ECLI:CZ:US:1999:4.US.226.98
sp. zn. IV. ÚS 226/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudů JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti stěžovatele A., zastoupeného JUDr. M.S., proti rozsudku Krajského soudu v Brně, čj. 29 Ca 137/96-23, ze dne 3. 3. 1998, a rozhodnutí O.Ú., čj. Fin.1325/95-Řez., ze dne 8. 2. 1996, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a O.Ú., jako vedlejšího účastníka tohoto řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. l Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, domáhá zrušení shora označených rozhodnutí orgánů veřejné moci. V odůvodnění ústavní stížnosti uvedl, že žalobou podanou u Krajského soudu v Brně se domáhal zrušení rozhodnutí O.Ú., ze dne 8. 2. 1996, čj. Fin.1325/95-Řez., kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzen platební výměr na místní poplatek č. 9/95, ze dne 25. 10. 1995, čj. 1097/95, vydaný O.ú. Uvedeným platebním výměrem, jak Ústavní soud zjistil z obsahu spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 137/96, byly stěžovateli, jako nájemci rekreačního zařízení v územním obvodu obce P., vyměřeny místní poplatky z ubytovací kapacity a za lázeňský nebo rekreační pobyt v období červen až září 1995, a to na základě obecně závazné vyhlášky obce P. č. 3/1994. O.Ú. ve shora označeném rozhodnutí, potvrzujícím platební výměr, k námitkám stěžovatele uvedeným v jeho odvolání, v němž namítl k započtení své pohledávky vzniklé neuhrazením faktury č. 027/95, ze dne 13. 3. 1995, ve výši 58.750,- Kč a faktury č. 032/95 z téhož dne ve výši 57.560,60 Kč, uvedl, že způsob úhrad daně a poplatků podle ustanovení §59 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nepřipouští možnost úhrady započtením pohledávky dlužníka.
Krajský soud v Brně, který rozhodoval o žalobě stěžovatele, směřující proti uvedenému rozhodnutí, tuto zamítl rozsudkem, čj. 29 Ca 137/96-23, ze dne 3. 3. 1998. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že podstata správného právního posouzení věci nespočívá v odpovědi na otázku, zda došlo k zániku závazku navrhovatele započtením ve smyslu ustanovení §580 až 581 občanského zákoníku či §358 až 364 obchodního zákoníku, protože daný případ se neřídí občanskoprávní ani obchodněprávní úpravou. Základem právního posouzení věci, z něhož nutno vycházet, je vztah stěžovatele jako daňového subjektu a žalovaného jako územního finačního orgánu příslušného ke správě daní. Krajský soud dále konstatoval, že je nutno v dané věci vycházet ze zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění, a jeho ustanovení o způsobu placení daní, prominutí daňových povinností a nakládání s daňovými přeplatky, vzniknou-li úhradou daňové povinnosti (§59, §55a, §64 citovaného zákona). Jiným způsobem než předpokládaným zákonem č. 337/1992 Sb., nelze v daňovém řízení vedeném správcem daně postupovat. Zákon č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zánik daňové povinnosti daňového subjektu započtením nezná. To znamená, že započtením povinnost daňového subjektu nezaniká, a to ani v případě, kdyby daňový subjekt projevil v tomto směru svou vůli. K zániku daňové (poplatkové) povinnosti, ve vztahu stěžovatele jako daňového poplatníka, a žalovaného, jako finančního orgánu příslušného ke správě daní, nemohlo k započtení dojít. Krajský soud pak dospěl k závěru, že stěžovatel nesplnil řádně svoji povinnost daňového subjektu vůči správci daně, proto mu byla tato povinnost uložena rozhodnutím (§32 zákona č. 337/1992 Sb., v platném znění). Ke kompenzačnímu projevu, bez ohledu na to, proti čemu směřoval, nemohlo být přihlédnuto, protože jde o neúčinný projev vůle vzhledem k tomu, že zákon č. 337/1992 Sb., v platném znění, započtení, jako způsob zániku daňové povinnosti, nezná, a proto ani nemohl způsobit případný zánik daňové povinnosti stěžovatele.
S uvedenými závěry stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí, obdobně jako ve správní žalobě tvrdí, že žádný zákon ani jiný právní předpis platný na území České republiky, tedy ani zákon č. 337/1992 Sb., v platném znění, nezakazuje započtení v tomto případě. Stanovení druhů místních poplatků a jejich sazeb patří do samostatné působnosti obce a místní poplatky jsou příjmem rozpočtu obce. Pohledávky stěžovatele a obce jsou vzájemné a jsou u nich splněny i ostatní zákonné předpoklady započtení. Pokud se těmito skutečnostmi krajský soud nezabýval a žalobu stěžovatele zamítl, zvýhodnil tím podle stěžovatele v řízení obec, jejíž obecní úřad jako správce daně dle zákona č. 337/1992 Sb., zahájil daňové řízení se stěžovatelem, i když pohledávky obce vůči stěžovateli již neexistovaly, neboť zanikly započtením. Uvedený postup krajského soudu je tak podle stěžovatele v rozporu s články Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod v úvodu označenými.
K ústavní stížnosti se vyjádřil jak Krajský soud v Brně, tak i O.Ú., a oba navrhli zamítnutí ústavní stížnosti v postatě s odvoláním na odůvodnění svých rozhodnutí.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že v souzené věci mezi stěžovatelem a obcí P., došlo k vzájemnému započtení pohledávek, neboť žádný zákon ani jiný právní předpis jejich započtení nezakazuje.
Ústavní soud ani v nyní posuzované věci nemá důvodu odchylovat se od názoru vyjádřeného již Ústavním soudem v nálezu ze dne 10. 11. 1998, sp. zn. I. ÚS 229/98, týkajícího se stejných účastníků a zcela srovnatelného předmětu řízení, v němž uvedl, že podstatou problému není otázka, zda stanovení druhu místních poplatků a jejich výběr spadá do samostatné nebo přenesené působnosti obce, významné však je to, že účastníci - stejně jako v nyní posuzovaném případě - jednali v případě pohledávky stěžovatele jako partneři na základě smlouvy o dílo v soukromoprávním vztahu, zatímco při stanovení místních poplatků stěžovateli jednala obec P. ve vztahu veřejnoprávním. Jestliže tedy v prvém případě představovala obec P. smluvního partnera stěžovatele, v druhém případě vůči němu jednala jako orgán veřejné moci a tyto dva vztahy nelze z hlediska posuzované problematiky nerozlišovat. Stěžovatel v druhém z uvedených vztahů nebyl v rovnoprávním postavení s obcí P., když obsah vydaného rozhodnutí nezávisel na jeho vůli. V daném případě proto nemohlo dojít ani k započtení pohledávek, neboť pohledávka stěžovatele vůči obci P. měla charakter soukromoprávní, a vyměřené místní poplatky byly založeny na předpisech práva veřejného. Z uvedených důvodů, které jsou dále podrobně rozvedeny ve shora citovaném nálezu Ústavního soudu, na něž i toto rozhodnutí odkazuje, proto byla ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu