ECLI:CZ:US:1999:4.US.278.99
sp. zn. IV. ÚS 278/99
Usnesení
IV. ÚS 278/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Ing. J. J. a Ing. Z. J., a Občanského sdružení J. - V., všichni zastoupeni JUDr.Č. K., CSc., advokátem, proti rozhodnutí Obvodního úřadu Městské části Praha 5, odboru dopravy a energetiky, ze dne 7. dubna 1999, č.j. 0351 /99/Še, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 9. 6. 1999, domáhají zrušení rozhodnutí Obvodního úřadu městské části Praha 5, odboru dopravy a energetiky, ze dne 7. dubna 1999, č.j. 0351/99/Še. Tímto rozhodnutím silničního správního úřadu, jako orgánu 1. stupně; bylo podle ustanovení §24 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, rozhodnuto o povolení omezení obecného užívání místní komunikace v Praze 5, a to konkrétně uzavírkou ulice Na Pomezí na úseku v délce asi 100 m před par.č. 896 a 897, k.ú. J.. Stěžovatelé v odůvodnění ústavní stížnosti rekapitulují vývoj událostí a rozhodnutí z období let 1987 až 1999, týkajících se průjezdnosti, resp. uzavírek, ulice Na Pomezí, Praha 5. Jmenovitě ve vztahu k ústavní stížností napadenému rozhodnutí, kromě věcných (obsahových) připomínek ke způsobu rozhodování silničních správních orgánů v dané věci, poukazují na to, že s nimi orgán I. stupně nejednal jako s účastníky řízení, byt' podle názoru stěžovatelů jak manželé Ing. J. a Ing. Z. J., jako vlastníci nemovitostí přímo a výrazně dotčených provedenými opatřeními, tak Občanské sdružení J.-V., jehož předmětem činnosti je* ochrana zájmů přírody, o které je v předmětném řízení rovněž rozhodováno, splňují znaky účastníků řízení ve smyslu §14 správního řádu, a to manželé J. podle §14 odst. 1 správního řádu a Občanské sdružení J.-V. podle §14 odst. 2 správního řádu ve spoj. s §70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů. V ústavní stížnosti pak poukazují na to, že správní orgány jim výslovně skutečnost, že je nepovažují za účastníky řízení sdělily, orgán I. stupně jim z tohoto důvodu nedoručil napadené rozhodnutí a orgán II. stupně jim
2 IV. ús 278/99
nedovolil nahlédnout clo spisu. Dále poukazují na své obavy, týkající se eventuální úspěšnosti přezkoumání předmětného rozhodnutí žalobou v rámci správního soudnictví, a to s ohledem na problematičnost vztahu §248 odst. 3 o.s.ř. a přílohy A k němu. Byt' příloha A odkazuje v současné době 11a , již neúčinnou vyhlášku č. 35/1984 Sb., a tudíž by podle jejich názoru neměl být podle platného právního stavu daný případ, řešený podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích ve spoj. s vyhláškou č. 104/1997 Sb., spadat mezi případy, kdy je vyloučena možnost domáhat se, aby rozhodnutí správního orgánu bylo přezkoumáno soudem, mají stěžovatelé obavy, aby tento právní názor byl respektován i příslušným soudem v řízení, ve kterém se stěžovatelé, kteří tvrdí, že s nimi mělo být ve správních řízeních jednáno jako s účastníky řízení, domáhají žalobou soudního přezkoumání rozhodnutí správního orgánu. Všechny tyto skutečnosti vedou stěžovatele k tomu, že z procesní opatrnosti podávají proti výše citovanému prvoinstančnímu rozhodnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud se ve vztahu k výše označenému rozhodnutí zabýval otázkou, zda je proti němu ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost přípustná, bliž, zda stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, a zda jde o návrh podaný osobami k lomu v daném procesním stadiu rozhodování o věci oprávněnými. V daném případě je třeba především uvést, Že ústavní stížností napadené rozhodnutí je prvoinstančním rozhodnutím orgánu veřejné moci, v němž nebylo žádnému ze stěžovatelů přiznáno postavení účastníků řízení. Aniž by Ústavní soud zaujímal stanovisko k výše citovaným tvrzením a argumentům stěžovatelů, o které opírají závěr, že v daném případě s nimi mělo být v předmětném správním řízení jednáno jako s účastníky řízení, musí konstatovat, že za situace, kdy stěžovatele navrhují zrušení tohoto prvoinstančního rozhodnutí, které tito, jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti i k ní připojených příloh, napadli pro jeho jimi tvrzenou nezákonnost odvoláním a současně žalobou v rámci správního soudnictví, a to s tvrzením, že je podávají jako účastníci řízení, jde ve smyslu platné právní úpravy o návrh nepřípustný, navíc v daném časovém okamžiku podaný osobami k tuhu neoprávněnými, nebot' s nimi nebylo v dosavadním řízení jednáno jako s účastníky řízení. Pro úplnost na druhém místě uvedeného důvodu odmítnutí ústavní stížnosti je třeba uvést, že ústavní stížnost nesměřuje proti eventuálnímu aktu orgánů veřejné moci, kterým by byli navrhovatelé výslovně odmítnuti jako účastníci řízení (vydaného ať ve formě procesního rozhodnutí správního orgánu o vyloučení účastenství stěžovatelů z okruhu účastníků v probíhajícím správním řízení, případně ve formě sdělení o této skutečnosti), tudíž nebylo možno v daném procesním stadiu probíhajícího správního řízení ve věci samé meritorně z hlediska ústavněprávního řešit otázku eventuálního účastenství stěžovatelů ve správním řízení o omezení obecného užívání místní komunikace.
S ohledem na uvedené proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh jako nepřípustný podle §43 odst. I písm. e) a zároveň jako návrh podaný osobou neoprávněnou podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 1999
JUDr. Eva Zarembová soudce zpravodaj