ECLI:CZ:US:1999:4.US.271.99
sp. zn. IV. ÚS 271/99
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti D. B., zastoupené JUDr. J. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 2. 1999, č.j. 11 Co 394/98-76, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 23. 2. 1998, č.j. 6 C 372/94-54, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení a Školního statku M., se sídlem v M. u Žatce, zastoupeného JUDr. E. V., advokátkou, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 4. 6. 1999 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 2. 1999, č.j. 11 Co 394/98-76 a rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 23. 2. 1998, č.j. 6 C 372/94-54, jimiž byl pravomocně zamítnut návrh stěžovatelky, kterým se domáhala zaplacení náhrady živého a mrtvého inventáře v částce 1 223 680,60 Kč a náhrady za znehodnocení budov v částce 160 463,20 Kč s přísl.
Stěžovatelka je přesvědčena, že postupem a napadenými rozsudky obecných soudů bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava"), a článek 95 odst. 1 Ústavy. Uvedla, že se vůči vedlejšímu účastníku, tj. Školnímu statku M., se sídlem v M. u Žatce, domáhala náhrady živého a mrtvého inventáře podle nařízení vlády č. 20/1992 Sb., v návaznosti na ust. §20 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů ("zákon o půdě"). Dle jejího názoru mezi skutkovými zjištěními obecných soudů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, je extrémní nesoulad, který spatřuje ve skutečnosti, že obecné soudy aplikovaly ust. §20 odst. 6 zákona o půdě takovým způsobem, že jím popřely vlastní smysl a účel tohoto restitučního zákona, a v důsledku toho jednaly i v rozporu se zákonem č. 198/1993 Sb., legalizovaly komunistickou zvůli a totalitní praktiky dřívějšího režimu. Konkrétně namítla nesprávné hodnocení důkazů, tj. zápisů ze dne 5. 12. 1958 a ze dne 1. 4. 1959, obecnými soudy. Dle jejího přesvědčení tyto zápisy nelze považovat za autentické a věrohodné, a to již z důvodu jejich vnitřní vzájemné rozpornosti. Odvolacímu soudu vytkla, že z otisku razítka Okresního pozemkového úřadu v Lounech na zápisech dovodil absurdní závěr, že se jedná o zápisy autentické. Stěžovatelka je přesvědčena, že uvedené zápisy nelze považovat za důkaz. Stěžovatelka též nesouhlasí s právním názorem obecných soudů, podle něhož nařízení vlády č. 20/1992 Sb. lze aplikovat pouze v případě, že seznam nebyl pořízen, popřípadě se nedochoval.
Krajský soud v Ústí nad Labem, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s argumentací stěžovatelky v odůvodnění ústavní stížnosti. Uvedl, že námitky uvedené v ústavní stížnosti byly vzneseny již v odvolacím řízení a odvolací soud se jimi zabýval v odůvodnění napadeného rozsudku, na něž odkázal. Navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Školní statek M., se sídlem v M. u Žatce, jako vedlejší účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti vyjádřil názor, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti především polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy ve snaze dosáhnout poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář ve výši stanovené podle vl. nařízení č. 20/1992 Sb., a to za situace, kdy stěžovatelce poskytl plnou náhradu inventáře, jak bylo jeho odnětí prokázáno autentickými zápisy o předání věcí. Dle jeho názoru oba soudy provedly ve věci vyčerpávající dokazování a poskytly oběma stranám dostatečný prostor jak pro důkazní návrhy, tak i k přednesům a vyjádřením ve věci. Výklad a aplikace zákona o půdě, uskutečněná obecnými soudy, jsou v souladu s účelem zákona o půdě a záměrem napravit alespoň některé majetkové křivdy. Je toho názoru, že v postupu a rozhodnutí soudů nelze shledat porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Z uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud stížnost zamítl.
Po posouzení obsahu napadených rozhodnutí, obsahu vyžádaného spisu Okresního soudu Louny, sp. zn. 6 C 372/94, jakož i dalších shromážděných podkladů pro rozhodnutí, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba odmítnout, a to z následujících důvodů:
Podstatou ústavní stížnosti je především námitka týkající se nesprávného hodnocení důkazů, tj. uvedených zápisů o předání živého a mrtvého inventáře a zásob, přičemž tato námitka byla již uplatněna v odvolání proti uvedenému rozsudku. Stěžovatelka takto staví Ústavní soud v podstatě do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatelky však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovatelce nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny, proces byl také veden při dodržení ústavních principů zakotvených v hlavě páté Listiny, zaručující právo na spravedlivý proces. V rámci volného hodnocení důkazů učinily obecné soudy závěr o tom, že odnětí živého a mrtvého inventáře v souzené věci prokázat lze, a to právě zápisy o předání věcí ze dne 5. 12. 1958, 1. 4. 1959 a 6. 4. 1959. Ze samotné skutečnosti, že zápisy byly pořízeny v padesátých letech v době totality, však bez dalšího nelze dovodit, že uvedené zápisy nejsou autentické. Důkazní břemeno, týkající se tvrzené nevěrohodnosti zápisů, však stěžovatelka neunesla. Zásada, že Ústavní soud nepřehodnocuje dokazování, provedené obecnými soudy, je prolomena tehdy, jestliže jsou právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Takový nesoulad v daném případě Ústavní soud neshledal. Proto vzhledem k tomu, že z ústavní stížnosti, jež je v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy, nevyplývá nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny, jeví se Ústavnímu soudu stěžovatelčino tvrzení o porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces jako zjevně neopodstatněné.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu