ECLI:CZ:US:1999:4.US.347.98
sp. zn. IV. ÚS 347/98
Usnesení
IV. ÚS 347/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudů JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti V., zastoupeného JUDr. I.K., proti usnesení Krajského obchodního soudu v Praze, čj. 51 Cm 308/9732, ze dne 8.6.1998, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zrušení usnesení Krajského obchodního soudu v Praze, čj. 51 Cm 308/97-32, ze dne 8. 6. 1998. V odůvodnění své ústavní stížnosti uvedl, že před obecnými soudy je žalobcem v řízení o vydání bezdůvodného obohacení vedeném proti společnosti U. Této žalobě přecházel soudní spor, ve kterém stěžovatel, jakožto žalobce, učinil předmětem řízení proti uvedené společnosti určení neplatnosti smlouvy o poskytování služeb ze dne 3. 10. 1993, ve znění dodatku, kterou tito účastníci uzavřeli, a na jejímž základě po více než dva a půl roku stěžovatel - státní podnik -
2 IV. ÚS 347/98
hradil měsíčně akciové společnosti částku 665.000,- Kč. Zmíněný spor vyústil v rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. 22 Cm 361/95, ze dne 26. 3. 1996, a potvrzující rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 10 Cmo 314/96, ze dne 15. 4. 1997, jimiž bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že dotčená smlouva o poskytování služeb je neplatná. Protože na základě písemné výzvy stěžovatele žalovaná společnost bezdůvodné obohacení, získané přijetím plnění z uvedené neplatné smlouvy, dobrovolně nevydala, a protože bylo nutno vzít zřetel na běh promlčecí doby ohledně jednotlivých měsíčních plnění, nezbylo, než podat žalobu o vydání bezdůvodného obohacení. S ohledem na skutečnost, že státní podnik je v postavení končící privatizace, a jeho jediným předmětem činnosti je ,vypořádání hospodářské činnosti státního podniku", a je tedy jakákoliv jeho činnost co do nákladů vázána na dotace ze státního rozpočtu, domáhal se ve věci, vedené pod sp. zn. 51 Cm 308/97 u Krajského obchodního soudu v Praze, vrácení plnění z neplatné smlouvy postupným rozšiřováním žalobního petitu, aby jednak vyloučil riziko námitky promlčení, a jednak aby minimalizoval náklady spočívající v soudním poplatku. Právní titul, o který se žaloba opírá, jakož i důvody návrhů na změnu žalobního petitu, jsou zcela shodné, stejně jako okruh účastníků řízení. S ohledem na to, že přesná výše bezdůvodného obohacení je v podstatě určitelná jen s pomocí znaleckého posudku či odborného vyjádření, nedomáhal se sám stěžovatel vydání platebního rozkazu, soud však sám v této věci platební rozkaz vydal dne l. 4. 1998, a uložil v něm žalovanému zaplatit stěžovateli 3 990 000,- Kč s příslušenstvím. V zákonné lhůtě 30. 4. 1998 žalovaný proti tomuto platebnímu rozkazu podal odpor. Poté stěžovatel pokračoval v dosavadní procesní praxi a podal další návrh dne 1. 4. 1998 na připuštění změny žaloby, o němž krajský obchodní soud rozhodl usnesením čj. 51 Cm 308/97-28, ze dne 27. 5. 1998, jímž změnu žaloby ze dne 1. 4. 1998, podle které stěžovatel požadoval rozšíření žalobního petitu o stanovení povinnosti žalovaného zaplatit mu další částku 1 330 000,- Kč s příslušenstvím, nepřipustil (toto usnesení Krajského obchodního soudu v Praze bylo u Ústavního soudu napadeno samostatnou ústavní stížností, vedenou pod sp. zn. II. ÚS 348/98). Jak dále stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, ještě dříve než uvedené usnesení krajského obchodního soudu ze dne 27. 5. 1998 mu bylo doručeno, podal další návrh na připuštění změny žaloby, aby žalovaná společnost byla dále zavázána zaplatit mu další částku 1 330 000,- s příslušenstvím. O tomto jeho návrhu rozhodl Krajský obchodní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 8. 6. 1998, jímž opět změnu žaloby nepřipustil, a to v podstatě s odůvodněním, že ve věci byl vydán platební rozkaz, další opětovná změna by odporovala zásadě hospodárnosti řízení a stěžovatel může podat samostatnou žalobu. S těmito důvody pak dále stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje
3 IV. ÚS 347/98
nesouhlas a zároveň vysvětluje, že z jeho strany rozhodně nešlo o svévolné rozmnožování počtu soudních úkonů, pokud přistupoval k postupnému uplatňování nároku ze zmíněné neplatné smlouvy. Pokud by totiž jakožto státní podnik závislý v dané etapě své existence výlučně na státních dotacích mohl bez obtíží zaplatit soudní poplatek z celé částky, byl by tak učinil. Postupné rozšiřování žaloby volil za účelem šetření státních prostředků a ve zcela nezbytném rozsahu a hrozilo-li již kriticky promlčení jednotlivých plateb. Je také přesvědčen o tom, že zacházení s návrhem na připuštění změny návrhu by nemělo být pouze libovůlí příslušného soudu.
Jakkoliv se jeví opodstatněné výhrady stěžovatele k postupu obecného soudu, pokud tento nepřipustil změnu návrhu, mimo jiné také s odkazem na vydaný platební rozkaz v době, kdy mu již muselo být zřejmé, že v důsledku protistranou podaného odporu bude muset ve věci dále jednat, a zřejmě i výsledky dosavadního řízení mohly být podkladem pro rozhodnutí i o změněném návrhu, tomu, aby bylo možno se věcí zabývat v ústavněprávní rovině brání nicméně fakt, že napadené rozhodnutí o nepřipuštění změny návrhu je rozhodnutím ryze procesní povahy, které zřejmě i občanský soudní řád nepovažuje za natolik významné, když proti takovému rozhodnutí z důvodu urychlení řízení nepřipouští opravný prostředek, jakož i fakt, že uvedená povaha takového rozhodnutí nebrání novému projednání věci a poskytnutí řádné ochrany právům stěžovatele. Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to také s přihlédnutím k tomu, že v mezidobí již byla ústavní stížnost stěžovatele, směřující proti prvému z rozhodnutí krajského obchodního soudu o nepřipuštění změny návrhu Ústavním soudem odmítnuta, a to usnesením, sp. zn. II. ÚS 348/98, ze dne 19. 1. 1999.
Poučení: Proti usnesení ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 1999
JUDr. Eva Zarembová
předseda senátu