ECLI:CZ:US:1999:4.US.324.99
sp. zn. IV. ÚS 324/99
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 8. prosince 1999 v senátě ve věci ústavní stížnosti 1) V. T., 2) L. F., obou zastoupených JUDr. V. N., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 1999, čj. 55 Co 105/99-57, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a vedlejšího účastníka České republiky - Ministerstvo financí ČR, Letenská 15, 118 10 Praha 1, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 1999, čj. 55 Co
105/99-57, se zrušuje.
Odůvodnění:
Ve včas podané stížnosti proti shora uvedenému rozsudku
Městského soudu v Praze stěžovatelky setrvávají na svém
stanovisku, že odsuzujícím soudním rozsudkem, a to výrokem
o propadnutí věcí, uvedených v jeho příloze, došlo k převzetí
celého majetku jejich otce státem, čemuž nasvědčuje i to, že došlo
k zastavení dědického řízení po uvedeném pro nedostatek majetku
podle ustanovení §320 o.s. ř. z roku 1950. Napadeným rozsudkem
porušil tedy Městský soud v Praze ústavně zaručená práva
stěžovatelek zakotvená v čl. 90 Ústavy ČR, čl. 6 odst. 1 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"),
jakož i čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina"), a proto stěžovatelky se domáhají jeho zrušení.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 4. 11. 1999
uvedl, že dokazování o tom, zda zlaté předměty, k jejichž
propadnutí došlo, představovaly všechen majetek otce stěžovatelek,
či nikoli, vskutku považoval za nadbytečné, neboť vycházel
z názoru, že v odsuzujícím rozsudku musí být v takovém případě
obsažen trest propadnutí celého majetku, nikoli jednotlivých věcí.
Ministerstvo financí ČR ve svém vyjádření ze dne 16. 11.
1999 uvedlo, že stěžovatelky ve své stížnosti zcela nepřípadně
přenášejí důkazní břemeno žalovaného, ačkoli samy toto důkazní
břemeno neunesly, a nesplnily proto podmínku pro poskytnutí
finanční náhrady podle ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 87/1991
Sb. Tvrzení stěžovatelek považuje proto za účelové a z těchto,
jakož i dalších, důvodů navrhuje proto potvrzení napadeného
rozsudku.
Z obsahu spisu 22 C 213/95 Obvodního soudu pro Prahu 1
Ústavní soud zjistil, že stěžovatelky domáhaly se v tomto řízení
přiznání finanční náhrady ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 zákona
č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších
předpisů. V uvedeném řízení vyšlo najevo, že otec stěžovatelek J.
T. byl rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne
18. 9. 1962, sp. zn. 2 T 107/62, uznán vinným trestným činem
spekulace podle ustanovení §117 odst. 1 trestního zákona, jakož
i trestným činem ohrožení devizového hospodářství podle ustanovení
§146 odst..1, 2 trestního zákona a odsouzen k nepodmíněnému
trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, přičemž současně mu byl
uložen trest propadnutí věci podle ustanovení §55 trestního
zákona. Odvolání okresního prokurátora a dcery J. T. bylo
usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ve věci sp. zn. 2 To
516/62 zamítnuto. Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 19. 6. 1992 ve
věci sp. zn. 5 Tz 70/92 rozhodl tak, že rozhodnutí obou uvedených
soudů zrušil, takže posléze okresní státní zástupce v Rychnově nad
Kněžnou trestní stíhání proti jmenovanému usnesením ze dne 7. 10.
1994 ve věci sp. zn. Rpv 2/93 zastavil. Z potvrzení Okresního
soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 14. 3. 1995, sp. zn.
D 158/64, bylo konečně zjištěno, že J. T. zemřel dne 3. 1. 1964
a že řízení o dědictví bylo pro nedostatek majetku zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. 11. 1998, čj. 22
C 213/95-45, návrh zamítl s odůvodněním, že stát na základě
odsuzujícího soudního rozhodnutí nepřevzal celý majetek otce
stěžovatelek a že navíc nárok byl uplatněn teprve po uplynutí
jednoroční preklusivní lhůty. K odvolání stěžovatelek rozhodl
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu
prvého stupně potvrdil. Městský soud sice přisvědčil námitce
stěžovatelek, že žádosti o finanční náhradu opožděně nepodaly,
nicméně ztotožnil se s názorem obvodního soudu, že stát nepřevzal
veškerý majetek J. T., bezpochyby vlastnícího ještě věci osobní
potřeby, jako např. oblečení, případně staré bytové zařízení.
Podle ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, v případě, že celý majetek občana,
jehož součástí nebyla nemovitost, převzal stát na základě soudního
rozhodnutí, které bylo nebo bude zrušeno podle zákona č. 119/1990
Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., popř.
na základě rozhodnutí, které se zrušuje podle tohoto zákona,
přísluší oprávněné osobě náhrada ve výši Kč 60 000,--, která se
vyplatí způsobem uvedeným v odst. 5. Jádro projednávané věci tkví
tedy v posouzení, zda vedle majetku, na který se vztahoval výrok
o propadnutí věcí, J. T. v době svého odsouzení vlastnil ještě
jiný majetek, jinými slovy, zda stát převzal či nepřevzal celý
jeho majetek. Východiskem pro posuzování této otázky je objasnění
pojmu a povahy majetku jako zákonného znaku uvedeného v již
citovaném ustanovení. V tomto směru má svůj význam ustanovení §118 občanského zákoníku, uvozujícího ve svém odst. 1, že předmětem
občanskoprávních vztahů jsou věci, a pokud to jejich povaha
připouští, práva nebo jiné majetkové hodnoty. Toto ustanovení
nasvědčuje totiž tomu, že majetek ve svém pojmovém významu i ve
své podstatě má hodnotový podtext, jinak řečeno, jde o hodnotu
vyjádřitelnou určitým obecným ekvivalentem, tedy v penězích.
O majetku nelze tedy pojmově uvažovat v případech, kdy sice jde
o pojmenovatelně movité věci, tyto věci však již postrádají
jakoukoli zmíněným způsobem vyjádřitelnou hodnotu. Tak se tomu zdá
být i v projednávaném případě, v němž dědické řízení po J. T. bylo
zastaveno pro nedostatek majetku podle ustanovení §320
o. s. ř. z roku 1950 na podkladě zjištění, že zemřelý zanechal
pouze staré bytové zařízení a osobní svršky, tedy v situaci, kdy
mezi odsouzením jmenovaného a jeho úmrtím uplynula doba pouze
zhruba 15 měsíců. Již konstatovaný pojem majetku má i své
historické kořeny, zejména v ustanoveních §51, §72 nesporného
patentu upravujících případy, kdy se pozůstalostní řízení nekoná
proto, že zemřelý nezanechal žádné jmění. Hodnotový podtext
majetku je ostatně vyjádřen i v ustanovení §6 obchodního zákoníku
kladoucího důraz na jeho ocenitelnost penězi. To vše vede Ústavní
soud k závěru, že skutková podstata uvedená v ustanovení §13
odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. může být naplněna nejen v případě
uložení trestu propadnutí majetku, ale i trestu propadnutí věci,
pokud tyto věci představovaly veškerý majetek odsouzeného.
Dospěly-li tedy obecné soudy k opačnému závěru, porušily tím
ústavně právně zaručená práva stěžovatelek zakotvená v čl. 90
Ústavy ČR, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní
soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti pro porušení již
konstatovaných ústavně zaručených práv podle ustanovení §82 odst.
2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl
a napadený rozsudek podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a)
citovaného zákona zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 8. prosince 1999