ECLI:CZ:US:1999:4.US.282.99
sp. zn. IV. ÚS 282/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. září 1999 ve věci ústavní stížnosti Československé obchodní banky, a. s., zastoupené JUDr. B. D., advokátkou, proti rozhodnutí Celního úřadu v Pardubicích ze dne 8. 9. 1998, čj. 2063/0663/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Celního úřadu v Pardubicích, kterým bylo rozhodnuto o její povinnosti zaplatit částku 20 234 752,-- Kč, a to z titulu poskytnuté globální celní záruky za celní dluh dlužníka Ch., a. s., Praha 10. Protože celní záruka poskytnutá do výše 37 000 000,-- Kč byla podstatně vyčerpána úhradou celního dluhu předepsaného celnímu deklarantovi jinými celními úřady, uhradila stěžovatelka na základě napadeného rozhodnutí jen tu část celního dluhu, která zůstala nevyčerpána z celkové výše stanovené v globální celní záruce. Na celním dluhu tak vznikl nedoplatek ve výši 2 642 788,-- Kč, o kterém má stěžovatelka za to, že není její povinností jej hradit, neboť by tak činila nad rámec stanovený záruční listinou. V ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně interpretuje znění ustanovení §256 zákona ČNR č. 13/1993 Sb., (celní zákon), a to jak ve znění před novelou provedenou zákonem č. 113/1997 Sb., tak i po novele, srovnává institut globální záruky s nově definovaným institutem individuální celní záruky, poukazuje na prováděcí předpisy k celnímu zákonu, vyhlášku č. 92/1993 Sb. nahrazenou vyhláškou č. 135/1998 Sb. a na nejednotnost postupu a značnou interpretační nejasnost při aplikaci globální záruky celními orgány. Tím, že celní orgány požadují po stěžovatelce plnění povinnosti, kterou zákon výslovně neukládá, přičemž svoje rozhodnutí opírají o extenzívní výklad právního předpisu za použití principu retroaktivity, porušují nejen zákon, ale i Listinu základních práv a svobod (dále jen "Listina). Stěžovatelka proto žádá, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí pro rozpor s článkem 2, odst. 2 a 3, článkem 4 odst. 1 a 4, článkem 11 odst. 4 a článkem 36 odst. 1 a 2 Listiny.
S ústavní stížností stěžovatelka spojila žádost o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a o neodmítnutí ústavní stížnosti pro zmeškání lhůty, případně pro nesplnění podmínek přípustnosti ústavní stížnosti. Stěžovatelka tvrdí, že se dne 11. 9. 1998 do napadeného rozhodnutí Celního úřadu Pardubice odvolala ke Generálnímu ředitelství cel, to však její podání neposoudilo jako odvolání, nepostoupilo je příslušnému celnímu orgánu k vyřízení a stěžovatelku dne 21. 9. 1998 vyzvalo k plnění s tím, že úhrada má být zaslána nikoliv na účet Celního úřadu v Pardubicích, jak je uvedeno ve výroku napadeného rozhodnutí, nýbrž na účet Generálního ředitelství cel. Stěžovatelka domnívajíc se, že došlo k atrakci příslušnosti podle ustanovení §5 odst. 1 písm. g) celního zákona, podala proti výzvě odvolání s výtkou, že výzva nemá základní náležitosti rozhodnutí. Generální ředitelství cel v další korespondenci osvětlilo, že výzva ze dne 21. 9. 1998 nebyla rozhodnutím a že odvolání podané do této výzvy nepovažuje za odvolání a že příslušné úkony směřující ke splnění celního dluhu budou činit příslušné celní úřady. Stěžovatelka má tedy za to, že v důsledku nesplnění povinnosti Generálního ředitelství cel dle ustanovení §22 odst. 1 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, totiž povinnosti postoupit původní odvolání stěžovatelky ze dne 11. 9. 1998 příslušnému celnímu orgánu k vyřízení, zůstalo odvolání nevyřízeno a napadené rozhodnutí Celního úřadu v Pardubicích dosud nenabylo právní moci. Stěžovatelka proto využívá ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a žádá, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost přijal, neboť je podána ve lhůtě do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Na podporu tvrzení, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy, stěžovatelka uvádí, že účelová změna interpretace institutu globálních celních záruk ze strany celních orgánů přiměla peněžní ústavy k zastavení této činnosti, což může vážným způsobem negativně ovlivnit rozsah importu do České republiky.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je jeho povinností zkoumat přípustnost ústavní stížnosti. Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Ústavní soud neodmítne projednání ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§75 odst. 1, 2, písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Stěžovatelka tvrdí, že celní orgány o jejím odvolání dosud nerozhodly a že napadené rozhodnutí dosud nenabylo právní moci a za podpory ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu se domáhá zrušení, podle jejího názoru, nepravomocného rozhodnutí Celního úřadu v Pardubicích. Její postup však aplikaci citovaného ustanovení neumožňuje, neboť ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je třeba interpretovat restriktivním způsobem tak, že představuje toliko výjimku ze zásady, že podmínkou podání ústavní stížnosti je předchozí vyčerpání procesních prostředků, nikoliv však výjimku ze zásady, že ústavní stížnost může být podána toliko proti pravomocnému rozhodnutí. Jinými slovy to znamená, že citovaného ustanovení lze využít tehdy, je-li podána ústavní stížnost proti pravomocnému rozhodnutí, u něhož nebyly vyčerpány procesní prostředky, to ovšem za předpokladu splnění podmínky, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Ze spisu Celního úřadu v Pardubicích vedeného k čj. 2063/0663/98, jakož i z příloh zaslaných stěžovatelkou k ústavní stížnosti, Ústavní soud zjistil, že napadené rozhodnutí Celního úřadu v Pardubicích je ve spisu opatřeno doložkou právní moci a vykonatelnosti, podle které rozhodnutí nabylo právní moci dne 13. 10. 1998 a vykonatelnosti dne 22. 9. 1998. Kromě napadeného rozhodnutí vydal Celní úřad v Pardubicích dne 9. 9. 1998 další rozhodnutí čj. 2070/0663/98, kterým rozhodl o úhradě dalšího celního dluhu za dlužníka Chemapol, a. s., Praha, ve výši 35 067 782,-- Kč, a to ze stejného ručitelského titulu. Ve spisu je rovněž založena kopie dopisu stěžovatelky ze dne 11. 9. 1998 adresovaného Ministerstvu financí ČR, Generálnímu ředitelství cel, v Praze, o kterém stěžovatelka tvrdí, že je odvoláním, kopie dopisu Ministerstva financí ČR, Generálního ředitelství cel, ze dne 21. 9. 1998 reagujícího na dopis stěžovatelky ze dne 11. 9. 1998 a vyzývajícího k plnění ze záruční listiny. Spisový materiál dále obsahuje výzvu Celního úřadu v Pardubicích ze dne 5. 3. 1999, čj. V/2063/0663/98, o úhradě nedoplatku v náhradní lhůtě, a rozhodnutí Celního ředitelství v Hradci Králové ze dne 14. 5. 1999, čj. 2836/99/01-530/I, kterým bylo odvolání stěžovatelky proti citované výzvě zamítnuto. Z odůvodnění rozhodnutí Celního ředitelství v Hradci Králové jako odvolacího správního orgánu vyplývá závěr, který celní orgán učinil o podání stěžovatelky ze dne 11. 9. 1998, zaslaném Ministerstvu financí, Generálnímu ředitelství cel, v Praze, o kterém tato tvrdí, že je odvoláním. Celní ředitelství posoudilo podání podle obsahu a poté konstatovalo, že z podání nevyplývá, že by se jednalo o odvolání proti rozhodnutím celního úřadu ani požadavek, čeho by mělo být tímto podáním dosaženo. Podle názoru celního ředitelství lze mít za to, že podání lze charakterizovat jako podanou informaci o postoupení rozhodnutí celního úřadu týkající se úhrady 20 234 752,-- Kč a 35 067 782,-- Kč, neboť ani z obsahu nevyplývá, že jde o odvolání, neboť podání postrádá náležitosti odvolání podle ustanovení §48 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb. Tento závěr sice Celní ředitelství v Hradci Králové vztáhlo k rozhodnutí Celního úřadu v Pardubicích ze dne 9. 9. 1998, čj. 2070/0663/98, avšak podání stěžovatelky ze dne 11. 9. 1998 se týká jak napadeného rozhodnutí, tj. rozhodnutí ze dne 8. 9. 1998, čj. 2063/0663/98, tak i rozhodnutí ze dne 9. 9. 1998, čj. 2070/0663/98. Lze mít tedy za to, že závěr o obsahu a charakteru podání stěžovatelky ze dne 11. 9. 1998 je závěrem, vztahujícím se k oběma rozhodnutím, a že tedy, řečeno jinými slovy, nebylo-li citované podání stěžovatelky schopno vyvolat účinky odvolání ve vztahu k rozhodnutí čj. 2070/0663/98, pak tyto účinky nemůže mít ani ve vztahu k napadenému rozhodnutí. Argumentace stěžovatelky o dosud neskončeném odvolacím řízení je tedy s ohledem na výše uvedené založena na jejích mylných závěrech a Ústavní soud má za to, že napadené rozhodnutí je pravomocné, což potvrzuje i úřední osvědčení o této právní skutečnosti - doložka právní moci, a že tedy stěžovatelka nevyužila práva podat řádný opravný prostředek, odvolání, ani žalobu podle hlavy druhé části páté občanského soudního řádu, takže ve smyslu shora citovaného ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná.
Pokud jde o stěžovatelkou požadovaný postup podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., je tento postup možný jen zcela výjimečně, v případech zvláštního zřetele hodných, kdy stížnost přesahuje vlastní zájmy stěžovatele podstatným způsobem. V projednávaném případě tomu tak však není, neboť stěžovatelka vlastní vinou nevyužila nejen možnosti soudního přezkumu příslušného rozhodnutí celních orgánů, ale nepodala ani odvolání proti rozhodnutí orgánu prvého stupně. Ani Ústavní soud nemůže proto zhojit nikým jiným nezaviněná procesní pochybení stěžovatelky.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout pro její nepřípustnost.
Vzhledem k nepřípustnosti ústavní stížnost nezabýval se Ústavní soud otázkou odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 22. září 1999
JUDr. Vladimír Čermák
soudce zpravodaj