ECLI:CZ:US:1999:4.US.258.99
sp. zn. IV. ÚS 258/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. srpna 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti 1) J. R., 2) C. R., obou zastoupených JUDr. V. A., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 1998, čj. 10 Co 592/98- 173, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora označenému rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, kterým byla připuštěna změna žaloby a částečně zrušen a částečně změněn rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 19. 2. 1998, čj. 10 C 26/96-144, stěžovatelé uvádí, že napadené rozhodnutí je ve výrocích II. a III. zmatečné. Krajský soud v Ostravě podle stěžovatelů překročil svoji pravomoc, když v napadeném rozsudku ve výroku II. uvedl, že žalobu v části 2) zrušuje a v tomto rozsahu vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení a ve výroku III. změnil rozsudek okresního soudu v žalobní části 1), přičemž změnu žalobního návrhu v této části připustil až v odvolacím řízení. Stěžovatelé mají za to, že řízení před Krajským soudem v Ostravě vykročilo z mezí a zásad spravedlivého procesu a zasáhlo do ústavních práv stěžovatelů vyplývajících z článku 90 Ústavy ČR a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ze spisu Okresního soudu ve Vsetíně, sp. zn. 10 C 26/96, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se domáhali žalobou ochrany svého vlastnického práva před rušivými zásahy JUDr. J. W., vlastníka sousedního pozemku. Žalobu, aby žalovaný byl povinen osadit zpět odstraněný mezní kámen a aby byl povinen přesadit 58 keřů tůjí do vzdálenosti 100 cm od hranice pozemkových parcel, Okresní soud ve Vsetíně zamítl. Svoje rozhodnutí odůvodnil tím, že osazení mezního kamene je zeměměřická činnost, ke které jsou oprávněny jen odborně způsobilé osoby, což žalovaný není, a ohledně tůjí uvedl, že v době rozhodování soudu keře žádným způsobem do pozemku stěžovatele zatím nezasahovaly. Okresní soud rovněž nepřisvědčil námitce žalovaného o vydržení pruhu pozemkové parcely, když odkázal na právní názor vyjádřený v rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 Cdo 53/92, podle kterého nelze vydržet pouze pruh pozemkové parcely, jenž nebyl samostatně geodeticky oddělen.
V odvolacím řízení stěžovatelé navrhli připuštění změny žalobního návrhu tak, 1) aby žalovaný byl povinen zajistit na vlastní náklad obnovení původního označení hranice v terénu mezi pozemkovými parcelami hraničním znakem z lomového neopracovaného kamene v označeném místě a 2) aby žalovaný odstranil ty části kořenových systémů a částí korun 58 tůjí, které zasahují do pozemku stěžovatelů.
Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem rozhodl tak, že ve výroku I. připustil změnu žaloby v obou bodech, výrokem II. žalobu v části ad 2) zrušil a vrátil zpět okresnímu soudu k dalšímu řízení a výrokem III. rozsudek okresního soudu v napadené části změnil tak, že žalobu v části ad 1) zamítl. V odůvodnění rozhodnutí vyložil krajský soud svůj odlišný právní názor na možnost vydržení části pozemkové parcely za předpokladu, že takováto část je v dané lokalitě nezměnitelně a nezaměnitelně určena. Protože z dosavadního dokazování vyplynulo, že pozemkový pás je na jedné straně tvořen plotem postaveným v roce 1940 a obnoveným v roce 1960a na druhé straně původní hranicí, která není účastníky zpochybňována, má odvolací soud za to, že jde právě o takový pozemkový pás, který je v dané lokalitě zcela nezaměnitelně a dlouhodobě určen. Ohledně žalobního požadavku na obnovení původního označení nesporné hranice hraničním kamenem, odvolací soud rozsudek okresního soudu v této části změnil tak, že připuštěný změněný žalobní návrh zamítl s odůvodněním, že s ohledem na námitku vydržení části pozemkové parcely žalovaným nelze mít za to, že hranice sousedících pozemků je nesporná, přičemž nespornost hranice je základní podmínkou pro uložení povinnosti hranice označit.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska tvrzeného zásahu do ústavně chráněných práv stěžovatelů a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Co se týče námitky stěžovatelů, že výrok napadeného rozsudku v části II., "žaloba ... se zrušuje", je zmatečný, přisvědčuje Ústavní soud názoru stěžovatelů, že k dispozici se žalobou je oprávněn pouze žalobce a že žalobu nelze zrušit. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě na str. 7 však vyplynulo, že odvolací soud na základě připuštěné změny žalobního návrhu zrušil v této části rozhodnutí okresního soudu a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí. Tento závěr je evidentní jak z textace odst. 1., str. 7, tak i z kontextu celého odůvodnění k této části výroku. Ústavní soud má tedy za to, že pochybení, ke kterému ve výroku II. došlo, je zjevnou nesprávností, kterou lze napravit procesními prostředky v rámci soustavy obecných soudů a že tato nesprávnost není způsobilá založit újmu takové intenzity, že by se dotýkala ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Obstojí-li tedy výrok II. napadeného rozsudku z hlediska ústavně právního, pak ústavní stížnost směřující proti němu je nepřípustná, neboť věc nebyla pravomocně rozhodnuta a stěžovatelé mají možnost domáhat se svých práv v řízení před soudem prvého stupně.
Co se týče výroku III. napadeného rozsudku, zjistil Ústavní soud z textace odůvodnění na str. 7, že odvolací soud své rozhodnutí opřel o ustanovení §10 odst. 1 písm. b) zákona č. 344/1992 Sb., podle kterého označení hranice patří mezi povinnosti vlastníků dotčených pozemků, přičemž základní podmínkou uložení této povinnosti je to, že mezi vlastníky sousedících pozemků nejde o spor o průběhu hranice, že tedy jde o hranici nespornou. Vzhledem k tomu, že v současné době žalovaný namítl vydržení pozemkového pásu, nelze dovodit, že hranice sousedících pozemků je nesporná, a proto odvolací soud nemohl požadavku stěžovatelů vyhovět. Zatímco tedy soud prvého stupně svoje rozhodnutí opřel o ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 200/1994 Sb., podle kterého jsou zeměměřické činnosti oprávněny vykonávat pouze odborně způsobilé osoby, odvolací soud svoje rozhodnutí učinil na základě jiného právního posouzení. Podle ustanovení §220 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud změní rozhodnutí, jestliže soud prvého stupně rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav. Změna rozhodnutí soudu prvého stupně je tedy především odůvodněna tam, kde na základě správně zjištěného skutkového stavu soud prvého stupně dospěl k nesprávným právním závěrům. Změnou rozhodnutí odůvodněnou jinou právní kvalifikací správně zjištěného skutkového stavu tedy odvolací soud nepřesáhl meze své pravomoci. Co se týče námitky stěžovatelů o rozhodování o žalobním návrhu, který byl připuštěn až v odvolacím řízení, odkazuje Ústavní soud v tomto směru na stávající judikaturu obecných soudů, podle které po připuštění návrhu v odvolacím řízení může odvolací soud zpravidla rozhodnout i o modifikované žalobě.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout, tedy ve vztahu k výroku II. napadeného rozsudku pro nepřípustnost a ve vztahu k výroku III. napadeného rozsudku pro zjevnou neopodstatněnost.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 10. srpna 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu