ECLI:CZ:US:1999:4.US.256.98
sp. zn. IV. ÚS 256/98
Usnesení
IV. ÚS 256/98
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr.Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr.Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti J.Š. a J.Š., oba zastoupeni JUDr. Ing. L.K., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 1. 1998, čj. 3 Cdon 624/96-104, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podstatou včas podané ústavní stížnosti stěžovatelů, směřující proti shora označenému rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a odvolávající se na porušení čl. 4 Ústavy ČR a čl. 3 odst. l Listiny základních práv a svobod, je nesouhlas stěžovatelů s názorem Nejvyššího soudu ČR, vysloveném v napadeném rozhodnutí, na povahu lhůty stanovené v ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., od jejíhož posouzení je odvislé posouzení včasnosti stěžovateli před obecnými soudy podaného návrhu, jímž uplatnili restituční nárok. Stěžovatelé, na rozdíl od názoru Nejvyššího soudu, považujícího uvedenou lhůtu za lhůtu hmotněprávní propadnou, zastávají v ústavní stížnosti názor, že jde o lhůtu promlčecí.
Otázkou povahy lhůty uvedené v ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. se zabývalo plénum Ústavního soudu, které zaujalo stanovisko (Pl.ÚS.st. 7/98), podle něhož uvedená lhůta je lhůtou propadnou - z důvodů podrobně ve stanovisku rozvedených. Vycházeje z uvedeného stanoviska pléna Ústavního soudu, jímž je senát posuzující tuto ústavní stížnost vázán (§23 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a které v podstatě koresponduje názoru Nejvyššího soudu ČR vysloveného v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, byla proto ústavní stížnost stěžovatelů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu