ECLI:CZ:US:1999:4.US.211.99
sp. zn. IV. ÚS 211/99
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti H. T. Ch., zastoupené JUDr. B. G., CSc., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 1999, č.j. 23 Co 664/98-42 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 28. 4. 1999 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 1999, č.j. 23 Co 664/98-42, neboť je přesvědčena, že řízení před obecnými soudy nebylo spravedlivé, a že cit. rozhodnutím došlo k porušení jejích základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k názoru, že stěžovatelka dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Jak vyplývá z napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, odvolací soud nevyhověl návrhu stěžovatelky na vyslovení přípustnosti dovolání, nicméně svým postupem stěžovatelka vytvořila stav, kdy může využít tzv. podmíněně přípustné dovolání ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. Z podané stížnosti vyplývá, že dovolání podáno bylo. I když otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, posoudí dovolací soud, není pochyb o tom, že teprve poté, co bude vydáno rozhodnutí dovolacího soudu, vyčerpá navrhovatelka všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně svého práva poskytuje. Do té doby je třeba pokládat ústavní stížnost za nepřípustnou.
Každý jiný přístup by zakládal zcela nežádoucí stav, kdy vedle sebe probíhají dvě řízení, přičemž je to nikoli Ústavní soud, ale Nejvyšší soud, kterému přísluší sjednocovat judikaturu, mimo jiné tím, že rozhoduje o dovoláních. Lhůta pro podání ústavní stížnosti v takové věci, jako je věc stěžovatelky, tedy může začít plynout až po doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu, pokud k ní budou ústavněprávní důvody.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 1999
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj