ECLI:CZ:US:1999:4.US.350.98
sp. zn. IV. ÚS 350/98
Usnesení
IV. ÚS 350/98
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Ing. T.L., zastoupeného Mgr. J.K., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3, ze dne 24. 4. 1997, sp. zn. 18 C 24/97, a rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 30. 4. 1998, čj. 36 Co 76/97-71, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou ústavní stížností, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, domáhá zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Jak bylo zjištěno z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 18 C 24/97, byla mezi stěžovatelem a tehdejšími V., uzavřena dne 26. 6. 1989 dohoda o získání (zvýšení) kvalifikace a setrvání v pracovním poměru, v níž se V. zavázaly dát stěžovateli souhlas ke studiu na Č., a poskytnout mu po dobu studia pracovní úlevy a zabezpečení podle vyhl. 140/1968 Sb., a stěžovatel se zavázal setrvat v pracovním poměru u V., po dobu nejméně pěti let po absolvování studia a pro případ nesplnění tohoto závazku pak uhradit organizaci vynaložené náklady, a to v maximální výši 35.000,- Kč. Dále ze spisu plyne, že stěžovatel skutečně v roce 1989 zahájil vysokoškolské studium na Č. Toto studium úspěšně ukončil v červnu 1996, dne 23. 10. 1996 podal výpověď z pracovního poměru, a to bez udání důvodu, a tento skončil uplynutím výpovědní lhůty 31. 12. 1996. Po skončení pracovního poměru byl stěžovatel vyzván k náhradě nákladů, které zaměstnavateli vznikly v souvislosti se zvýšením jeho kvalifikace, tyto však odmítl uhradit s odvoláním na ustanovení §143 odst. 7 písm. d) zákoníku práce s odůvodněním, že zaměstnavatel po dobu šesti měsíců nevyužíval jeho vysokoškolskou kvalifikaci. Věc projednával v prvním stupni Obvodní soud pro Prahu 3, který rozhodl tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatil žalobci (V., a. s.) částku ve výši 31.500,- Kč (představující vynaložené náklady na zvýšení kvalifikace), neboť v daném případě neshledal splnění podmínek §143 odst. 7 písm. d) zákoníku práce. K odvolání stěžovatele se věcí zabýval Městský soud v Praze, který napadené rozhodnutí potvrdil, když se v podstatě ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že důvod nevyužívání kvalifikace po dobu nejméně 6 měsíců musí existovat ke dni výpovědi. V daném případě tato podmínka splněna nebyla, neboť stěžovatel ukončil studium 25. 6. 1996, a jeho výpověď byla doručena zaměstnavateli 23. 10. 1996.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s těmito závěry obecných soudů, s nimiž obdobně jako v odvolání polemizuje, je přesvědčen, že podmínka stanovená v ust. §143 odst. 7 písm. d) zákoníku práce byla v jeho případě splněna, neboť k ukončení pracovního poměru došlo uplynutím výpovědní lhůty dne 31. 12. 1996. Uvádí, že žádné ustanovení zákoníku práce, popř. prováděcího předpisu, nestanoví, že by splnění podmínky podle ust. §143 odst. 7 písm. d) zákoníku práce mělo být posuzováno ke dni učinění právního úkonu, tj. podání výpovědi, obecné soudy také blíže nijak právně nezdůvodnily, proč hranici této lhůty omezily dnem podání výpovědi. Stěžovatel dále argumentuje tím, že po podání výpovědi podle §51 zákoníku práce do skončení pracovního poměru (po uplynutí výpovědní lhůty) se jedná i nadále o platný a účinný právní vztah, ze kterého pro obě smluvní strany vyplývají práva a povinnosti.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem připojeného spisu a zvážil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná. Především Ústavní soud připomíná, jak to učinil již ve svých dřívějších nálezech, že není vrcholem soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, učinit tak může pouze tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi nebyly dodrženy principy spravedlivého procesu tak, jak jsou vyjádřeny v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Nic takového však v daném případě z obsahu spisu zjištěno nebylo. K námitkám stěžovatele, týkajícím se nedostatečného rozsahu provedeného dokazování, je třeba uvést, že z povahy ustanovení §143 odst. 7 písm. d) zákoníku práce plyne, že podmínka nevyužívání kvalifikace v tomto ustanovení uvedená se nutně vztahuje ke kvalifikaci, kterou si zaměstnanec zvýšil, tj. získal právě studiem, k němuž se vztahuje dohoda uzavíraná mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem "O získání kvalifikace a setrvání v pracovním poměru", tedy v daném případě kvalifikace získané stěžovatelem absolvováním vysokoškolského studia. Z uvedeného plyne, že provádění důkazů, vztahujících se k využívání či nevyužívání jiné než vysokoškolské kvalifikace stěžovatele, by v posuzovaném případě bylo nadbytečné. Pokud pak stěžovatel dále v ústavní stížnosti, obdobně jako ve svém odvolání, polemizuje s právními závěry obecných soudů, staví tak Ústavní soud do role další instance, která mu, jak již shora uvedeno, nepřísluší, nehledě k tomu, že ani právní závěry v dané věci obecnými soudy učiněné o nenaplnění podmínek ustanovení §143 odst. 7 písm. d) zákoníku práce, nelze považovat za závěry vybočující z mezí ústavnosti, když ve výpovědi, doručené zaměstnavateli necelé 4 měsíce od ukončení vysokoškolského studia, stěžovatel žádný důvod k výpovědi neuvedl a důvod jím později uváděný - nevyužívání kvalifikace po dobu šesti měsíců - v době podání výpovědi (v důsledku které pak byl pracovní poměr ukončen) objektivně neexistoval.
Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 1999
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj