ECLI:CZ:US:1999:4.US.229.99
sp. zn. IV. ÚS 229/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti JUDr. K. M., zastoupeného JUDr. J. P., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. března 1999, pod sp. zn. 8 Co 2163/98, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. října 1998, pod sp. zn. 55 C 248/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla 7. května 1999 doručena ústavní stížnost, ve které navrhovatel napadá shora uvedené rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení okresního soudu, který vyslovil ve věci u něj vedené svou místní nepříslušnost a věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 1, jako soudu místně příslušnému. Ve své stížnosti stěžovatel uvádí, že žalobou podanou k Okresnímu soudu v Ostravě uplatnil jako spoluvlastník domu čp. 945 v Moravské Ostravě právo na odstranění neoprávněných zásahů do vlastnického práva k uvedené nemovitosti. Krajské sdružení advokátů v Ostravě (dále jen "sdružení") nebylo vlastníkem ani nájemcem uvedeného domu. Přesto bez jejich souhlasu i jejich vědomí provedlo v letech 1978 - 1984 v rozporu s projektem a stavebním povolením neoprávněné a svévolné zásahy do konstrukce stropů, schodišťových ramen a podest a dále výstavbou zděných příček vytvořilo stav, který vyvolává nebezpečí destrukce stropů. Stavební úřad v Ostravě nezkolaudoval stavební úpravy provedené sdružením, zakázal vstup do místností v I. a II. patře a do půdního prostoru a nařídil České advokátní komoře v Praze (právní nástupce sdružení), aby závady odstranila do 31. března 1997. Česká advokátní komora však závadný stav neodstranila a stavební úřad zůstává nečinný. Stěžovatel se obrátil na Okresní soud v Ostravě s tím, že tento je místně příslušný dle ustanovení §88 lit. h) o.s.ř., neboť řízení se týká práva k nemovitosti. O právo k nemovitosti jde vždy, je-li předmětem řízení před soudem ochrana vlastnického práva podle §126 občanského zákona.
Okresní soud vyslovil místní nepříslušnost s odvoláním se na ustálenou judikaturu, dle které je příslušnost stanovená tímto ustanovením dána v případě jedná-li se o samotnou existenci práva k nemovitosti, jeho trvání a zánik, nikoli jen o práva a povinnosti z toho plynoucí. Jako věcně správné bylo usnesení potvrzeno krajským soudem.
Stěžovatel se ústavní stížností dovolává skutečnosti, že soudy odkázaly na judikaturu obecně, aniž by vzaly v úvahu judikát uveřejněný na str. 712 a 713 Sborníku stanovisek, zpráv a rozhodnutí soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR 1970 - 1983. Dále se krajský soud neřídil ani nálezem Ústavního soudu IV. ÚS 200/96, odst. 2, ve kterém se uvádí, v souladu s čl. 95 Ústavy ČR, vázanost soudce toliko zákonem a nikoliv judikaturou. Krajský soud nevzal v úvahu ani právní názor na výlučnou místní příslušnost uvedený v nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 312/95, kterým mohou být pod ustanovení §88 lit. h) o.s.ř., podřazeny též závazkové vztahy k nemovitosti. Právě za takový vztah pokládá stěžovatel i svou žalobu, neboť stěžovateli jde v žalobě o odstranění závad vzniklých protiprávním zásahem do vlastnického práva. Žaloba tedy směřuje k uvedení věci do původního stavu, jako jedné z forem ochrany vlastnického práva podle ustanovení §126 občanského zákoníku.
V uvedeném postupu shledává stěžovatel porušení práva na zákonného soudce, zakotveném v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud se obrátil na účastníka - Krajský soud v Ostravě, který ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že aplikace nálezu IV. ÚS 312/95 je v daném případě nemožná, neboť se jedná o atypickou žalobu, kumulující několik oddělitelných nároků a to uložení povinnosti odpůrcům vypracovat projekt podle již zpracované studie, uložení projevů vůle vůči státním orgánům a fyzickým osobám a teprve po uspokojení těchto nároků uložení povinnosti provést stavební úpravy domu, kdy na první dva nároky citované ustanovení o.s.ř. nedopadá. Proto je krajský soud toho názoru, že se nejedná o ochranu vlastnického práva, ale o náhradu škody způsobenou protiprávním jednáním, byť na nemovitosti, a to uvedením v předešlý stav. Jedná se tedy o závazek z civilního deliktu, kdy analogie s institutem vyklizení nemovitost, jíž se stěžovatel dovolává, není aplikovatelná.
Podstata předložené ústavní stížnosti spočívá v právní polemice stěžovatele se závěry obecného soudu ve vztahu k napadenému rozhodnutí a v nesouladu s právními závěry obecných soudů, pokud jde o otázky místní příslušnosti. Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně přístupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se tato jeho pravomoc projevuje ve vztahu k řízení, které proběhlo před těmito soudy. Pokud tedy stěžovatel poukazuje na porušení práva na zákonného soudce čl. 38 odst. 1 Listiny, je třeba přihlížet k faktu, že toto právo bylo koncipováno též pro ochranu žalovaného a nikoliv jen pro ochranu žalujícího. Jakkoliv tedy Ústavní soud uznává, že v daném případě lze k otázce místní příslušnosti zaujmout rozdílná stanoviska, necítí se být povolán ani oprávněn hodnotit názor obecného soudu jako vybočující z ústavních mezí. Je věcí obecných soudů a zejména pak sjednocující judikatury Nejvyššímu soudu ČR, ve věcech místní příslušnosti rozhodovat a zaujímat stanovisko. Totéž se v zásadě týká i otázek delegace z důvodu vhodnosti či nutnosti atd.
Z uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 1999
JUDr. Eva Zarembovápředsedkyně senátu