ECLI:CZ:US:1999:4.US.25.99
sp. zn. IV. ÚS 25/99
Usnesení
IV. ÚS 25/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti S. zastoupené JUDr. M. Ř., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 1998, čj. 11 Co 447/98-32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou ústavní stížností, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR, domáhá zrušení shora označeného usnesení Městského soudu v Praze. Tímto usnesením, jak je patrno z jeho obsahu, byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně, Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 6. 1998, čj. 18 C 159/98-25, ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi stěžovatelem - v řízení před obecnými soudy žalobcem - a druhým a třetím žalovaným. Uvedeným rozsudkem soudu I. stupně byla k návrhu stěžovatele stanovena povinnost prvému žalovanému vyklidit popsané nebytové prostory a nahradit stěžovateli náklady řízení, ve vztahu k zbývajícím dvěma žalovaným byla žaloba stěžovatele zamítnuta po zjištění, že tito do práv stěžovatele nezasahují, neboť předmětné nebytové prostory již neužívají, a stěžovateli byla stanovena povinnost nahradit těmto žalovaným náklady řízení v částce 2.625,- Kč podle §142 odst. 1 o.s.ř. Proti tomuto výroku o nákladech řízení rozsudku soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením tak, jak shora uvedeno, přitom v odůvodnění svého usnesení uvedl, že soud I. stupně správně postupoval dle §142 odst. 1 o.s.ř., když podle úspěchu druhého a třetího žalovaného přiznal náhradu nákladů řízení. Úspěch těchto žalovaných je nepochybný, neboť žaloba proti nim byla jako nedůvodná zamítnuta, a v tomto případě nelze použít ustanovení §147 odst. 1 o.s.ř., neboť tito žalovaní nezavinili - rozumí se z procesního hlediska - vznik žádných nákladů, protože neporušili, byť z nedbalosti, žádné své procesní povinnosti. Pouhá skutečnost, že druhý a třetí žalovaný neoznámili ukončení užívání nebytových prostor, není důvodem zvláštního zřetele hodným, pro který by bylo možno jim náhradu nákladů řízení nepřiznat dle §150 o.s.ř.
Stěžovatel v důvodech ústavní stížnosti proti uvedenému rozhodnutí směřující uvádí, že obecné soudy podle jeho názoru, bez ohledu na požadavek na spravedlivý soudní proces, přeceňují a nadměrně formalizují procesní stránku věci, kterou odtrhují od stránky hmotněprávní, kde nepochybně v dané věci druhý a třetí žalovaní jako nájemci neohlášením změn v okruhu osob užívajících z titulu nájemní smlouvy nebytové prostory zavinili, že byli žalováni na vyklizení. Pokud by i bylo třeba připustit, že ustanovení §147 odst. 1 o.s.ř. má na mysli pod pojmem"zavinění vzniku nákladů" jen zaviněné porušení z procesního hlediska, pak by podle stěžovatele, při zachování spravedlnosti soudního procesu, mělo být přihlédnuto k hmotněprávnímu zavinění druhého a třetího žalovaného, spočívajícímu v neohlášení ukončení užívání nebytového prostoru a pokračování v užívání jen jedním ze tří původních společníků. Při takovém přihlédnutí k uvedeným okolnostem, v podstatě k hmotněprávnímu zavinění vzniku nákladů řízení s tímto neoznámením změn spojených, by pak mělo být na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení aplikováno nikoliv ustanovení §142 odst. 2, nýbrž §150 o.s.ř. Stěžovatel, jak dále uvádí, je si vědom toho, že jde v daném případě o minimální částku v nákladech řízení, avšak vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodují v obdobných případech podobně, je přesvědčen, že by naznačená a dosti frekventovaná otázka, zda soudy takovýmto postupem formalizujícím procesní povinnosti a přehlížejícím související hmotněprávní povinnosti, jejichž porušení vede k vyvolání soudního procesu, neporušují ústavní práva účastníků řízení, měla být předmětem řízení před Ústavním soudem.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti v podstatě opakují důvody a argumenty, které uvedli již ve svém odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně, na něž odvolací soud ve svém rozhodnutí reagoval. Jak je patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, učinil tak způsobem, který odpovídá dosavadní konstantní judikatuře soudů, která vychází z názoru, že zaviněním ve smyslu ustanovení 147 odst. 1 o.s.ř. se rozumí porušení procesních povinností účastníka řízení. Tento názor zcela odpovídá účelu tohoto ustanovení, sledujícího tzv. separaci nákladů, nárok podle tohoto ustanovení není závislý na výsledku řízení. V posuzovaném případě by spíše přicházela v úvahu, s ohledem na okolnosti případu, aplikace ustanovení §150 o.s.ř. Použití tohoto ustanovení, při jehož aplikaci zřejmě nelze vyloučit do určité míry zohlednění i aspektů hmotněprávní povahy, však přichází v úvahu výjimečně, pouze jsou-li dány důvody zvláštního zřetele hodné. Důvody takové povahy však obecné soudy v daném případě neshledaly. Vzhledem k tomu, že jejich posouzení je především věcí úvahy soudu danou věc rozhodujícího, jakož i s přihlédnutím k tomu, že nárok na náhradu nákladů řízení je "toliko" nárokem procesním, založeným teprve rozhodnutím soudu, jímž se řízení před ním končí, má Ústavní soud za to, že uvedenými rozhodnutími obecných soudů k dotčení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu