ECLI:CZ:US:1999:4.US.28.98
sp. zn. IV. ÚS 28/98
Nález
Ústavní soud rozhodl, za souhlasu účastníků řízení s upuštěním od ústního jednání, v senátě o ústavní stížnosti JUDr. J. P. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 12. 1996, čj. 15 Co 746/95-34, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. 9. 1995, čj. 13 C 189/94-23, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 12. 1996,
čj. 15 Co 746/95-34, se zrušuje.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 12. 1996, čj.
15 Co 746/95-34, v části, kterým byl potvrzen zamítavý výrok
rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. 9. 1995, čj.
13 C 189/94-23, ohledně žaloby stěžovatele, směřující proti F.
s.r.o., se sídlem v Hradci Králové, o uložení povinnosti zaplatit
mu 1,273.935,- Kč s příslušenstvím, a to pro porušení principu
rovnosti v právech, zakotveného v čl. 1 Listiny základních práv
a svobod (dále jen "Listina").
V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje
okolnosti nesporné restituce majetku, jehož původním vlastníkem
byl jeho otec, která byla řešena podle zákona č. 229/1991 Sb.,
o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě").
Nemovitosti byly vydány dohodou o vydání nemovitostí, uzavřenou
mezi stěžovatelem, jako oprávněnou osobou podle zákona o půdě,
a F., Hradec Králové, jako povinnou osobou, která byla
schválena Okresním úřadem v Hradci Králové rozhodnutím ze dne 19.
11. 1993, čj. RP 11249/1941 R 93/Ne, přičemž znehodnocení takto:
vydaných staveb bylo znaleckým posudkem stanoveno ve výši
1,273.935,- Kč.
K podání žaloby na uložení povinnosti povinné osobě zaplatit
tuto částku přistoupil stěžovatel proto, že ze strany povinné
osoby nedošlo k písemnému uznání tohoto dluhu vůči stěžovateli.
V průběhu soudního řízení, vedeného u Okresního soudu v Hradci
Králové pod sp. zn. 13 C 189/94, sice dne 20. 1. 1995 k uznání
dluhu ze strany povinné osoby došlo, nicméně soud I. stupně žalobu
zamítl s odůvodněním, že soud může rozhodnout o způsobu náhrady
jen jedním ze způsobů výslovně uvedeném v §16 odst. 4 zákona
o půdě, tedy buď o náhradě ve věcech nebo v podílu na jmění
povinné osoby. Krajský soud v Hradci Králové, jako soud odvolací,
se s tímto právním názorem soudu I. stupně ztotožnil s tím, že
jiný způsob náhrady, než jaký předpokládá §16 odst. 4 zákona
o půdě, si mohou výhradně dohodnout pouze účastníci (oprávněná
a povinná osoba). V případě, že se o způsobu náhrady nedohodnou,
rozhodne podle §16 odst. 6 zákona o půdě o způsobu náhrady soud,
který ovšem nemůže vybočit z mezí ustanovení §16 odst. 4 zákona
o půdě. Pokud toto ustanovení nepřiznává žalobci právo na náhradu
v penězích, nelze žalobě o zaplacení peněžní částky vyhovět.
Stěžovatel na podporu svého nesouhlasu s postupem obecných
soudů poukazuje na to, že v obdobných věcech je jinými obecnými
soudy rozhodováno odlišně, tedy žalobám, jimiž se žalobci domáhají
podle stejných ustanovení zákona o půdě uložení povinnosti
povinným osobám zaplatit konkrétní peněžní částku, je vyhovováno
(pro ilustraci tohoto tvrzení k ústavní stížnosti přikládá
fotokopie takových rozsudků). Zdůrazňuje přitom, že touto
skutečností argumentoval i v odvolacím řízení, nicméně Krajský
soud v Hradci Králové na to nijak nereagoval. Z těchto důvodů má
stěžovatel zato, že postupem obecných soudů došlo ve vztahu k němu
k porušení principu rovnosti v právech, když o jeho věci bylo
rozhodnuto odlišně od jiných obdobných případů.
Ústavní soud si k posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
vyžádal spis Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 13
C 189/94, a vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové jako
účastníka řízení k ústavní stížnosti.
Krajský soud v Hradci Králové jako účastník řízení ve svém
vyjádření k ústavní stížnosti plně odkazuje na odůvodnění
stížností napadeného rozsudku s tím, že opakovaně zdůrazňuje, že
ustanovení §16 odst. 4 zákona o půdě stanoví, jakým způsobem se
náhrada stanoví (tj. ve věcech nebo v podílu na jmění), a soud
proto nemůže přiznat náhradu jinou, jestliže se tak účastníci
nedohodli. Na podporu tohoto svého právního závěru poukazuje pak
na stanovisko Nejvyššího soudu ČR, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 16/1996. K odlišným rozsudkům
jiných obecných soudů, na něž stěžovatel ve vztahu ke své věci
poukazuje, Krajský soud v Hradci Králové uvádí, že soudce při svém
rozhodování není těmito rozhodnutími vázán, s tím, že je třeba
zdůraznit, že existují rovněž rozhodnutí, kterými byla žaloba
o poskytnutí finanční náhrady zamítnuta. Z výše uvedených důvodů
navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
F., spol s r.o. se svého postavení vedlejšího účastníka
vzdala.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti vzal Ústavní
soud v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných
právních předpisů zastávaný stěžovatelem, tak výklad zastávaný
v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci,
a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další
soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy, a není tedy
oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich
rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně
zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy
ČR. Přisvědčil přitom názoru Krajského soudu v Hradci Králové, že
při rozhodovací praxi obecných soudů je třeba přihlížet mimo jiné
i ke sjednocující judikatuře Nejvyššího soudu ČR. Ve vztahu k §16 odst. 4, ve spoj. s §16 odst. 6 zákona o půdě, byl Nejvyšším
soudem ČR skutečně vysloven právní názor, podle něhož "soud může
uložit platební povinnost žalovaného jen ohledně finanční náhrady
za pozemky ve smyslu §16 odst. 1 zákona o půdě, a nikoliv ohledně
ostatních náhrad. Protože je např. v ust. §16 odst. 4 zákona
o půdě stanoveno, v čem náhrada spočívá (ve věcech nebo v podílu
na jmění), nemůže soud přiznat náhradu jinou, i když byla
uplatněna žalobou, pokud se ovšem účastníci nedohodli jinak".
Podle názoru Ústavního soudu je však třeba rovněž přihlédnout
k obsahově a časově navazující rozhodovací praxi samotného
Nejvyššího soudu ČR, který se ve svém rozsudku ze dne 27. 11.
1996, sp. zn. 3 Cdon 1117/96 (publikovaném in Spáčil, J.,
Barešová, E.: Zemědělské restituce a soudní praxe, nakladatelství
C. H. Beck, Praha, 1998, s. 74 a násl.), sice s výše uvedeným
právním názorem ztotožnil, nicméně zároveň zdůraznil, s odkazem na
§153 odst. 2 a §211 o.s.ř.), že v žalobách, které se opírají
o §16 odst. 6, ve spoj. s 16 odst. 4 zákona o půdě, jde
o případy, kdy soud rozhoduje o zvláštním způsobu vypořádání
nároku žalobců, který vyplývá z právního předpisu. Takovým
předpisem je §16 odst. 4 zákona o půdě. V uvedeném případě proto
dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že odvolací soud proto není
vázán v odvolacím řízení rozsahem odvolání, a může překročit
návrhy účastníků a přisoudit více (něco jiného), než se domáhají.
Nemůže tak žalobu zcela zamítnout jen proto, že se žalobce
přednostně domáhá způsobu vypořádání, který - nedošlo-li k dohodě
- není ze zákona možný. Z těchto důvodů Nejvyšší soud ČR dospěl
k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je nesprávný potud, pokud
zamítl žalobu jen proto, že dle jeho názoru žalobci požadovali
náhradu ve formě, kterou soud dle zákona přisoudit nemůže,
a dalšími aspekty věci se nezabýval. Výše uvedené závěry
Nejvyššího soudu ČR je podle mínění Ústavního soudu třeba
vztáhnout i na rozsudky obecných soudů napadené ústavní stížností
s tím, že pokud obecné soudy při rozhodování nepřihlédly k obsahu
ustanovení §153 odst. 2 a §212 o.s.ř., porušily právo
stěžovatele na spravedlivý proces tak, jak je zakotveno v čl. 36
odst. 1 Listiny. Podle názoru Ústavního soudu však nelze
přisvědčit názoru stěžovatele, že rozsudky obecných soudů došlo ve
vztahu k němu k porušení principu rovnosti ve smyslu čl. 1 Listiny
proto, že nebylo vyhověno jeho žalobě na uložení platební
povinnosti, a to proto, že v tomto směru se Ústavní soud
ztotožňuje jak se závěry obecných soudů ve věci rozhodujících, tak
s právními názory vyslovenými v tomto směru jak soudy I.
a II.stupně ve věci rozhodujícími, tak Nejvyšším soudem ČR, totiž
že soudy jsou v případě sporu vázány při svém rozhodování
o způsobu náhrady obsahem ust. §16 odst. 4 zákona o půdě. Tato
skutečnost však nemění nic na tom, že pokud došlo v dosavadních
řízeních v důsledku opomenutí direktivy, vyplývající pro obecné
soudy z §153 odst. 2 a §212 o.s.ř., jak bylo uvedeno výše, a tím
k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, nemohl Ústavní soud jinak, než
právě z tohoto důvodu napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 13. 12. 1996, čj. 15 Co 746/95, zrušit [§82 odst.
3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 3. května 1999