ECLI:CZ:US:1999:4.US.280.99
sp. zn. IV. ÚS 280/99
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti společnosti Motorest K., s.r.o. zastoupené JUDr. E. M., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 1. 1999, č.j. 8 Co 3104/98-144, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 10. 9. 1998, č.j. 4 C 506/96-110, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení a J. P., zastoupeného JUDr. V. K., advokátem, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 10. 6. 1999 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, upřesněná podáním ze dne 18. 6. 1999, kterou se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 1. 1999, č.j. 8 Co 3104/98-144 a rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 10. 9. 1998, č.j. 4 C 506/9-110, jimiž bylo pravomocně rozhodnuto, že vlastníkem stavby Motorest K. je žalobce J. P., a tudíž nikoliv žalovaná stěžovatelka. Stěžovatelka současně navrhla odložit výkon napadených rozsudků s odůvodněním, že výkon rozhodnutí by pro stěžovatelku, její zaměstnance a peněžní ústav, který na výstavbu motorestu poskytl úvěr, znamenal velkou újmu.
Stěžovatelka je přesvědčena, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo vlastnit majetek zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), když obecné soudy dílo, které zaplatila jiným dodavatelům, a tudíž bylo v jejím vlastnictví, určily do vlastnictví vedlejšího účastníka. Dále namítla porušení práva na spravedlivý a nestranný proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), přičemž toto porušení spatřuje v tom, že dle jejího názoru obecné soudy se v řízení nevypořádaly se všemi námitkami a navrhovanými důkazy, které opakovaně při jednáních předkládala. Namítla též porušení procesních předpisů tím, že Krajský soud v Českých Budějovicích jednal bez její přítomnosti a bez přítomnosti její zástupkyně a nevzal na zřetel omluvu a žádost právní zástupkyně, kterou učinila telefonicky před jednáním.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka dále popsala dodavatelský systém uplatněný při stavbě Motorestu K. a vyjádřila přesvědčení, že zhotovitel J. P. (vedlejší účastník) dílo, které měl podle smlouvy provést, provedl pouze zčásti, a zbylé části stavby motorestu provedla stěžovatelka a tudíž jsou v jejím vlastnictví. I přes tyto skutečnosti však obecné soudy určily, že vlastníkem celé stavby motorestu je J. P., aniž by zkoumaly, za jakých okolností a podmínek bylo dílo provedeno.
Krajský soud v Českých Budějovicích, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že argumentace stěžovatelky o porušení jejích ústavních práv neodpovídá objektivnímu průběhu sporu, který lze rekonstruovat dle obsahu spisu, odkázal na obsah spisu a odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu a navrhl, aby Ústavní soud nálezem ústavní stížnost zamítl.
Vedlejší účastník, J. P., ve svém vyjádření k ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že napadenými rozsudky nedošlo k namítanému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky a dále uvedl, že dle jeho názoru argumentace v odůvodnění ústavní stížnosti je obsahově shodná s argumentací, kterou stěžovatelka již uplatnila v řízení před obecnými soudy. Zastává názor, že ústavní stížnost by měla být odmítnuta jako nepřípustná, neboť stěžovatelka nevyužila možnost podat před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu návrh na vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu §239 odst. 1 o.s.ř., nevytvořila si tak možnost podat dovolání a tudíž nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně svého práva poskytuje, a současně poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 93/98. K namítanému porušení čl. 11 Listiny uvedl, že výhrada vlastnictví stavby ve prospěch J. P. (zhotovitele), sjednaná ve smlouvě o dílo ze dne 1. 5. 1995, byla sjednána platně a poukázal na konstantní judikaturu Ústavního soudu, podle níž ochranu zaručenou čl. 11 Listiny je třeba chápat především jako ochranu vlastnického práva již konstituovaného a tedy existujícího, přičemž pouhý spor o vlastnictví, ve kterém má být existence takového práva teprve zjištěna či konstituována, ústavně chráněn není a ani být nemůže. K namítanému porušení čl. 36 Listiny vedlejší účastník vyjádřil přesvědčení, že soudy obou stupňů dodržely všechna ústavními zákony chráněná procesní práva stěžovatelky, zejména právo na soudní ochranu, právo na zákonného soudce, právo na veřejné projednání věci za její přítomnosti, právo vyjádřit se k provedeným důkazům a v neposlední řadě i princip rovnosti účastníků. Uvedl, že to byla právě stěžovatelka, která různými způsoby ztěžovala řízení před obecnými soudy ve snaze co nejvíce komplikovat objasnění věci a průběh jednání zdržovat. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Českém Krumlově, sp. zn. 4 C 506/96 a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s výsledkem sporu o určení vlastnictví ke stavbě. To, že s takovým výsledkem stěžovatelka nesouhlasí, však samo o sobě ještě nemůže zakládat porušení tvrzených ústavních práv či svobod. Pokud by totiž měla být porušením čl. 90 Ústavy, čl. 6 odst. 1 Úmluvy resp. čl. 36 odst. 1 Listiny každá situace, kdy se strana ve sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z hlediska ústavního není, ani být nemůže. Z ústavněprávního hlediska tedy jde především o posouzení otázky, zda řízení před obecnými soudy jako celek lze charakterizovat jako spravedlivý proces, vyhovující ústavněprávním kritériím zakotveným zejména v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a též čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V tomto směru ústavní stížnost obsahuje obdobné námitky, které stěžovatelka již uplatnila v odvolacím řízení a s nimiž se odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku již řádně vypořádal. Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně přístupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy. Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů byla stěžovatelka zkrácena na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Tvrdila-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že byla zkrácena na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v její věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je stěžovatelčin, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takovéto tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny, aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět. Zásah do ústavně zaručených základních práv nelze spatřovat ani v samotné skutečnosti, že odvolací soud jednal bez přítomnosti stěžovatelky a její právní zástupkyně, za situace, kdy předvolání bylo řádně doručeno a právní zástupkyně svoji neúčast na jednání předem telefonicky omluvila. K namítanému porušení čl. 11 Listiny Ústavní soud odkazuje na svoji obecně dostupnou judikaturu, podle níž rozhodovací praxe Ústavního soudu chápe ochranu vlastnictví podle čl.11 Listiny především jako ochranu vlastnického práva již konstituovaného a existujícího. Pouhý spor o vlastnictví, ve kterém má být existence takového vlastnictví teprve zjištěna, ústavně chráněn není a ani být nemůže. Závěrem lze uvést, že Ústavní soud se neztotožňuje s tvrzením vedlejšího účastníka, podle něhož stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně svého práva poskytuje, neboť nevyužila možnost podat před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu návrh na vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu §239 odst. 1 o.s.ř.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. září 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu