ECLI:CZ:US:1999:4.US.255.99
sp. zn. IV. ÚS 255/99
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 3. srpna 1999 v senátě ve věci ústavní stížnosti ing. J. V., proti usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR ze dne 2. 4. 1999, č. 242, za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, jako účastníka řízení, a vedlejších účastníků 1) M. S., 2) O. K., 3) RNDr. A. P., 4) ing. L. A., 5) JUDr. R. S., 6) MUDr. M. C.,, 7) doc. ing. L. M., CSc., 8) J. V., 9) J. K., 10) JUDr. S. G., 11) J. M., 12) M. T., 13) ing. K. V., 14) J. C., 15) ing. J. V., 16) ing. L. T., 17) M. Z., , za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto:
Usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR ze dne 2. 4. 1999, č.
242, se zrušuje.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení
Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR stěžovatel uvádí, že byl zvolen
do Správní rady Ústřední pojišťovny jako zástupce pojištěnců
usnesením Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR ze dne 2. 4. 1997,
tedy již po přijetí zákona č. 149/1996 Sb., novelizujícího zákon
ČNR č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České
republiky, stanovením funkčního období člena orgánu Pojišťovny na
dobu čtyř roků (§18 odst. 4). Přesto však stěžovatel byl
napadeným usnesením ze dne 2. 4. 1999 z uvedené funkce odvolán.
Toto stěžovatelovo odvolání je v rozporu nejen s ustanovením §18
odst. 4 zákona ČNR č. 551/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
ale i s článkem 1 Ústavy ČR, jakož i článkem 21 odst. 1 a 4
Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z těchto,
jakož i z dalších, důvodů, domáhá se proto stěžovatel zrušení
napadeného usnesení.
Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR ve svém vyjádření ze dne 21.
6. 1999 v podstatě uvedla, že v případě členů - zástupců
pojištěnců a členů - zástupců zaměstnavatelů pojištěnců je možnost
jejich odvolání z funkce ve Správní radě VZP ČR založena na
obecném principu, podle kterého ten, kdo člena do funkce volí nebo
jmenuje, má právo jej i odvolat. Z tohoto hlediska lze proto
považovat ústavní stížnost za neopodstatněnou. Za tohoto stavu
věci nelze než vyjádřit stanovisko, že Poslanecká sněmovna
Parlamentu ČR jednala v přesvědčení, že napadené usnesení je
v souladu s Ústavou ČR a naším právním řádem, přičemž je na
Ústavním soudu, aby v souvislosti s ústavní stížností stěžovatele
posoudil její odůvodněnost.
Vedlejší účastníci M. S., O. K., RNDr. A. P., ing. L. A., JUDr.
R. S., MUDr. M. C., doc. ing. L. M., J. V., J. K., JUDr. S. G., J.
M., M. T., ing. K. V., J. C., ing. J. V., ing. L. T., M. Z. se
v určené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřili.
Vedlejší účastníci ing. A. P., ing. R. N. a ing. P. V. se svého
postavení vedlejšího účastníka v tomto řízení vzdali.
Z usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR ze dne 2. 4. 1997,
č. 311, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl zvolen členem
Správní rady Ústřední pojišťovny Všeobecné zdravotní pojišťovny.
Z dalšího usnesení této sněmovny ze dne 2. 4. 1999, č. 242, bylo
dále zjištěno, že Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR odvolala ze
Správní rady Ústřední pojišťovny Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR
celkem 9 zástupců pojištěnců, jakož i 2 náhradníky těchto zástupců
a nově zvolila 9 zástupců pojištěnců a 3 náhradníky těchto
zástupců. Usnesení ze dne 2. 4. 1997 je podepsáno tehdejším
předsedou Poslanecké sněmovny Milošem Zemanem a ověřovatelkou
Poslanecké sněmovny Hanou Škorpilovou, zatímco usnesení ze dne 2.
4. 1999 podepsal předseda Poslanecké sněmovny Václav Klaus a jako
ověřovatel Poslanecké sněmovny Miroslav Kalousek. Žádné
z uvedených usnesení neobsahuje důvody.
Podle ustanovení §20 odst. 1 zákona ČNR č. 551/1991 Sb.,
o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, ve znění
pozdějších předpisů, Správní rada Ústřední pojišťovny rozhoduje
o důležitých věcech, které souvisí s činností Ústřední pojišťovny
a předkládá výroční zprávu o činnosti Pojišťovny sboru zástupců.
Podle odst. 2 citovaného ustanovení Správní radu tvoří 10 členů
- zástupců státu, 10 členů - zástupců pojištěnců a 10 členů
- zástupců zaměstnavatelů. Jak je uvedeno v odst. 6 citovaného
ustanovení, zástupce pojištěnců do Správní rady volí Poslanecká
sněmovna Parlamentu. Funkční období člena orgánu Pojišťovny činí
4 roky. Zástupce státu ve Správní radě Pojišťovny lze z funkce
odvolat (§20 odst. 5) i před uplynutím funkčního období (§18
odst. 4 citovaného zákona).
Jestliže tedy funkční období člena orgánu Pojišťovny, tedy
i zástupce pojištěnců, jakým je v daném případě stěžovatel, činí
4 roky, potom v právním a demokratickém státě by mělo být
považováno za samozřejmé, že tato zákonná délka funkčního období
bude respektována, a to v prvé řadě tím, kdo ji zákonodárnou
cestou stanovil. V tomto směru je tedy napadené usnesení
v rozporu s článkem 1 Ústavy ČR, kterážto skutečnost se ukazuje
v jasném světle zejména komparací první věty odst. 4 ustanovení
§18 citovaného zákona, stanovící funkční období člena orgánu
pojišťovny na dobu 4 let, a druhé věty tohoto ustanovení,
umožňující odvolání z funkce i před uplynutím funkčního období
pouze v případě zástupce státu ve Správní radě pojišťovny. K tomu
Ústavní soud navíc, mimo rámec projednávané věci, dodává, že lze
si sice představit výjimečné důvody, kdy by další setrvání ve
funkci člena orgánu pojišťovny se mohlo ukazovat v rozporu
s ústavními principy, o takový případ však zde nejde.
Základní otázkou v projednávané věci je tedy to, zda napadené
usnesení lze interpretovat jako zásah do některého ze
stěžovatelových ústavně zaručených práv. Podle názoru Ústavního
soudu taková interpretace je nejen možná, ale i nevyhnutelná.
Uváží-li se totiž účel zákona ČNR č. 551/1991 Sb., o Všeobecné
zdravotní pojišťovně České republiky, ve znění pozdějších
předpisů, totiž to, že realizuje všeobecné zdravotní pojištění
(§2 odst. 1 citovaného zákona), a to i tím způsobem, že pomocí
orgánů Pojišťovny zabezpečuje účast pojištěnců, zaměstnavatelů
pojištěnců a státu na řízení Pojišťovny (§17 odst. 1 citovaného
zákona), potom lze stěží pochybovat o tom, že v daném případě jde
o správu veřejných věcí - zdraví člověka takovým veřejným statkem
nepochybně je - jakož i ústavně zakotvené právo občana podílet se
na této správě ve smyslu článku 21 Listiny. Stěžovateli lze
i přisvědčit v tom, že tento přístup k voleným a jiným veřejným
funkcím se nemůže obejít bez rovných podmínek, a to i v tom směru,
že tyto podmínky nemohou při nezměněné zákonné úpravě se měnit
pouhou změnou politického klimatu.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti pro
porušení článku 1 Ústavy ČR, jakož i článku 21 odst. 1 a 4
Listiny, podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadené usnesení pro
nemožnost jeho dělitelnosti v jeho celém rozsahu podle ustanovení
§82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 3. srpna 1999