ECLI:CZ:US:1999:4.US.356.98
sp. zn. IV. ÚS 356/98
Usnesení
IV. ÚS 356/98
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti ing. P.K., zastoupeného JUDr. J.V., proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 35 Co 188/98, ze dne 30. 4. 1998, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označeného rozhodnutí obecného soudu - Městského soudu v Praze, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 10 C 70/90, ze dne 19. 2. 1998, kterým byl zamítnut v řízení o obnovu řízení, vedeného u uvedeného soudu pod sp. zn. 10 C 3/88, návrh stěžovatele na přerušení uvedeného řízení poté, co soud I. stupně ze sdělení vyšetřovatele OÚ Policie ČR zjistil, že ohledně trestního oznámení na bývalou soudkyni Městského soudu v Praze probíhá šetření, avšak trestní řízení nebylo zahájeno. Současně navrhuje, aby s ohledem na skutečnost, že neodpadla překážka řízení, spočívající v nedokončení dovolacího řízení vedeného u zaniklého Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 6 Cdo 93/92, Ústavní soud zakázal konat až do odpadnutí této překážky další jednání v dané právní věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 70/90. V postupu obvodního soudu, který přes tuto překážku v řízení jednal, spatřuje stěžovatel porušení jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 90 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny.
V ústavní stížnosti stěžovatel podrobně popisuje řízení, probíhající před obecnými soudy od konce roku 1987, kdy podal nejprve žalobní návrh na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru u P., a.s., a posléze po jeho zamítnutí návrh ze 16. 2. 1990 na obnovu řízení. Ve vztahu k meritu ústavní stížnosti, spočívajícímu v námitkách proti některým procesním nedostatkům v probíhajícím řízení o povolení obnovy řízení, stěžovatel nejprve tvrdí, že nebylo řádně dokončeno řízení o dovolání. Stěžovatel podaným dovoláním ze dne 16. 2. 1990 napadl rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp. zn. 20 Co 192/92, ze dne 30. 4. 1992, potvrzující usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 10 C 3/88, ze dne 24. 7. 1991, kterým tento soud rozhodl o připuštění zpětvzetí části žalobního návrhu na náhradu mzdy a příspěvek na stravování, když předtím již oba soudy zamítly jeho žalobní návrh v části týkající se určení, že výpověď z pracovního poměru je neplatná. Obvodní soud pro Prahu 8 v návaznosti na probíhající dovolací řízení svým usnesením, čj. 10 C 70/90-43, ze dne 24. 8. 1992, řízení o povolení obnovy přerušil do doby skončení řízení o dovolání. Jak stěžovatel v ústavní stížnosti dále uvádí, bylo mu v únoru 1993 doručeno rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí dovolání, sp. zn. 6 Cdo 93/92, ze dne 21. 12. 1992, které však z čistě právního hlediska bylo pouze soukromou listinou, neboť bylo nečitelně podepsáno a bez otisku razítka orgánu, který ji vydal. Jako další zásadní vadu tohoto rozhodnutí stěžovatel označuje to, že s ohledem na okamžik doručení (únor 1993) měl o dovolání rozhodnout již Vrchní soud v Praze, na něhož přešla s účinností od 1. 1. 1993 agenda dovolání. Některé skutečnosti přitom podle stěžovatele naznačují, že členkou dovolacího senátu byla ze zákona vyloučená soudkyně, která dříve ve věci rozhodovala u soudu II. stupně. Stěžovatel proto požádal soud I. stupně o odstranění vad doručené soukromé listiny a v září 1995 mu pak byla doručena nová listina jako rozhodnutí o dovolání, která byla opatřena razítkem Nejvyššího soudu ČR, nesprávný název soudu však nebyl opraven a listina byla opatřena nečitelným podpisem, a to znalecky prokázaným falzifikátem podpisu bývalé vedoucí soudní kanceláře Nejvyššího soudu ČR paní K. Soud I. stupně však otázku odpadnutí či neodpadnutí překážky řízení v souvislosti s dovolacím řízením nevyřešil, kdy o odpadnutí této překážky řízení by musel rozhodnout usnesením, které se však ve spisu nenachází, a přesto pokračoval v roce 1993 v dalším řízení. Stěžovatel spatřuje v tomto postupu Obvodního soudu pro Prahu 8 porušení jeho ústavně zaručených základních práv vyplývajících z čl. 90 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny.
V srpnu 1996 a v říjnu 1997 učinil stěžovatel dvě trestní oznámení, týkající se naplnění skutkové podstaty některých trestných činů ze strany soudce či soudců, kteří rozhodovali v původním řízení vedeném pod sp. zn. 10 C 3/88, resp. i v řízení vedeném pod sp. zn. 10 C 70/90. O tento důvod pak rozšířil i svůj návrh na obnovu řízení a požádal, aby řízení o povolení obnovy řízení bylo přerušeno až do pravomocného ukončení trestních věcí vedených u Policie ČR, pod sp. zn. OVV-1281/96 a sp. zn. OVV-1188/97. Při návazně nařízeném jednání Obvodního soudu pro Prahu 8 dne 19. 2. 1998 seznámila předsedající soudkyně přítomné účastníky s obsahem důkazu, kterým byl touto soudkyní před soudním jednáním pořízený úřední záznam o telefonickém hovoru s vyšetřovatelkou Policie ČR, podle jejíhož vyjádření probíhá v obou věcech šetření a dosud nebylo trestní stíhání zahájeno. Obsah tohoto úředního záznamu stěžovatel považuje za zjevně nepravdivý, neboť je v příkrém rozporu s dikcí ustanovení §12 odst. 10 trestního řádu. Tímto způsobem provedený důkaz, jak uvádí stěžovatel, nelze přitom chápat jako výslech svědka či jako důkaz provedený veřejnou nebo soukromou listinou. Soud současně nepovažoval za potřebné stěžovatele při jednání vyslechnout a neumožnil mu se vyjádřit k provedeným důkazům, ani k právní stránce věci. Stěžovatel proto způsob provádění důkazu a vedení celého jednání považuje za nezákonné, kdy došlo k porušení několika zákonných ustanovení. Soud tak podle stěžovatelova názoru porušil jeho základní právo zaručené mu v čl. 2 odst. 2 a v čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel přitom poukazuje na nesprávnou protokolaci datování úředního záznamu v protokolu o jednání soudu a na nezaprotokolování časového údaje o skončení jednání. Navrhuje proto zrušení stížností napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze a připojil si spis Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 10 C 70/90. Poté, co se seznámil s jejich obsahem dospěl k závěru, že ústavní stížnosti nelze vyhovět.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve namítá nedokončení dovolacího řízení způsobené tím, že vyhotovení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání, sp. zn. 6 Cdo 93/92, ze dne 21. 12. 1992, nesplňovalo zmíněné formální náležitosti, a dále že Obvodní soud pro Prahu 8, který svým usnesením ze dne 24. 8. 1992, čj. 10 C 70/90-43, řízení do skončení dovolacího řízení přerušil, nevydal příslušné usnesení o odpadnutí této překážky řízení a pokračoval od roku 1993 v řízení. Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů, přičemž tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Z uvedeného zákonného ustanovení vyplývá, že stěžovatel výše zmíněné námitky, vztahující se k samotnému rozhodnutí o dovolání, uplatnil po lhůtě stanovené pro jejich podání. V poměru k napadenému usnesení, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu I. stupně, který nevyhověl návrhu stěžovatele na přerušení řízení, je pak ústavní stížnost neopodstatněná. Aniž by Ústavní soud hodnotil postup obecných soudů před vydáním napadeného usnesení, které je, a to je třeba zdůraznit, usnesením procesní povahy v podstatě upravující postup řízení, považuje v daném případě za významné to, že se nejedná o rozhodnutí konečné. Ingerence Ústavního soudu do postupu obecných soudů v ještě probíhajícím řízení je totiž zpravidla možná jen za podmínky nemožnosti zjednat nápravu jiným způsobem. Tak tomu však v projednávané věci není, neboť námitky uplatňované stěžovatelem v ústavní stížnosti proti usnesení o zamítnutí jeho návrhu na přerušení řízení, stejně tak jako v poměru k postupu soudu po vydání rozhodnutí o dovolání, je možno uplatnit v opravném prostředku proti konečnému rozhodnutí o jeho návrhu na obnovu řízení, nehledě již k tomu, že důvod obnovy řízení, uvedený v ustanovení §228 odst. l písm. c) o.s.ř., k němuž se vztahoval stěžovatelem tvrzený důvod k přerušení řízení, je možno uplatňovat i po uplynutí tříleté objektivní lhůty, samozřejmě při zachování tříměsíční lhůty subjektivní, počítané však až od rozhodnutí soudu o spáchání trestného činu soudcem. Porušení ústavně zaručených práv stěžovatele tak v daném případě shledáno nebylo, a proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 1999
JUDr. Eva Zarembová
předseda senátu