ECLI:CZ:US:1999:4.US.327.98
sp. zn. IV. ÚS 327/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti JUDr. J.K., zastoupené prof. JUDr. M.K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. května 1995, č.j. 22 Co 226/95-102, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. ledna 1995, č.j. 17 C 339/90-82, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a ČJ, zastoupené JUDr. P.H., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 23. 7. 1998 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. května 1995, č.j. 22 Co 226/95-102, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. ledna 1995, č.j. 17 C 339/90-82. Uvedeným rozsudkem obvodního soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, aby žalovaná ČJ byla uznána povinnou jí zaplatit na odstupném částku
22 000,- Kč s přísl., a na mzdě částku 748,60 Kč s přísl., a současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Uvedeným rozsudkem městského soudu byl k odvolání stěžovatelky rozsudek soudu I. stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení změněn, jinak byl v tomto výroku a ve výroku o zamítnutí žaloby co do částky 22 000,- Kč potvrzen, současně bylo vysloveno, že rozsudek soudu prvního stupně "ohledně částky 748,60 Kč s příslušenstvím zůstává nedotčen".
Stěžovatelka je přesvědčena, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s ústavní zásadou spravedlivého procesu obsaženou v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), a s blíže nespecifikovaným Mezinárodním paktem o občanských a politických právech zaručujícím spravedlivý proces. Uvedla, že žalobou ze dne 15. 11. 1990 se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by jejímu bývalému zaměstnavateli, tj. ČS, nyní ČJ, byla uložena povinnost zaplatit jí částku 22.000,- Kč z titulu odstupného. Svoji žalobu pak ještě rozšířila o částku 748,60 Kč, jež se skládala z částky 588,60 Kč zaměstnavatelem sražené v rozporu s §121 odst. 1 zák. práce, a částky 160,- Kč jako odměny za práci na základě ústně uzavřené dohody při předávání agendy během čerpání dovolené, a o příslušenství pohledávky. Uvedla, že i když dle jejího názoru se jedná o jasnou a v podstatě drobnou kauzu, nedočkala se téměř 8 let u soudů spravedlivého vyřešení, přičemž její stížnost na průtahy v řízení patrně ovlivnila výsledek sporu v její neprospěch. Stěžovatelka je přesvědčena, že závěry soudu prvního stupně, jimiž zdůvodnil zamítnutí nároku na odstupné, jsou vadné, neboť jsou v naprostém nesouladu se zjištěným skutkovým stavem. Uvedla, že provedené důkazy nebyly správně vyhodnoceny, a také vyhodnocení části důkazů bylo opomenuto. Odmítnutí některých navrhovaných důkazů, zejména svědectví J.D. a V.H., není zdůvodněno. Tatáž pochybení stěžovatelka vytýká napadenému rozsudku městského soudu, který podle ní navíc nevzal v úvahu a nepřezkoumal skutkový stav, a nezhodnotil v odůvodnění rozsudku námitky týkající se např. §242 odst. 3 zák. práce, výběru nadbytečných zaměstnanců při reorganizaci, apod. Pokud jde o částku 748,60 Kč s příslušenstvím, tímto nárokem se dle názoru stěžovatelky soud prvního stupně vůbec nezabýval, návrh zamítl, přičemž z odůvodnění vyplývá, že zamítl nárok jiný, tj. náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou. Stěžovatelka však tento nárok nikdy neuplatňovala, neboť si dovolenou řádně vyčerpala, a soud tudíž rozhodoval o něčem jiném. Z uvedeného stěžovatelka dovodila, že právní závěry obou soudů jsou v hrubém nesouladu se skutkovým stavem, který nebyl řádně zjištěn, čímž došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a Úmluvy. Navrhla, aby ústavní stížnosti bylo zcela vyhověno a napadené rozsudky byly zrušeny.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že námitka týkající se údajné averse, kterou měly oba soudy sdílet poté, co stěžovatelka podala stížnost na průtahy v řízení, je dle jeho názoru zcela vykonstruovaná, účelová a není podložena jediným objektivním argumentem svědčícím o její opodstatněnosti. Z obsahu spisu není vůbec patrné, že stěžovatelka jako žalobkyně podala v průběhu řízení na Ministerstvo spravedlnosti ČR stížnost na průtahy v řízení před soudem prvního stupně, a již vůbec není zřejmé, že by tato skutečnost jakkoli ovlivnila rozhodování soudů obou stupňů. K námitce týkající se částky 748,60 Kč s příslušenstvím, účastník uvedl, že proti výroku, jímž tato částka byla zamítnuta, nebylo podáno odvolání, a proto uvedená částka zůstala mimo rámec přezkumné činnosti odvolacího soudu, což bylo s odkazem na ust. §206 odst. 2 o.s.ř. konstatováno i v odůvodnění rozhodnutí o odvolání. Ohledně námitky týkající se nedostatečně zjištěného skutkového stavu, nesprávného a neúplného hodnocení provedených důkazů a nesprávného právního posouzení věci, účastník odkázal na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v němž je celá záležitost podrobně rozvedena ze všech v odvolání namítaných hledisek a z něhož je patrné, jak se vypořádal s námitkami stěžovatelky a z jakého důvodu věcně správný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako neodůvodněnou zamítl.
ČJ, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že dle jejího přesvědčení stěžovatelce bylo v předchozích řízeních vyhověno v provádění důkazů, bylo jí zachováno rovné postavení v procesu a nijak nebylo dotčeno její právo na spravedlivý proces. Nedošlo proto podle jejího názoru v žádném ohledu k porušení ústavní zásady spravedlivého procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 17 C 339/90, a poté, co se seznámil s jeho obsahem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost, tak jak je podána, nezbývá než odmítnout jako opožděnou.
Ve své ústavní stížnosti napadá stěžovatelka pouze shora uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze, jež bylo právní zástupkyni stěžovatelky doručeno 19. 9. 1995, a rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1, ačkoli na základě dovolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze rozhodoval ve věci Nejvyšší soud ČR, jenž usnesením ze dne 27. 5. 1998, č.j. 21 Cdo 130/98-136, které bylo stranám resp. jejich právním zástupcům doručeno 11. 6. 1998, jako nepřípustné odmítl. Právě toto rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je nepochybně tím pravomocným rozhodnutím, jež ústavní stížností musí být v prvé řadě napadeno (§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je totiž náprava zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona], k této nápravě nemůže však dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku poskytovaném zákonem k ochraně práva. Navíc v tomto případě to byl právě Ústavní soud, který svým rozhodnutím sp. zn. IV. ÚS 325/96 ze dne 8. 12. 1997 cestu k dovolacímu soudu otevřel. Rozhodnutí o ústavní stížnosti směřující jen proti napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 by totiž v projednávané věci vedlo k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR zůstalo nedotčeno, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty (viz usnesení IV. ÚS 58/95, uveřejněné pod usn.č. 2 ve svazku 7 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Pokud je ústavní stížností napadáno pouze rozhodnutí Městského soudu v Praze, jedná se evidentně o návrh podaný opožděně, když, jak shora uvedeno, rozsudek Městského soudu v Praze byl doručen 19. 9. 1995, ale ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě 22. 7. 1998.
Z uvedených důvodů, byť procesní povahy, Ústavní soud návrh podle §43 odst. 1 písm. b) zákona odmítl jako návrh podaný opožděně, tj. po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. 2. 1999
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj