ECLI:CZ:US:1999:4.US.357.98
sp. zn. IV. ÚS 357/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti P., zastoupené JUDr. H.K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 1998, č.j. 9 Cmo 52/98-62, ve spojení s rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 29. 10. 1997, č.j. 50 Cm 256/97-43, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, a M., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 12. 8. 1998 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 1998, č.j. 9 Cmo 52/98-62, ve spojení s rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 29. 10. 1997, č.j. 50 Cm 256/97-43. Uvedeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího byl potvrzen rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 29. 10. 1997, kterým byl ve vztahu ke stěžovateli ponechán v platnosti v plném rozsahu směnečný platební rozkaz vydaný Krajským obchodním soudem v Praze dne 3. 12. 1996 pod č.j. Sm 778/96-17, a současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů námitkového řízení.
Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), přičemž toto porušení spatřuje v tom, že soudy obou stupňů chybným výkladem §17 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, mu neumožnily plně využít ústavně zaručeného práva domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu. V řízení před obecnými soudy stěžovatel uplatnil námitky týkající se leasingového vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným, tj. tzv. kauzálního či příčinného závazku, který byl dle jeho názoru přerušen žalobcem tím, že od leasingové smlouvy odstoupil, přičemž tuto skutečnost stěžovateli včas neoznámil. Uvedl, že nesouhlasí s názory obou soudů, jež ve svém výkladu §17 cit. zákona odmítají možnost, aby jako směnečný rukojmí uplatňoval námitky související s uvedeným příčinným závazkovým vztahem. Stejně tak nesouhlasí s názorem obecných soudů, že jako druhý žalovaný mohl uplatňovat pouze námitky z vlastních vztahů vůči majiteli směnky (žalobci), což je jedinou možností směnečného rukojmího, jak uplatnit námitky. Stěžovatel, obdobně jako ve svém odvolání, namítl, že zákon nezakazuje směnečnému rukojmímu uplatnit námitky z příčinného závazku. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí nálezem zrušil a věc vrátil Krajskému obchodnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel namítá pochybení soudu obou stupňů ve výkladu ustanovení §17 směnečného a šekového zákona č. 191/1950 Sb. Ustanovení §17 cit. zákona vyjadřuje především princip, že směnka je závazkem nesporným; za předpokladu, že jde o listinu, která obsahem vyhovuje formálním předpisům, má její majitel nesporně právo na její zaplacení. Vyjadřuje i zásadu abstraktnosti směnečných závazků, tj. skutečnost, že jde o závazky zcela samostatné, oddělené od obecněprávních závazkových vztahů, vztahů, které nicméně ke vzniku směnky vedly. Toto ustanovení současně meze nespornosti a abstraktnosti vymezuje. Tím, že na jedné straně nepřipouští námitky dlužníků v určitých vztazích, zároveň dovozuje, že vždy jsou možné námitky, které určitý dlužník má přímo proti konkrétnímu věřiteli. V každém případě však dlužník může úspěšně vznášet vůči konkrétnímu majiteli směnky pouze takové námitky, které mají původ ve vztahu toho kterého dlužníka k tomu kterému majiteli směnky. V projednávané právní věci vznášel stěžovatel námitky, které se netýkaly vlastních vztahů majitele směnky vůči němu. Stěžovatel, který měl postavení rukojmího za výstavce směnky, se dovolával námitek ze vztahů výstavce směnky vůči majiteli směnky, nikoli tedy námitek, které by měly původ v jeho vlastním vztahu vůči majiteli směnky. Závěrem uvedl přesvědčení, že za výše uvedeného stavu věci odvolací soud nepochybil v hodnocení projednaných námitek nedostatku kauzálního vztahu provedeném soudem prvého stupně, jak vyplývá z odůvodnění jeho napadeného rozhodnutí, a postupem soudů obou stupňů nebyl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny.
Krajský obchodní soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v dané věci jde výhradně o výklad postavení rukojmího podle směnečného a šekového zákona, a odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí, a na současnou i prvorepublikovou judikaturu. Zmíněný výklad vyplývá dle jeho názoru z charakteru rukojemství jako zajišťovacího institutu. Na rozdíl od běžných zajišťovacích závazků, pro které je příznačná jejich akcesorita, je tato v případě rukojemství významně omezená. Rukojemský závazek je sice obsahově závislý na závazku hlavním, ale není na něm ve všech svých aspektech závislý, jak je zřejmé z ustanovení §32 odst. 2 zákona směnečného a šekového, podle něhož je závazek směnečného rukojmího platný i tehdy, je-li závazek, za který se zaručil, neplatný z jiného důvodu, než pro vadu formy. Druhým zásadním projevem této relativní nezávislosti směnečného rukojemského závazku je absence jeho subsidiarity oproti běžnému ručitelství. Důsledkem uvedeného je pak skutečnost, že závazek avalisty stojí vedle závazku směnečného dlužníka, za něhož se zaručil. Směnečný rukojmí tak nemůže vůči žalovanému věřiteli uplatnit ty námitky, které jsou svázány s osobou avaláta.
Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 1998, č.j. 32 Cdo 1710/98-77 Ústavní soud zjistil, že dovolání stěžovatele, které podal, kromě ústavní stížnosti, proti napadenému rozsudku Vrchního soudu v Praze bylo odmítnuto jako nepřípustné. Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského obchodního soudu v Praze, sp.zn. 50 Cm 256/97, a poté, co se seznámil s jeho obsahem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními názory obecných soudů, a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu, jak vyplývá již z odvolání stěžovatele proti rozhodnutí soudu I. stupně, resp. z dovolání. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, zaručující právo na soudní a jinou právní ochranu. Přitom není podstatné, zda Ústavní soud sdílí či nesdílí právní názor obecných soudů, za předpokladu, že se jejich úvahy a názory pohybují v ústavních mezích. Po posouzení obsahu napadeného rozhodnutí, jakož i obsahu vyžádaného spisu Krajského obchodního soudu v Praze, Ústavní soud v postupu Vrchního soudu v Praze neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatele, či ústavně nekonformní interpretaci hmotněprávních ustanovení aplikovaných v projednávané věci. Ústavní soud připomíná, že také Nejvyšší soud ČR konstatoval, že tvrzené nesprávné právní posouzení věci nemůže porušit právo dovolatele na spravedlivý proces. O to míň pak může založit důvod k ústavní stížnosti. Protože pak z ústavní stížnosti, jež je v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy, nevyplývá nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny, jeví se Ústavnímu soudu stěžovatelovo tvrzení o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny jako zjevně neopodstatněné.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 1999 JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu