ECLI:CZ:US:1999:4.US.207.99
sp. zn. IV. ÚS 207/99
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 3. srpna 1999 v senátě ve věci ústavní stížnosti ing. J. Ž., t. č. Vazební věznice, proti usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 1998, čj. Nt 3550/98-7, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 1. 1999, čj. 1 To 20/99-16, za účasti 1) Okresního soudu v Ostravě, 2) Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a vedlejšího účastníka Krajského státního zastupitelství v Ostravě, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto:
Usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 1998, čj. Nt
3550/98-7, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 1. 1999, čj. 1
To 20/99-16, se zrušují.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným usnesením
obecných soudů stěžovatelé tvrdí, že těmito rozhodnutími, jakož
i v řízení jim předcházejícím, byla porušena jeho ústavně zaručená
práva, a to zejména právo na projednání věci bez zbytečných
průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
(dále jen "Listina"), právo na to, aby soudy stanoveným způsobem
poskytovaly ochranu právům ve smyslu čl. 90 Ústavy ČR, jakož
i právům zakotveným v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny. Ačkoli ve
vazebním řízení jsou soudy povinny postupovat maximálně urychleně,
trvalo pouhé doručení usnesení o vazbě 38 dnů, což mělo za
následek, že jen vlastní řízení o vzetí do vazby trvalo dva a půl
měsíce. Napadená usnesení nejsou také řádně zdůvodněna a zejména
postrádají uvedení konkrétních skutečností odůvodňujících tzv.
koluzní vazbu. Ze všech, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto
stěžovatel zrušení napadených usnesení.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření ze dne 2. 7. 1999
v podstatě uvedl, že při rozhodování o vzetí do vazby lze stěží ve
stadiu začátku vyšetřování konstatovat konkrétní skutečnosti,
kterých se obviněný dopustil a které by jednoznačně nasvědčovaly
důvodu vazby. Rozhodování o vazbě je tedy svou povahou
rozhodováním hypotetickým, když nelze požadovat, aby o vzetí do
vazby bylo rozhodováno teprve tehdy, nastanou-li skutečnosti
vzbuzující důvodnou obavu ve smyslu ustanovení §67 odst. 1 písm.
b) trestního řádu.
Okresní soud v Ostravě ve svém vyjádření ze dne 30. 6. 1999
poukázal na obsah napadených usnesení s tím, že trestní řízení
proti stěžovateli je i nadále vedeno vazebně, když v mezidobí byla
lhůta trvání vazby pravomocně prodloužena do 25. 9. 1999.
Krajské státní zastupitelství v Ostravě ve svém vyjádření ze dne
25. 6. 1999 navrhlo zamítnutí ústavní stížnosti a mimo jiné
poukázalo na to, že i v současné době, po podstatném rozšíření
trestního stíhání, je nutno provést výslechy desítek dalších
svědků.
Z obsahu spisu Nt 3550/98 Okresního soudu v Ostravě Ústavní soud
zjistil, že Krajské státní zastupitelství v Ostravě podalo dne
11. 12. 1998 návrh na vzetí stěžovatele do vazby z důvodů
uvedených v ustanovení §67 písm. a), b) trestního řádu, a to
s poukazem na to, že stěžovatel je vyšetřovatelem stíhán pro pokus
trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky ve
spolupachatelství podle §8 odst. 1 trestního zákona k §148 odst.
1, 3 trestního zákona za použití ustanovení §9 odst. 2 trestního
zákona. Okresní soud v Ostravě rozhodl napadeným usnesením tak, že
stěžovatel se béře do vazby podle §68 trestního řádu z důvodu §67 písm. b) trestního řádu. V důvodech svého rozhodnutí uvedl
okresní soud, že stěžovatel je stíhán pro pokus zvlášť závažného
úmyslného trestného činu, a proto v teprve počáteční fázi
vyšetřování existuje obava, že by mohl působit na soudem
nevyslechnuté svědky, případně i jiným způsobem mařit objasňování
skutečností závažných pro trestní stíhání. Rovněž bude nezbytné
zajistit veškeré listinné důkazy a není vyloučeno ani vypracování
znaleckého posudku z oboru grafologie. Naproti tomu okresní soud
se neztotožnil s návrhem státního zastupitelství stran existence
vazebního důvodu uvedeného v §67 písm. a) trestního řádu.
O stížnosti stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ostravě rovněž
napadeným usnesením tak, že tuto stížnost zamítl. Podle názoru
krajského soudu okresní soud nepochybil, jestliže rozhodl o vzetí
stěžovatele do vazby z důvodu ustanovení §67 písm. b) trestního
řádu, neboť stěžovatel by jinak mohl mařit objasňování skutečností
závažných pro jeho trestní stíhání, zejména ovlivňování osob
údajně se podílejících na jednotlivých úkonech uzavíraných smluv
sloužících jako podklad k podání daňového přiznání. Uvedené
usnesení krajského soudu vydané dne 19. 1. 1999 bylo stěžovateli
a jeho zástupci doručeno dne 26. 2. 1999.
Stěžovateli nutno přisvědčiti předně v tom, že v řízení o vazbě
došlo ze strany obecných soudů k průtahům, neboť kupř. od vydání
zamítavého usnesení krajského soudu do jeho doručení stěžovateli
uplynula lhůta 38 dnů. Co však Ústavní soud považuje
v projednávané věci za relevantní, je zcela mechanický způsob,
jakým obecné soudy postupovaly při rozhodování o tzv. koluzní
vazbě. Vazební důvod podle ustanovení §67 písm. b) trestního řádu
je obecně dán, jsou-li v posuzovaném případě zjištěny konkrétní
skutečnosti odůvodňující obavu, že obviněný bude mařit zjišťování
skutkových okolností důležitých pro objasňování věci, a to
postupem upraveným trestním řádem, tedy zpravidla dokazováním. Jak
již konstatoval Ústavní soud v řadě svých nálezů, o takovou
konkrétní skutečnost jde nejen tehdy, jestliže obviněný sám svým
jednáním zavdal příčinu k obavě z koluzního jednání, ale
existuje-li určitá objektivní konstalace, zahrnující nejen osobu
pachatele, ale všechny znaky skutkové podstaty trestného činu,
včetně stadia vyšetřování. Podle názoru Ústavního soudu jsou však
odůvodnění napadených usnesení natolik vágní, že nesplňují ani
podmínky kladené na obsah usnesení v ustanovení §134 odst. 2
trestního řádu (§138 trestního řádu). Lze si totiž představit
nespočet případů, kdy dosud nebyly vyslechnuty všechny osoby nejen
participující na trestném činu, ale také jako svědkové způsobilí
vnésti do věci více světla, aniž by to samo o sobě bylo důvodem
pro uvalení koluzní vazby, a to navíc kupř. s, pro posouzení
vazebních důvodů irelevantním, odůvodněním, že není vyloučeno
vypracování znaleckého posudku z oboru grafologie nebo pouze
s všeobecným, žádným důkazem nepodloženým, konstatováním, že
obviněný by mohl mařit objasňování skutečností závažných pro
trestní stíhání.
Ústavní soud má proto za to, že napadenými usneseními byla
porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8
odst. 5 Listiny, a proto podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a)
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnosti
vyhověl a napadená usnesení podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a)
citovaného zákona zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 3. srpna 1999