ECLI:CZ:US:1999:4.US.339.98
sp. zn. IV. ÚS 339/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti J.L., zastoupeného JUDr. J.V., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 4. 1998, č.j. 24 Co 518/97-64, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 30. 7. 1998 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 4. 1998, č.j. 24 Co 518/97-64, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 16. května 1997, č.j. 7 C 304/95-46 ve výroku, jímž bylo řízení co do částky 298.088,- Kč zastaveno, a zrušen ve výroku o náhradě nákladů řízení, přičemž věc v tomto rozsahu byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Stěžovatel je přesvědčen, že napadeným rozhodnutím krajského soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), přičemž poukázal též na čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky ("Ústava"). Uvedl, že k namítanému porušení došlo nesprávným závěrem obecných soudů o překážce věci rozsouzené, v důsledku čehož obecné soudy se meritorně nezabývaly jeho nárokem, a tudíž mu neposkytly soudní ochranu. Dále namítl, že odvolací soud rozhodl bez jednání, které původně nařídil, tudíž neveřejně a bez jeho přítomnosti, a poukázal na nedokonalou právní úpravu dovolání, která umožňuje vyloučit tento mimořádný opravný prostředek, jestliže soudy obou stupňů odmítnou věc projednat. Stěžovatel dále poukázal na námitky, jež uplatnil ve svém odvolání ze dne 27. 8. 1997 s tím, že zastavení řízení co do částky 298.088,- Kč je dle jeho názoru v rozporu s §159 odst. 3 o.s.ř. Uvedenou částku stěžovatel považuje za další pohledávku, o níž nebylo v předcházejícím řízení vůbec rozhodováno. Navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil.
Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, se k ústavní stížnosti nevyjádřil a plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Kladně, sp.zn. 7 C 304/95, a poté, co se seznámil s jeho obsahem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná.
Z připojeného spisu Okresního soudu v Kladně, sp.zn. 7 C 304/95, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v roce 1990 koupil parkety a uskladnil je u žalovaného M.K. Po zjištění, že mu žalovaný parkety nemůže vydat, neboť je prodal, uzavřeli mezi sebou dne 5. 3. 1992 dohodu, kterou se žalovaný zavázal vydat stěžovateli do 31. 3. 1992 parkety, nebo zaplatit jejich hodnotu. Současně bylo sjednáno, že pokud dojde k úhradě hodnoty parket, tato hodnota bude vycházet z ceníku SZ, platného v době jejich zaplacení. Tento závazek nebyl ve sjednaném termínu splněn, a proto rozsudkem uvedeného Okresního soudu v Kladně, sp. zn. 8 C 231/92, jenž nabyl právní moci 22. 4. 1994, bylo žalovanému uloženo zaplatit stěžovateli částku 638.692,90 Kč s přísl., jako náhradu za nevydané parkety, přičemž hodnota parket byla stanovena podle ceníku platného k 31. 3. 1992. Uvedená částka, zvýšená o úrok z prodlení, tj. v celkové výši 774.692,- Kč, byla v průběhu řízení o výkon rozhodnutí zaplacena až dne 16. 8. 1995. V době zaplacení parket ovšem jejich ceníková hodnota byla, ve srovnání s původně žalovanou cenou, vyšší o částku 298.088,44 Kč, stejně tak došlo i ke zvýšení úroku z prodlení. Stěžovatel tedy podal k uvedenému okresnímu další žalobu, kterou se, s poukazem na znění uzavřené dohody, domáhal úhrady uvedeného rozdílu v hodnotě parket a úroku z prodlení v celkové výši 387.950,- Kč. Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 16. 5. 1997, č.j. 7 C 304/95-46 rozhodl o povinnosti žalovaného uhradit úrok z prodlení ve výši 89. 862,50 Kč a řízení co do částky 298.088,- Kč podle ust. §104 odst. 1 o.s.ř. zastavil s odůvodněním, že jde o věc již pravomocně rozhodnutou, která ve smyslu §159 odst. 3 o.s.ř. nemůže být projednávána znovu. Krajský soud v Praze, jak je uvedeno shora, rozsudek okresního soudu ze dne 16. 5. 1997, s výjimkou rozhodnutí o nákladech řízení, potvrdil s odůvodnění, že důvodem pro zastavení řízení je totožnost věci, která je dána totožností účastníků řízení a totožností předmětu řízení. V odůvodnění krajský soud mimo jiné uvedl, že okresní soud rozsudkem ve věci sp. zn. 8 C 231/92 rozhodl o celém nároku stěžovatele vyplývajícím ze smlouvy ze dne 5. 3. 1992 a nikoli jen o části tohoto nároku, spočívající v jakési "splatné části" finanční náhrady v době soudního rozhodování.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel v zásadě opakuje námitky, které již uplatňoval v odvolacím řízení, a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu vyplývající z čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny a také proces byl veden při dodržení ústavních principů zakotvených v hlavě páté Listiny, zaručujících právo na spravedlivý proces.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu