infUs2xVecEnd, infUsVec2, infUsKratkeRadky-327-001,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 04.08.1999, sp. zn. IV. ÚS 222/99 [ nález / ČERMÁK / výz-3 ], paralelní citace: N 111/15 SbNU 83 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:4.US.222.99

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku

Právní věta Právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") vyžaduje, pokud jde o trestní řízení, zjištění všech relevantních skutečností vedoucích k následku naplňujícímu skutkovou podstatu trestného činu, nevyjímaje z hlediska trestního postihu relevantního jednání všech, na tomto činu participujících, osob. Pouze takové zjištění a z něj vycházející závěry umožňují totiž u každé takové jednotlivé osoby spravedlivé rozhodnutí o její vině a trestu. Těmito úvahami se však obecné soudy vůbec neřídily, a proto Ústavní soud považuje jejich závěry nejen za extrémně vybočující z rámce skutkových zjištění, ale i za nepřezkoumatelné.
ECLI:CZ:US:1999:4.US.222.99
sp. zn. IV. ÚS 222/99 Nález Ústavní soud rozhodl dne 4. srpna 1999 v senátě ve věci ústavní stížnosti ing. A. V. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 1999, čj. 5 To 82/99-715, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto: Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 1999, čj. 5 To 82/99-715, se zrušuje. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 15. 12. 1998, čj. 1 T 204/95-695, jímž byla uznána vinnou trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, stěžovatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí zasáhlo do jejích ústavně zaručených práv, neboť byla odsouzena pro trestný čin, který nespáchala. Podle obecných soudů její deliktní jednání spočívalo v tom, že jako ředitelka pobočky Banky Haná, a. s., Prostějov, v Kroměříži dne 23. 12. 1993 svým podpisem na žádosti o zrušení blokace finančních prostředků vydala souhlas k uvolnění čerpání úvěru v částce 100 milionů korun, ač věděla, že podle úvěrové smlouvy a dodatku č. 1 k úvěrové smlouvě nedošlo ke splnění podmínek pro uvolnění čerpání úvěru. Tímto jednáním porušila povinnosti k zamezení vzniku škody při činnosti jí řízené pobočky a způsobila bance škodu jednoho sta milionů korun, když úvěr čerpaný bez řádného zajištění ručením klient neuhradil. V ústavní stížnosti stěžovatelka oponuje právním závěrům obecných soudů a namítá, že pro posouzení odpovědnosti za způsobení škody je rozhodující skutečnost, že úvěr byl poskytnut a uvolněn již 20. 12. 1993, tedy nikoliv na podkladě jejího podpisu na žádosti o zrušení blokace finančních prostředků, že úvěrové oddělení banky nesplnilo povinnosti plynoucí z dodatku č. 2 k úvěrové smlouvě uzavřeného dne 22. 12. 1993, kterým byly nově stanoveny podmínky pro poskytnutí úvěru a pro jeho čerpání, a tím způsobilo, že prostředky z účtu klienta nebyly převedeny zpět na účet banky, že svým podpisem na žádosti o zrušení blokace finančních prostředku vyjádřila pouze to, že žádost klienta vzala na vědomí, nikoliv souhlas k uvolnění čerpání úvěru, že nebylo prokázáno, že k blokaci prostředků na účtu klienta došlo dohodou klienta a banky, a proto příkaz k blokaci čerpání prostředků z účtu, jakož i k deblokaci, byl plně v moci klienta, takže podpis zástupce banky na klientově žádosti neměl zásadní význam, že pro faktické uvolnění úvěru byla rozhodující činnost příslušné úvěrářky, a nikoli ředitelky pobočky banky, a že obecné soudy neuvedly, který konkrétní předpis svým jednáním porušila. Stěžovatelka je toho názoru, že její jednání by mohlo být posuzováno maximálně jako nevědomá nedbalost, což pro naplnění subjektivní stránky trestného činu, pro který byla odsouzena, nepostačuje, a žádá proto Ústavní soud o zrušení napadeného rozhodnutí, neboť má za to, že je v rozporu s článkem 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Krajský soud v Brně ve svém vyjádření ze dne 28. 6. 1999 poukázal pro stručnost na odůvodnění napadeného usnesení. Krajské státní zastupitelství v Brně se postavení vedlejšího účastníka v tomto řízení vzdalo. Ze spisu Okresního soudu v Kroměříži, sp. zn. 1 T 204/95, Ústavní soud zjistil, že Banka Haná, a. s., Prostějov, pobočka Kroměříž (dále jen "banka") uzavřela dne 9. 12. 1993 s obchodní společností B. Bystřice pod Hostýnem, s. r. o., (dále jen "klient"), úvěrovou smlouvu, kterou se zavázala poskytnout investiční úvěr ve výši 100 000 000,-- Kč s tím, že úvěr bude čerpán k 15. prosinci 1993. Dne 14. prosince 1993 byla úvěrová smlouva doplněna dodatkem č. 1, ve kterém byly nově stanoveny podmínky poskytnutí a čerpání úvěru. Podle tohoto dodatku měla banka převést finanční prostředky na účet klienta dne 20. prosince 1993, tyto prostředky měly být na účtu klienta blokovány a uvolněny po předložení dokladů, v dodatku č. 1 přesně specifikovaných (zejména kupní smlouva o koupi akciové společnosti Zeveta Bojkovice klientem spolu s návrhem na vklad do katastru nemovitostí, znalecký posudek na majetek a. s. Zeveta Bojkovice, který měl být předmětem jištění úvěru a další). Tentýž den, t. j. 14. 12. 1993, dal klient příkaz k blokaci finančních prostředků, které byly na jeho běžný účet převedeny dne 20. 12. 1993. Dne 14. 12. 1993 uzavřela banka s klientem dohodu, ve které se klient zavázal, že v období od 20. 12. 1993 do 31. 3. 1994 nebude čerpat poskytnuté finanční prostředky a vyjádřil souhlas s blokací svého běžného účtu prostředky banky. Tato dohoda je ve spisu Městského soudu v Kroměříži založena ve formě návrhu, tj. bez podpisů obou smluvních stran (č. l. 548), avšak dle vyjádření znalce ing. J. L., Csc. (č.l. 646) je podepsaná dohoda založena v originálu úvěrového spisu. Dne 22. prosince 1993 byl dodatek č. 1 k úvěrové smlouvě nahrazen dodatkem č. 2, kterým se banka zavázala převést finanční prostředky na účet klienta a uvolnit jejich čerpání poté, co klient předloží v termínu do 10. 1. 1994 kupní smlouvu o koupi a. s. Zeveta Bojkovice a návrh na vklad do katastru nemovitostí, dále v termínu do 31. 1. 1994 výpis z katastru nemovitostí o nabytí vlastnického práva k nemovitostem a další doklady v dodatku č. 2 přesně specifikované. Úvěrovou smlouvu, jakož i její dodatky podepsal za banku ing. P. R., generální ředitel banky, a stěžovatelka, ředitelka pobočky banky. Dne 23. 12. 1993 požádal klient banku o zrušení blokace finančních prostředků. Tato žádost je formulována takto: "Žádám o zrušení blokace fin. prostředků na účtě č. 610206-794/2200 v částce 100.000.000,-- Kč, ke dni 23. 12. 1993." V pravé části pod textem žádosti je razítko a podpis klienta jako majitele účtu, v levé části pod textem je podpis A. V.. Na základě tohoto dokladu provedli příslušní pracovníky banky úkony, jimiž bylo čerpání úvěru uvolněno a finanční prostředky převedeny na účet klienta do jiného peněžního ústavu. Ze spisu vyplývá, že dokazování bylo zaměřeno na objasnění skutečnosti, zda stěžovatelka, jako ředitelka banky, svým podpisem mohla uvolnit čerpání úvěru i přesto, že klient nesplnil podmínky sjednané v úvěrové smlouvě a dodatcích a zda lze prokázat její úmyslné zavinění. Stěžovatelka uvedla, že její podpis na předtištěném formuláři žádosti o zrušení blokace finančních prostředků neměl jiný význam a funkci než vidování žádosti klienta, neboť měla za to, že s ohledem na výši poskytované částky úvěrářka zašle žádost úvěrové komisi centrály banky do Prostějova. Dále uvedla, že i kdyby šlo o povolení odblokování v rozsahu působnosti pobočky banky, tj. do výše 5 miliónů Kč, samotný podpis ředitelky by nebyl schopen blokaci úvěru uvolnit, neboť by bylo třeba podpisů dvou osob. Při své obhajobě poukázala rovněž na odpovědnost ostatních pracovníků pobočky banky, jakož i na odpovědnost vedoucích pracovníků v centrále banky v Prostějově. Okresní soud v Kroměříži přibral do řízení znalce z oboru ekonomiky, z odvětví peněžnictví a účetnictví se zvláštní specializací na finance, daně a bankovnictví ing. J. L., CSc., kterému položil 18 písemných otázek za účelem zjištění, a to zejména, 1) zda úvěr byl klientovi poskytnut v souladu s předpisy banky, 2) jaká data byla rozhodná pro čerpání úvěru podle úvěrové smlouvy a jejích dodatků, 3) zda převod finančních prostředků z účtu banky na běžný účet klienta byl proveden v souladu s podmínkami úvěrové smlouvy, 4) zda na základě dodatku č. 2 k úvěrové smlouvě měly být finanční prostředky přeúčtovány z účtu klienta zpět na účet banky, 5) zda při bezhotovostním výběru z účtu klienta byly předloženy doklady dokazující, že výběr je v souladu s účelem poskytnutého úvěru, 6) zda příkaz k výběru byl dán osobou oprávněnou k dispozici s úvěrem, 7) kteří pracovníci banky jsou odpovědni za vystavení dokladů, realizaci a kontrolu, 8) jaký způsob blokace účtu klienta byl skutečně použit a 9) zda všechny provedené operace byly provedeny v souladu s předpisy. Znalec provedl rekonstrukci jednotlivých etap úvěrového vztahu mezi bankou a klientem a z originálu úvěrového spisu konstatoval existenci podepsané dohody ze dne 14. 12. 1993 o blokaci běžného účtu klienta. Z jeho posudku a dvou doplnění vyplynulo, že banka poskytla klientovi úvěr v rozporu s úvěrovou smlouvou a jejími dodatky č. 1 a 2, že převedení finančních prostředků z úvěrového účtu na běžný účet klienta dne 20. 12. 1993 bez splnění dohodnutých úvěrových podmínek a jejich blokování na běžném účtu je postup neobvyklý a neobezřetný, že pro čerpání úvěru byla rozhodná ujednání v dodatku č. 2 k úvěrové smlouvě, která nebyla splněna a že podpis ředitelky banky na žádosti o zrušení blokace vyjadřuje odsouhlasení uvolnění úvěru, ovšem bez splnění podmínek úvěrové smlouvy ve znění dodatku č. 2 a dohody mezi bankou a klientem ze dne 14. 12. 1993. Znalec konstatoval, že blokace finančních prostředků na účtu klienta je upravena v pracovním předpisu banky č. 4/1993 Oběh dokladů pouze v souvislosti s platbou do zahraničí, tedy pro zcela jiný účel než v daném případě, přičemž odblokování účtu není upraveno vůbec. Podle jeho názoru bylo tedy třeba postupovat podle podpisového řádu banky, ve kterém je stanoveno, že smlouvy a dohody, účetní doklady a podklady podepisují příslušní pracovníci banky, vždy v kombinaci dvou podpisů. Zásada dvou podpisů nebyla v daném případě dodržena jednak při převodu finančních prostředků z úvěrového účtu na běžný účet klienta, kdy znalec zjistil, že na kopii dokladu o zúčtování plateb ze dne 20. 12. 1993 chybí podpis vedoucího úvěrového odboru, jednak při zrušení blokace, kdy pracovnice provozního oddělení Renata Vaculíková provedla počítačem administrativní operaci v rozporu s podpisovým řádem. Znalec rovněž upozornil na to, že na hromadném příkazu k úhradě, na základě kterého byl proveden převod prostředků z běžného účtu klienta, je klient označen razítkem s odlišným názvem společnosti, než je uvedeno v úvěrové smlouvě, dodatcích, příkazu k blokaci finančních prostředků a žádosti o zrušení blokace. Přestože IČO souhlasí, je podle znalce rozhodující název uvedený v podpisovém vzoru k běžnému účtu. Znalec však podpisový vzor neměl k dispozici a vzhledem k tomu, že spis neobsahuje originál hromadného příkazu a na jeho kopii chybí podpis pracovníka likvidatury, nelze podle jeho názoru zjistit, který pracovník banky podpis ověřil a operaci provedl. Na dotaz obhajoby, na základě čeho blokace proběhla, zda podle příkazu klienta nebo podle dohody nebo jestli byly provedeny blokace dvě, uvedl znalec, že z podkladů, které měl k dispozici, nemůže na tuto otázku odpovědět. Úvěrový spis byl v majetku České finanční a. s. Praha, která s ohledem na bankovní tajemství poskytla jen část originálních podkladů. Znalec nebyl schopen se vyjádřit k tomu, zda dodatky č. 1 a 2 k úvěrové smlouvě byly projednány v úvěrové komisi, neboť chybí protokoly, případně data na jednom z nich. Okresní soud v Kroměříži vzal na základě provedeného dokazování za prokázáno, že stěžovatelka "je vinna, že dne 23. 12. 1993 v Kroměříži jako ředitelka pobočky Banky Haná, a. s., Prostějov na svém pracovišti svým podpisem na žádosti zrušení blokace finančních prostředků vydala souhlas k uvolnění čerpání úvěru v částce 100 000 000,-- Kč, který byl poskytnut na základě úvěrové smlouvy č. 72252193 ze dne 9. 12. 1993 firmě B., s. r. o., Bystřice pod Hostýnem majitele J. B., ač věděla, že podle úvěrové smlouvy a podle dodatku č. 1 k úvěrové smlouvě ze dne 14. 12. 1993 nedošlo ze strany J. B. ke splnění podmínek pro uvolnění čerpání úvěru, týkajících se řádného zajištění návratnosti úvěru a tímto porušením smluvně převzatých povinností k zamezování vzniku škod při činnosti jí řízené pobočky způsobila Bance Haná, a. s., Prostějov škodu 100 000 000,-- Kč, když úvěr čerpaný bez řádného zajištění ručením nebyl J. B. ve lhůtě do 12. 12. 1994 ani později uhrazen". Tímto jednáním naplnila skutkovou podstatu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle ustanovení §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona ve znění zákona č. 557/1991 Sb. a byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Poškozená Banka Haná, a.s., Prostějov byla ve smyslu ustanovení §229 odst. 1 trestního řádu odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Z odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně vyplynulo, že tento soud dospěl k závěru o vině stěžovatelky na základě výpovědi svědků, shromážděných listinných materiálů, stanov, interních předpisů, obecně závazných právních předpisů, informací Banky Haná, úvěrového spisu a zejména znaleckého posudku a jeho doplnění. Okresní soud měl za to, že stěžovatelka znala podmínky vyplývající z úvěrového vztahu, neboť základní dokumenty podepsala společně s generálním ředitelem Banky Haná, a.s., Prostějov, a že její podpis postačoval k uvolnění čerpání úvěru, který nebyl řádně zajištěn ručením. Co se týče subjektivní stránky trestného činu, soud dovodil, že stěžovatelka jednala v nepřímém úmyslu ve smyslu ustanovení §4 písm. b) trestního zákona, neboť věděla, že po uvolnění úvěru bez jeho řádného zajištění může bance vzniknout škoda, jestliže úvěr nebude v termínu splacen a pro případ, že by škoda vznikla, s tím byla srozuměna. Krajský soud v Brně odvolání stěžovatelky zamítl, když z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že rozhodné momenty případu, totiž, zda stěžovatelka věděla, co podepisuje a zda věděla, jaké to bude mít důsledky, byly skutkově prokázány a soud prvého stupně z nich také vyvodil náležité závěry, jimž nelze z logického či právního hlediska nic vytknout. Odvolací soud připustil, že lze souhlasit s námitkami obhajoby, že zřejmě došlo k pochybení jiných řídících pracovníků celé banky a že v činnosti banky existovaly určité organizační nedostatky, na které poukázal i znalec, avšak podle názoru odvolacího soudu na druhé straně nelze pominout postavení stěžovatelky v systému banky, ukazující na její povinnost tyto nedostatky napravovat či eliminovat, nikoli jich zneužívat. Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy, to však za předpokladu, že obecné soudy při rozhodování dodržují ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces. Jak Ústavní soud již dříve judikoval, pouze v případě, že by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, bylo by třeba takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy ČR (srov. např. nález III.ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257). O takový případ jde podle názoru Ústavního soudu i v projednávané věci, neboť právní závěr okresního soudu o tom, že stěžovatelka způsobila Bance Haná svým jednáním, kterého se dopustila dne 23. 12. 1993, škodu jednoho sta milionů korun, je v relevantních bodech v rozporu s již konstatovanými závěry znaleckého posudku, a tím se stává i nepřezkoumatelným. Majetkové trestné činy, vztahující se k poskytování úvěrů, u nichž není zabezpečena jejich návratnost, představovaly v minulých letech a stále dosud představují jeden z neuralgických bodů ekonomického dění současné společnosti. Právě vysoký stupeň nebezpečnosti uvedených činů, jejichž důsledky pociťuje a nese celá společnost, zdá se však nasvědčovati tomu, že naplnění jejich skutkové podstaty by v rámci existujícího systému úvěrování nemělo ani nemohlo být snadným způsobem průchodnou záležitostí jednání jediného člověka. Tento pohled se nabízí právě v projednávané věci, kdy na straně jedné byly uzavřením úvěrové smlouvy a dvou dodatků k této smlouvě vytvořeny poměrně bezpečné podmínky vylučující zneužití poskytovaného úvěru, na straně druhé se však mohlo stát, a také stalo, že tyto podmínky v dalším postupu nebyly vůbec respektovány. Obecné soudy se zaměřily v tomto směru výlučně na jednání a trestní odpovědnost stěžovatelky, a soustředivše se proto na hodnocení svědeckých výpovědí jejich podřízených, svědčících v její neprospěch, ponechaly zcela stranou právě ony momenty způsobilé podat vskutku relevantní výpověď o vině a trestu. Jak totiž vyplynulo ze závěru doplnění znaleckého posudku ze dne 31. 10. 1997, o který okresní soud jinak opřel svoje rozhodnutí, při vyšetřování nebyly objasněny klíčové momenty úvěrového případu B., a to, kdo a na základě čeho převedl finanční prostředky z úvěrového účtu na běžný účet bez splnění podmínek úvěrové smlouvy, zda bylo postupováno v souladu s tehdy platným pracovním předpisem Banky Haná o poskytování úvěrů a v souladu s pravomocemi jednotlivých pracovníků při disponování s prostředky, a dále jakým způsobem byly převedeny finanční prostředky mimo pobočku banky, když příkaz byl dán v jiné pobočce, ačkoli šlo o poměrně vysokou částku, ovlivňující likviditu pobočky a navíc na příkazu je jiné razítko klienta než na úvěrové smlouvě. Také Ústavní soud považuje to, kdo a na základě čeho převedl finanční prostředky z úvěrového účtu na běžný účet bez splnění podmínek úvěrové smlouvy za první klíčový moment konkrétního úvěrového případu, při jehož posuzování obecné soudy ponechaly zcela stranou to, co vyplynulo z druhého doplnění znaleckého posudku znalce ing. J. L. ze dne 9. 9. 1998, v němž se konstatuje, že k účetní operaci převodu finančních prostředků z účtu 1505/610206-794 na účet 610206-794 v částce l00 000 000,-- Kč s parafou Jur. došlo bez schválení vedoucím úvěrového obchodu, tedy nedodržením vnitřních předpisů banky. Rovněž pokud jde o klíčovou otázku, zda bylo dále postupováno v souladu s tehdy platným předpisem Banky Haná o poskytování úvěrů a v souladu s pravomocemi jednotlivých pracovníků při disponování s prostředky, ponechaly obecné soudy bez náležitého zdůvodnění zcela stranou stanovisko uvedené ve znaleckém posudku, že totiž při neexistenci interní úpravy blokování a odblokování běžného účtu klienta v souvislosti se splněním podmínek pro uvolnění poskytnutého úvěru mělo být postupováno podle podpisového řádu banky. Ten v podpisovém rozvrhu v bodu 3 uvádí, že "ostatní smlouvy a dohody, účetní doklady, podklady, apod." podepisují vedoucí či jiní k tomu určení pracovníci, vždy však v kombinaci dvou podpisů, zatímco v bodu 4 stanoví, že "písemnosti běžného charakteru (odborná a vnitřní a vnější korespondence, evid. doklady)" podepisují vedoucí pracovníci v rozsahu organizačního řádu a udělených plných mocí. Podle znalce měla být žádost o zrušení blokace finančních prostředků považována za účetní doklad či podklad a listina měla být kontrasignována. Nebyla-li kontrasignována, neměl být úvěr administrativně uvolněn. Základním předpokladem trestní odpovědnosti stěžovatelky je bezpečné zjištění příčinného vztahu mezi jejím jednáním ze dne 23. 12. 1993 a způsobeným následkem, tedy vznikem škody ve výši jednoho sta milionů korun, přičemž, pokud jde o rozsah této případné odpovědnosti, souvisí nepochybně stupeň nebezpečnosti případného trestného jednání stěžovatelky i se stupněm nebezpečnosti případného trestného jednání dalších osob. Právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") vyžaduje, pokud jde o trestní řízení, zjištění všech relevantních skutečností vedoucích k následku naplňujícímu skutkovou podstatu trestného činu, nevyjímaje z hlediska trestního postihu relevantního jednání všech, na tomto činu participujících, osob. Pouze takové zjištění a z něj vycházející závěry umožňují totiž u každé takové jednotlivé osoby spravedlivé rozhodnutí o její vině a trestu. Těmito úvahami se však obecné soudy vůbec neřídily, a proto Ústavní soud považuje jejich závěry nejen za extrémně vybočující z rámce skutkových zjištění, ale i za nepřezkoumatelné. Ústavní soud proto z uvedených důvodu pro porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadené rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 4. srpna 1999
Odlišné stanovisko soudce JUDr. Pavla Varvařovského: Ve své již ustálené judikatuře zdůraznil Ústavní soud opakovaně, že není součástí obecné justice, a tudíž ani další přezkumnou soudní instancí. Z toho dovodil, že mu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů ze strany obecných soudů, pokud nevybočily z rámce principů řádného procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. V posuzované věci senát Ústavního soudu, aniž by provedl dokazování dle §48 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, hodnotil obecným soudem provedené dokazování jako extrémně vybočující z kautel plynoucích z §2 odst. 6 trestního řádu. Pojem "extrémního" rozporu mezi právními závěry soudů a provedenými skutkovými zjištěními je nezbytné interpretovat přísně restriktivně, neboť v opačném případě se Ústavní soud ocitá v pozici další, jakési superrevizní instance, čímž popírá vlastní, v úvodu tohoto stanoviska uvedené závěry a judikáty. K takové situaci došlo po mém soudu i v posuzované věci, kdy řada zjištění svědčila v neprospěch obžalované, a bylo proto věcí obecných soudů, aby dle kautel plynoucích ze zásady volného hodnocení důkazů učinily závěr o vině a trestu. Tak se také stalo a není věcí Ústavního soudu , aby takovýto postup obecných soudů přezkoumával, a to ani v případě, jestliže tyto závěry nesdílí. Jinými slovy, tam, kde soudy pracují s okolnostmi konkrétního a jedinečného případu, aniž by věc sama měla zobecňující dopady a souvislosti, zejména pak takové, které jsou ve své obecnosti schopny zasáhnout do základních práv či svobod, není místa pro jurisdikci Ústavního soudu.
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:1999:4.US.222.99
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 222/99
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 111/15 SbNU 83
Populární název Trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku
Datum rozhodnutí 4. 8. 1999
Datum vyhlášení 6. 9. 1999
Datum podání 4. 5. 1999
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Čermák Vladimír
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb., čl. 1
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
  • 209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 140/1961 Sb., §255
Odlišné stanovisko Varvařovský Pavel
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík interpretace
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-222-99
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 34629
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-27