. 1994 vůbec doručena. Požadavku písemné formy
výzvy na vydání věci ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 zákona č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších
předpisů, bylo tedy vyhověno (§31 odst. 4 občanského zákoníku)
a z hlediska výše uvedeného je irelevantní, v který den stěžovatel
plnou moc ze dne 15. 12. 1994 podepsal.
Pokud pak jde o závěry krajského soudu, vztahující se
k přesnému označení nemovitosti, odkazuje v tomto směru Ústavní
soud na svůj nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 508/98, v němž
konstatoval, že i při výkladu pojmu výzva ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. třeba postupovat v souladu
s účelem tohoto restitučního zákona, obdobně jako kupř. i při
výkladu pojmu tíseň apod. Vyzvala-li tedy oprávněná osoba povinnou
osobu, jak se v tomto nálezu dále uvádí, k vydání věci v situaci,
kdy tato "věc" představuje funkční a nezaměnitelnou jednotku,
potom takovou výzvou obsahově, tedy pokud jde o rozsah uplatněného
nároku, projevila vůli k vydání všech těchto, již konstatovanou
funkční jednotku, tvořících nemovitostí. V daném případě jde
vesměs o nemovitosti nacházející se v k. ú. Lobzy, a mohlo by tedy
postrádat jakoukoli logiku, účel a smysl, aby stěžovatel svou
výzvou projevil vůli k vydání pouze části tohoto majetku.
Vzhledem k uvedenému zůstává tak jádrem projednávané věci
otázka, zda vydání nemovitosti brání schválení privatizačního
projektu ze dne 30. 11. 1994. Podle čl. II bod 2 zákona č.
116/1994 Sb. věc totiž nelze vydat, byla-li po 1. 10. 1991 nabyta
do vlastnictví jiné osoby než státu nebo byl-li schválen ohledně
takové věci privatizační projekt nebo vydáno rozhodnutí o její
privatizaci. V tomto směru se totiž obecné soudy vůbec
nevypořádaly s tím, co vyšlo najevo již v řízení před soudem
prvého stupně a co potvrdil ve své svědecké výpovědi ředitel
vedlejšího účastníka ing. L. R., že původně na tento majetek
uplatnili restituční nárok Č. a Š. a v roce 1992 byl s ohledem na
to zpracován privatizační projekt s tím, že se jednalo o formu
privatizace vrácením nemovitostí uvedeným osobám s dokoupením.
Privatizační projekt byl schválen vládním usnesením č. 679 ze dne
30. 11. 1994, protože však oba restituenti od vydání majetku
ustoupili, došlo výnosem ministra financí ze dne 11. 9. 1996 ke
změně privatizace na formu veřejné soutěže. Jak totiž stěžovatel
podrobně rozvádí i v ústavní stížnosti, autory privatizačního
projektu jsou přímí potomci, a to děti, arizátorů, kteří předmětný
majetek (v části tehdy existující) získali v době nacistické
okupace v době, kdy právní předchůdci stěžovatele zahynuli
v nacistickém vyhlazovacím táboře. Ze strany stěžovatele jde
o námitku závažné povahy, kterou proto nelze bez dalšího pominout,
a to nejen proto, že privatizační projekt byl údajně schválen
právě ve vztahu k uvedeným osobám, ale také z toho důvodu, že ke
změně formy privatizace došlo dne 11. 9. 1996, tedy již po
uplatnění nároku stěžovatele.
Vzhledem k uvedenému Ústavní soud proto pro porušení čl. 36
odst. 1 Listiny podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnosti vyhověl
a napadená rozhodnutí obecných soudů podle ustanovení §82 odst.
3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 3. srpna 1999