ECLI:CZ:US:1999:4.US.338.98
sp. zn. IV. ÚS 338/98
Usnesení
IV. ÚS 338/98
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti D.D., zastoupeného JUDr. F.V., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. 15 Co 262/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 odst. 1 (věta před středníkem) Ústavy České republiky, zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. 15 Co 262/98, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Klatovech, ze dne 29. 1. 1998, č.j. 8 C 114/97-39, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele, aby bylo určeno, že právo nájmu k bytu, sestávajícího se z jednoho pokoje, kuchyně a příslušenství v domě v P., přešlo z B.Ch. (babičky stěžovatele) na stěžovatele.
Soud I. stupně, jak Ústavní soud zjistil z připojeného spisu Okresního soudu v Klatovech, sp. zn. 8 C 114/97, provedl řadu důkazů - výslech stěžovatele, výslech svědků a listinné důkazy - a své zamítavé rozhodnutí pak v podstatě odůvodnil tím, že podle jeho názoru stěžovatel nesprávně formuloval petit své žaloby, když podle tohoto soudu měl žalovat na určení, že je nájemcem předmětného bytu, zároveň však tento soud zhodnotil provedené důkazy s tím, že stěžovatel u své babičky bydlel od konce roku 1996, zajišťoval jí potřebné úsluhy a přihlásil se do jejího bytu k trvalému pobytu (den před její smrtí), nicméně nebylo jednoznačně prokázáno, že se svou babičkou žil ve společné domácnosti tak, jak to má na mysli ustanovení §706 a §115 o.z. Odvolací soud poté, co řízení doplnil listinnými důkazy, z nichž zjistil, že pro účely výpočtu výše nákladů služeb za rok 1997 byla v bytě babičky stěžovatele hlášena jen jedna osoba, a po zhodnocení všech provedených důkazů rozsudek soudu I. stupně potvrdil v podstatě s odůvodněním, že se stěžovateli nepodařilo objektivně zjistitelným okolnostmi prokázat jeho úmysl založit a vést společnou domácnost s babičkou nikoli jen na přechodnou dobu.
Proti tomuto rozsudku směřuje ústavní stížnost stěžovatele, v níž tento jednak popisuje vývoj věci v řízení před soudy obou stupňů, jednak polemizuje s uvedenými závěry obecných soudů. Na rozdíl od nich tvrdí, že mezi ním a jeho babičkou šlo o soužití trvalé, a že jak jeho úmysl, tak i jeho babičky, založit a vést toto spolužití, byl u obou prokázán, a to důkazy, které dále označuje. Na druhé straně zpochybňuje význam důkazů provedených odvolacím soudem, kterému dále vytýká, že nepřipustil stěžovatelem dále navržený důkaz (ověření pravosti podpisu babičky na dokladu ze dne 18. 3. 1997), a rozvádí své výhrady k hodnocení důkazů odvolacím soudem. Jeho další výtka vůči tomuto soudu spočívá v tom, že nevzal v úvahu podle stěžovatele závažnou chybu soudu I. stupně, který, jak se stěžovatel domnívá, žalobu zamítl z procesních důvodů, a nikoliv na základě skutkových zjištění. Rozhodnutí soudu I. stupně hodnotí jako nepřezkoumatelné, a to proto, že na jedné straně měl soud za prokázáno, že stěžovatel u babičky bydlel od konce roku 1996, a že jí zajišťoval potřebné úsluhy, na druhé straně však vzápětí dospěl k závěru, že nebylo zcela jednoznačně prokázáno, že žil se svou babičkou ve společné domácnosti. Odvolací soud tak podle něj, přesto, že se ztotožnil se závěry soudu I. stupně, dospěl k jiným skutkovým závěrům, aniž by v tomto směru prováděl sám vlastní dokazování. V postupu obecných soudů stěžovatel spatřuje porušení svého základního práva na spravedlivý proces a je přesvědčen, že jejich rozsudky nelze považovat ani za spravedlivé ve smyslu čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem připojeného spisu dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Především je třeba k tvrzeným procesním nedostatkům, jichž se podle stěžovatele měly obecné soudy dopustit, uvést, že stěžovatel se mýlí, pokud má za to, že soud I. stupně žalobu zamítl pouze z toho důvodu, že stěžovatel nesprávně žaloval. Z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně (byť poněkud neobratně formulovaného) je totiž patrno - a vyplývá to i z přehledu důkazů, které v řízení provedl, jejichž obsah v odůvodnění svého rozhodnutí reprodukuje a činí z nich zjištění - že zamítnutí návrhu opřel soud I. stupně nikoliv o toliko stěžovatelem uváděný důvod (totiž důvod, že žaloba "byla podána v rozporu s ustanovení §706 odst. 1 o.z."), ale také proto, že nebylo jednoznačně prokázáno, že stěžovatel žil se svou babičkou ve společné domácnosti tak, jak to má na mysli ustanovení §706 o.z. a §115 o.z., což ostatně konstatoval i odvolací soud ve svém rozhodnutí. Ten sice uvedl, že právní závěr soudu I. stupně, pokud tento žalobu zamítl také z procesního důvodu, tj. proto, že stěžovatel neprokázal naléhavý právní zájem na určení, že na něj přešlo nájemní právo, není správný, zároveň však zdůraznil, že soud I. stupně se zcela správně zabýval i naplněním skutkové podstaty ustanovení §706 odst. 1 o.z., a právě proto mohl tyto jeho závěry přezkoumat i odvolací soud. To také odvolací soud učinil, když přezkoumal řízení před soudem I. stupně, toto, jak již shora uvedeno, doplnil se závěrem, že důkazy jím provedené v odvolacím řízení nepřinesly nic, co by odvolacímu soudu dalo možnost hodnotit důkazy odlišně, než to učinil soud I. stupně. Tomuto procesnímu postupu odvolacího soudu protiústavnost vytýkat nelze. K polemice stěžovatele se samotným zhodnocením provedených důkazů, které tvoří podstatnou část odůvodnění ústavní stížnosti, pak lze odkázat na již ustálenou judikaturu Ústavního soudu, který již v řadě svých rozhodnutí opakovaně vyjádřil, že není soudem nadřízeným soudům obecným, a není vrcholem jejich soustavy. Z toho důvodu mu také nepřísluší znovu hodnotit hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, a to ani v těch případech, kdy se sám s takovým hodnocením neztotožňuje. Do volného hodnocení důkazů, které je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů, by Ústavní soud mohl zasáhnout pouze v případě, kdy by provedené důkazy byly v extrémním nesouladu se závěry, které z nich soudy dovodily, nebo v případech, kdy dokazování nebylo vedeno při dodržení ústavních principů, zakotvených v hlavě páté Listiny. Nic takového však Ústavní soud z připojeného spisu nezjistil (poznamenává, že samotné společné bydlení nemusí ještě znamenat vedení společné domácnosti a naopak). Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu