ECLI:CZ:US:1999:4.US.327.99
sp. zn. IV. ÚS 327/99
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti Mgr. D.K., zastoupené JUDr.R. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 1995, č. j. 16 Co 419/95-138, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu bylo dne 5. září 1997 doručeno podání stěžovatelky, označené jako stížnost na postup Nejvyššího soudu ČR ve věci č. j. 2 Cdon 1795/96-195. Vzhledem k tomu, že podání nemělo potřebné náležitosti, zejména pokud jde o právní zastoupení a potřebu upravit návrh podle požadavků zákona, byla stěžovatelka vyzvána k odstranění vad ve lhůtě do 6. října 1997. Z důvodu její nemoci a nepřítomnosti advokátky byla tato lhůta prodloužena do 15. října 1997 a následně pak do 31. října 1997. Dne 16. října 1997 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, zpracovaná právním zástupcem stěžovatelky, která směřuje proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. září 1995, č. j. 16 Co 419/95-138, potvrzujícímu rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. května 1995, č. j. 19 C 163/89-117, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru je neplatná a že pracovní poměr trvá dále. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala pak dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. června 1997, č. j. 2 Cdon 1795/96-195, odmítnuto. Stěžovatelka v návrhu namítá, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, včetně předcházejícího řízení, bylo zasaženo do jejího ústavního práva na soudní ochranu podle čl. 4 Ústavy České republiky, neboť jí nebyla jednak umožněna osobní účast při projednávání věci před krajským soudem, a jednak, a to především, nebyly vyhodnoceny jí předložené jednoznačné důkazy o její pracovní neschopnosti, obsažené v protokolu o jednání posudkové komise ze dne 16. listopadu 1989 a v lékařské zprávě ze dne 12. května 1989. Stěžovatelka se totiž domnívá, že právě tyto důkazy mohly v konečném výsledku znamenat rozhodnutí v její prospěch. Proto navrhuje, aby Ústavní soud vydal nález, kterým zruší rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. září 1995, č. j. 16 Co 419/95-138.
Dne 30. října 1997 doručila stěžovatelka Ústavnímu soudu podání, které označila jako ústavní stížnost na postup Okresního soudu v Ostravě ve věci sp. zn. 19 C 163/89 a Krajského soudu v Ostravě ve věci sp. zn. 16 Co 419/95, jehož obsahem je podrobnější rozpracování její vlastní verze, založené na posouzení ústavní stížnosti ze tří hledisek, a to pokud jde o průtahy v jednání okresního soudu, nevhodné chování soudců a soudních znalců, porušení důstojnosti soudního řízení a porušení lidských práv.
Ústavní soud na základě přiložených podkladů zjistil, že Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 24. června 1997, č. j. 2 Cdon 1795/96-195, rozhodl o dovolání stěžovatelky tak, že ho pro jeho nepřípustnost odmítl, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu není postižen namítanými vadami uvedenými v ustanovení §237 písm. a), e) a f) občanského soudního řádu. K tomu v odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud ČR uvedl, že pokud se stěžovatelka dovolávala vad uvedených v ustanovení §237 písm. a) a e) o.s.ř., její námitky vlastně směřovaly proti postupu soudů při provádění dokazování a proti jejich skutkovým zjištěním a na základě toho učiněných právních závěrů. Pokud jde o namítaný důvod, že jí byla postupem odvolacího soudu odňata možnost jednat před soudem [§237 písm. f) o.s.ř.], dovolací soud neshledal v postupu krajského soudu žádné zákonné pochybení, neboť ten jednal v souladu s ustanovením §101 odst. 2 o.s.ř.
Ústavní soud dále zjistil ze spisu vedeného u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 310/95, že stěžovatelkou dne 29. prosince 1995 podaná ústavní stížnost proti rozsudkům Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě byla usnesením ze dne 25. dubna 1996 odmítnuta jako nepřípustná, neboť stěžovatelka s ohledem na podané dovolání a v něm uvedené důvody nevyužila před podáním ústavní stížnosti všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
Ústavní soud, jak již mnohokrát uvedl, není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu proto ani přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, pokud současně nedošlo k porušení základních práv a svobod zaručených ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Ze svého takto vymezeného postavení vycházel Ústavní soud i při posuzování ústavní stížnosti.
Je zřejmé, že stěžovatelka se ochrany svých práv vyplývajících z pracovního vztahu domáhala u soudu. K tomu využila i opravné prostředky, jak řádný tak mimořádný, a dostalo se jí tak plné soudní ochrany ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Skutečnost, že stěžovatelka nesouhlasí s napadenými rozhodnutími a že své námitky založila na přezkoumání dokazování provedeného obecnými soudy, nemůže zakládat důvod k ústavní stížnosti. Obdobné námitky stěžovatelka totiž uplatnila v předcházejícím řízení a příslušné soudy se jimi zabývaly. V odůvodnění svých rozhodnutí se také s nimi po právní stránce vypořádaly, za plného respektování kautel daných ustanovením §132 o.s.ř., aniž by se dostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
Soudci zpravodaji proto nezbylo než rozhodnout o ústavní stížnosti tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 1997
JUDr. Pavel Varvařovskýsoudce zpravodaj
V Brně dne 12. 12. 1997
JUDr. Pavel Varvařovskýsoudce zpravodaj