Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21.04.1999, sp. zn. IV. ÚS 25/98 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 58/14 SbNU 33 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:4.US.25.98

sp. zn. IV. ÚS 25/98 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti J. A., proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 7 T 55/97, ze dne 26. 5. 1997, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, sp. zn. 2 To 469/97, ze dne 24. 11. 1997, za účasti Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako účastníka řízení, takto: Rozsudky Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 7 T 55/97, ze dne 26. 5. 1997, a Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, sp. zn. 2 To 469/97, ze dne 24. 11. 1997, se zrušují. Odůvodnění: Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 8 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a §2 odst. 5, 13 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. V důvodech své ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě uvedl, že v soudním řízení, v trestní věci proti němu vedené, byla výrazným způsobem porušena jeho základní práva, zejména právo na spravedlivý proces tím, že odvolací soud zcela bezdůvodně odmítl slyšet jeho obhajobu a zaujmout k ní stanovisko. Poukázal na ztíženou možnost své obhajoby, neboť do doby rozhodnutí soudu prvého stupně se mu nepodařilo opatřit si rozhodnutí o zproštění své povinnosti mlčenlivosti o skutečnostech tvořících předmět státního a služebního tajemství včetně skutečností, na které se váže povinnost mlčenlivosti z oboru působnosti Policie ČR, které se dozvěděl v rámci svého služebního zařazení, a to pouze v rozsahu nezbytně nutném pro projednání jeho trestního stíhání pro trestný čin podle §158 tr. zákona. Rozhodnutí o zproštění povinnosti mlčenlivosti bylo policejním prezidentem vydáno dne 31. 7. 1997 a poté stěžovatelem předloženo odvolacímu soudu. Přitom stěžovatel hodlal u odvolacího soudu podrobně vypovídat právě v souvislosti se zproštěním povinnosti mlčenlivosti a v tomto směru navrhl i provedení několika důkazů, kterými, jak tvrdí, by zcela jednoznačně vyvrátil podanou obžalobu. I když odvolacímu soudu muselo být zřejmé, že navrhl provedení důkazů, které nemohl uplatnit před soudem prvého stupně, nepřipustil provedení žádných dalších důkazů a odvolání stěžovatele zamítl. Stěžovatel je přesvědčen, že neprovedením důkazů, které mohly být provedeny teprve až na základě rozhodnutí o zproštění povinnosti mlčenlivosti, byl výrazným způsobem zkrácen na svých právech, a proto navrhuje, aby Ústavní soud obě stížností napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, který po podrobném rozboru věci, v němž především odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí, navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti. Krajské státní zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo. Dále si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 7 T 55/97, z něhož zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem tohoto soudu ze dne 26. 5. 1997, sp. zn. 7 T 55/97, uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c) tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců s podmíněným odkladem výkonu tohoto trestu na zkušební dobu v délce dvou let. Uvedeným trestným činem byl stěžovatel uznán vinným za to, "že v době nejméně od dopoledních hodin dne 18. 8. 1996 do 19. 8. 1996, ač získal informace o tom, že je páchán pokus trestného činu vydírání podle §8 odst. 1 tr. zákona k §235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákona, v souvislosti s pátráním po odcizeném motorovém vozidle zn. BMW 740, převozní SPZ 0-8600-4, majitele A. M., kdy měl být tomuto automobil vrácen za částku 150 000,-Kč, jinak vozidlo neuvidí, neučinil žádná opatření ve smyslu ust. §7 odst. 1, 2 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR". Odvolací soud, který pak z podnětu odvolání stěžovatele a státního zástupce (který však podal odvolání pouze do výroku o trestu) věc přezkoumával, doplnil v rozsudku soudu prvého stupně výrok o trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu služby u Policie ČR na dobu tří let, a odvolání stěžovatele podle §256 tr. řádu zamítl, neboť neshledal jeho námitky důvodnými. Z obsahu spisu dále plyne, že stěžovatel, který byl služebně zařazen na oddělení určeném k vyšetřování násilné trestné činnosti jako operativec kriminální služby, se od svého známého A. M. dozvěděl o tom, že mu bylo odcizeno vozidlo. Spolu s tímto poškozeným (bývalým policistou) a dalšími osobami, začal provádět úkony, směřující k odhalení pachatelů krádeže vozidla, přitom, jak tomu nasvědčují provedené důkazy, měl od informátora získat informace, z nichž vyplynulo, že předmětného vozidla se měli zmocnit s největší pravděpodobností občané bývalé Jugoslávie, a tito vešli ve styk s jedním z vyslýchaných svědků, za jehož přispění pak bylo vozidlo skutečně vráceno původnímu majiteli A. M., ten však za vrácení vozidla zaplatil částku 150.000,- Kč. Stěžovatel sice o akci své nadřízené informoval, podle jejich názoru, tak však učinil nedostatečným způsobem. Na základě řady důkazů, které byly v řízení provedeny, obecné soudy dovodily, že stěžovatel se v průběhu své služební činnosti zúčastnil pátrání po vozidle, a ačkoliv si byl vědom komplikovanosti odhalování pachatelů - zřejmě cizinců, kteří podmínili vydání vozidla zaplacením finanční částky, neučinil potřebná opatření k tomu, aby mohli být pachatelé zajištěni, neinformoval včas své nadřízené a nezajistil žádné stopy poté, co vozidlo bylo nalezeno a předáno majiteli, a svým postupem tak zajištění stop v podstatě znemožnil. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 22. 5. 1997 je patrno, že stěžovatel i jeho obhájce již na počátku hlavního líčení navrhovali zproštění povinnosti mlčenlivosti stěžovatele a odtajnění některých materiálů, o jejichž obsah chtěl stěžovatel opřít svoji obhajobu v řízení před soudem. Také z protokolace výpovědi stěžovatele u soudu prvého stupně je patrno, že stěžovatel sice vypovídal, avšak poukázal na to, že nemůže uvádět okolnosti, které tvoří předmět služebního tajemství. Na svoji obhajobu uváděl, že je obžalován, že řádně nevykonával své pravomoci veřejného činitele, ale o této činnosti jsou záznamy podepsané jeho nadřízeným, které však mají charakter tajných materiálů. Z protokolu o hlavním líčení také plyne, že i státní zástupkyně v průběhu hlavního líčení navrhla zproštění povinnosti mlčenlivosti stěžovatele, jakož i opětovný výslech jednoho ze svědků k výpovědi stěžovatele poté, co by již byl zbaven povinnosti mlčenlivosti. Soud prvého stupně uvedené návrhy na doplnění dokazování zamítl podle §216 odst. 1 tr. řádu. (Výslech obžalovaného a všech svědků byl proveden ve smyslu §200 odst. 1 tr. řádu s vyloučením veřejnosti, a to s ohledem na bezpečnost a důležitý zájem svědků). V podrobném odůvodnění svého rozhodnutí soud prvého stupně k důkazům navrhovaným stěžovatelem uvedl, že má za to, že byl prokázán skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a že provádění dalších důkazů, tak jak je navrhoval státní zástupce i obžalovaný, je nadbytečné, resp. že další důkazy, a to i tajné materiály obžalovaného, nejsou pro rozhodnutí ve věci významné. Poukázal i na to, že tuto obhajobu uplatnil obžalovaný až v průběhu hlavního líčení, přičemž ji bylo možno již uplatnit v průběhu přípravného řízení. Obhajobu stěžovatele v tomto směru proto soud považoval za účelovou. V rámci odvolacího řízení stěžovatel předložil rozhodnutí o zproštění povinnosti mlčenlivosti (rozhodnutí policejního prezidenta z 31. 7. 1997, č.j. PPR-328/K-00-97) s tím, aby byl proveden jeho nový výslech, a současně navrhl, aby odvolací soud opětovně vyslechl svědka mjr. M. D. a mjr. V. K. poté, co by i tito byli zproštěni mlčenlivosti. Odvolací soud, který rozsudek soudu prvého stupně jako věcně správný s podrobným odůvodněním potvrdil, vycházel, pokud jde o navrhované doplnění dokazování, ze závěru, že provedení stěžovatelem navržených důkazů by neznamenalo další přínos. Ve vztahu k těmto důkazním návrhům byl toho názoru, že i za situace, že svědci budou zproštění povinnosti mlčenlivosti, nemohou uvést nic jiného, než to, co již uvedli, když z jejich výpovědi podle odvolacího soudu vyplynulo, že v podstatě o celé akci nevěděli, a dozvěděli se o ní až dodatečně. Dále odvolací soud vyjádřil i určité pochybnosti o pravdivosti tajných záznamů či jiných materiálů, jejichž provedení v řízení před soudem stěžovatel rovněž navrhoval. Ústavní soud jakkoliv respektuje, že není další instancí v soustavě obecných soudů, jakož i to, že hodnocení důkazů je především věcí soudů obecných, dospěl poté, co se seznámil s obsahem připojeného spisu, k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná. Z obsahu spisu je patrno, že obecné soudy v řízení provedly celou řadu důkazů, které pak byly v odůvodnění jejich rozsudků podrobně hodnoceny. Přesto však Ústavní soud, který jako orgán ochrany ústavnosti při své činnosti musí zkoumat, zda soudní řízení jako celek bylo spravedlivé, zda v řízení byly dodrženy principy spravedlivého procesu, mezi jehož hlavní znaky patří princip rovnosti zbraní a právo na obhajobu, je nucen konstatovat, že plnému uplatnění práva na obhajobu stěžovatele posuzovaný proces zatím nevyhověl. Jak již shora uvedeno, stěžovatel již v řízení před soudem prvého stupně navrhl, aby byl zproštěn povinnosti mlčenlivosti ( přitom také již z navrženého předmětu výslechu svědků - nadřízených stěžovatele, kterýžto návrh byl učiněn při seznámení s výsledky vyšetřování, bylo možno dovodit, že tyto výslechy nelze provést bez zproštění povinnosti mlčenlivosti) a před svým prvým výslechem poukázal na to, že nemůže ve své výpovědi uvádět skutečnosti, které by mohly tvořit předmět služebního tajemství. Soud I. stupně přesto, že důkazy před ním provedené nasvědčovaly tomu, že stěžovatel při jednání směřujícím k odhalení trestného činu a zajištění pachatele používal i metody prováděné utajovaným způsobem, tomuto stěžovatelovu návrhu nevyhověl, a to přesto, že obsahem vyšetřovacího spisu byla zpráva vedoucího prvého oddělení SKP, nadřízeného stěžovatele, v níž tento s odvoláním na ustanovení §78 odst. 2 a §99 odst. 1, 2 tr. řádu vyšetřovateli sdělil, že nemůže podat informace v souvislosti s trestní věcí stěžovatele, které se týkají utajovaných skutečností s tím, že pokud vyšetřovatel na svém požadavku setrvá, je nutno požádat o zproštění povinnosti mlčenlivosti (č.l.86). Obdobná situace se opakovala i v odvolacím řízení, neboť provedení stěžovatelem navržených důkazů, které by, podle něj, mohly svědčit v jeho prospěch, odvolací soud zamítl. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, z jakých důvodů nepovažoval za nutné provádět opětovný výslech některých svědků a důkaz písemnými materiály stěžovatele (ani tyto důvody však Ústavní soud v zájmu plné realizace základního práva na obhajobu neakceptuje), nevysvětlil však již, proč neprovedl alespoň informativní doplňující výslech stěžovatele poté, co tento byl již zproštěn povinnosti mlčenlivosti, aby alespoň tímto způsobem ověřil, zda tato jeho výpověď, která by již nebyla ničím omezována, nemohla vnést nový pohled na jednání stěžovatele, jakož i na hodnocení tohoto jeho jednání z pohledu naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele podle §158 trestního zákona, který je - což v dané věci podle Ústavního soudu rovněž není bez významu - trestným činem úmyslným, případně na pohnutku stěžovatele, která v obecném pojetí může mít nepochybně vliv na posouzení materiálního znaku skutkové podstaty trestného činu - jeho společenské nebezpečnosti. Ústavní soud tedy uzavírá, že pokud v případě stěžovatele obžalovaného pro tak závažný trestný čin, jakým je zneužití pravomoci veřejného činitele, obecné soudy odmítly provést stěžovatelem navržené důkazy a jeho výslech poté, co byl zproštěn rozhodnutím policejního prezidenta povinnosti mlčenlivosti, nedodržely zásady spravedlivého procesu, zejména pokud jde o plnou realizaci práva na obhajobu. Z uvedených důvodů byla proto napadená rozhodnutí pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny Ústavním soudem zrušena [§82 odst. 1, 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Pro úplnost Ústavní soud poznamenává, že v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelem předložené důkazy sám nehodnotil, neboť jak již uvedl, respektuje, že tato činnost náleží především obecným soudům, nicméně v této souvislosti poznamenává, že jakkoliv z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je patrna jejich snaha se věcí zabývat s náležitou pozorností, nelze přehlédnout, že v odůvodnění jsou akcentovány ty části výpovědi svědků, které svědčily v neprospěch stěžovatele, zejména ve vztahu k jeho vědomosti o tom, že automobil bude předán za peníze, aniž by zde byly zmíněny ty výpovědi, které naopak v tomto směru svědčí v jeho prospěch. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. dubna 1999