ECLI:CZ:US:1999:4.US.239.99
sp. zn. IV. ÚS 239/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti společnosti Č., a.s., zastoupené JUDr. I. C., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února 1999, č.j. 6A 82/97-70, a o návrhu na zrušení části ustanovení §1 a §11 odst. 1 zákona ČNR č. 244/1992 Sb., takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 14. května 1999, se navrhovatel domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února 1999, č.j. 6A 82/97-70, kterým bylo zrušeno rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj, regionální pracoviště České Budějovice, ze dne 12. 9. 1997, čj. 541/RPČB/Am, a rozhodnutí Okresního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 9. 5. 1997, čj. VÚP 325/97/330-Má, a věc byla vrácena Ministerstvu pro místní rozvoj k dalšímu řízení. Tímto rozsudkem Vrchní soud v Praze rozhodl v právní věci žalobce - Sdružení Jihočeské matky - proti Ministerstvu pro místní rozvoj v řízení o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj, regionální pracoviště v Českých Budějovicích, kterým bylo v odvolacím řízení potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu - referát regionálního rozvoje - České Budějovice ze dne 9.5.1997, čj. VÚP 325/97/330-Má, o povolení změny nedokončené stavby - Budovy pomocných provozů - oddělení čistících stanic radioaktivních médií v Jaderné elektrárně Temelín.
Spolu s ústavní stížností, směřující proti shora uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze, stěžovatel podává návrh na zrušení části §1 zákona ČNR č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, a to konkrétně textu "připravovaných staveb, jejich změn a změn v jejich užívání", eventuálně aby namísto toho rozhodl Ústavní soud o zrušení věty druhé v §11 odst. 1 téhož zákona, znějící "bez tohoto stanoviska nemůže správní orgán vydat povolující rozhodnutí, popřípadě opatření, podle zvláštních předpisů".
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí vrchního soudu je podle jeho mínění nezákonné a kolidující s právem stěžovatele na řádný soudní proces podle čl. 36 odst. 1 a odst. 2 druhé věty Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále s jeho právem podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 Listiny. Dále tvrdí, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení principu proporcionality podle čl. 4 odst. 4 Listiny. Podle jeho tvrzení vydané rozhodnutí směřuje ve svém důsledku i proti Listinou v čl. 35 odst. 1 zaručenému právu každého na příznivé životní prostředí, když znemožňuje stěžovateli minimalizovat nepříznivé důsledky jeho činnosti na životní prostředí. V obsahu ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje se závěry vrchního soudu, zejména s jeho interpretací aplikovaných ustanovení zákona ČNR č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, jmenovitě §1 v části, která stanoví, že zákon upravuje posuzování vlivů připravovaných staveb, jejich změn a změn v jejich užívání, a to s důrazem na interpretaci té části citovaného ustanovení, která se týká posuzování vlivů na životní prostředí ve vztahu ke změnám staveb.
Ústavní soud se poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a k ní připojených příloh, dospěl k závěru, aniž by se zabýval vlastním meritem věci, že v daném případě jde o návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou, neboť podle ustanovení §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Podle stávající právní úpravy obsažené v §250 odst. 1 o.s.ř. jsou účastníky řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu žalobce a žalovaný. Tato legální definice účastníků řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu de lege lata navrhovatele, byť byl účastníkem řízení před správním orgánem, nezahrnuje. Ústavní soud již v obdobném případě (konkrétně věci sp. zn. IV. ÚS 178/98) konstatoval, že jsou mu známy výhrady ke koncepci platné právní úpravy účastenství v řízení (publikované např. v komentáři k občanskému osudnímu řádu Bureš,J., Drápal,L., Mazanec,M.: Občanský soudní řád, komentář, C.H.Beck, 1998, 3. vydání) o žalobě proti rozhodnutím správních orgánů, nicméně tato skutečnost nemůže nic změnit na tom, že navrhovatel není podle stávající právní úpravy aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti, když nebyl účastníkem řízení, v němž bylo rozhodnuto rozsudkem, jehož zrušení je navrhováno, a proto nezbylo Ústavnímu soudu než jeho návrh podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
Z výše uvedených důvodů se Ústavní soudu nezabýval dalšími tvrzeními obsaženými v podání navrhovatele, týkajícími se jeho připomínek k právním důsledkům vyvolaným zrušením citovaných rozhodnutí. To však neznamená, že by stěžovatel byl krácen na možnosti jím tvrzené skutečnosti, týkající se samotného merita věci, uplatnit, neboť v řízení před správními orgány bude vystupovat jako účastník řízení, byť tyto orgány budou v těchto řízeních vázány právními závěry vyslovenými v rozsudku vrchního soudu ohledně zákonných požadavků, které čs. právní řád stanoví pro případy povolování změn staveb podléhajících režimu ČNR č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí.
Rovněž tak za stavu, kdy návrh byl podán osobou neoprávněnou, nejsou u stěžovatele dány podmínky ustanovení §74 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a proto byl jeho spojený návrh na zrušení části ustanovení §1 a §11 odst. 1 zákona ČNR č. 244/1992 Sb. odmítnut podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 1999
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj
.