ECLI:CZ:US:1999:4.US.363.99
sp. zn. IV. ÚS 363/99
Usnesení
IV. ÚS 363/99
Ústavní soud rozhodl dne 7. září 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti G., spol. s r. o., zastoupené JUDr. P. T., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 1999, čj. 1 Ko 35/99-21, a usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 15. 12. 1998, čj. 91 K 92/98-11, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovaným rozhodnutím, kterými bylo rozhodnuto o zastavení řízení o prohlášení konkurzu na majetek dlužníka, zahájeného na jeho návrh, stěžovatelka uvádí, že ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, podala ke Krajskému obchodnímu soudu v Praze návrh na prohlášení konkurzu, neboť zjistila, že je v úpadku. Krajský obchodní soud však řízení zastavil, neboť stěžovatelka nebyla schopna dostát soudem požadované povinnosti a k návrhu na prohlášení konkurzu nedoložila seznam svého majetku a závazků (ustanovení §4 odst. 3 citovaného zákona) a nezaplatila zálohu na náklady konkurzu (ustanovení §5 odst. 1 citovaného zákona). Odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil. Stěžovatelka má za to, že postupem Krajského obchodního soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jí byla odepřena spravedlnost
a napadenými rozhodnutími byla porušena její práva ústavně zaručená v článku 90 Ústavy ČR, článku 4 odst. 1 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a proto žádá Ústavní soud o jejich zrušení.
Ze spisu Krajského obchodního soudu v Praze, sp. č. 91 K 92/98, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala ke Krajskému obchodnímu soudu v Praze návrh na prohlášení konkurzu, neboť zjistila, že je v úpadku. K návrhu na prohlášení konkurzu nepřipojila seznam svého majetku a závazků, neboť jak uvedla, účetní firma, která pro ni vedla veškeré účetnictví, jí odmítla provést soupis majetku, závazků a pohledávek a bilanci aktiv a pasiv, z důvodu nezaplacení za předchozí služby, a proto požádala soud o zajištění důkazu podle ustanovení §78 o. s. ř. Krajský obchodní soud stěžovatelku vyzval k předložení chybějících podkladů, jakož i k zaplacení zálohy na náklady konkurzu, přičemž ji poučil o nutnosti zastavení řízení, nesplní-li soudem stanovenou povinnost. Stěžovatelka však podklady z důvodu shora uvedeného nepředložila, ani nezaplatila zálohu z důvodu předlužení a insolvence. Krajský obchodní soud v Praze stěžovatelčiny argumenty neakceptoval a řízení zastavil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že ustanovení §78 o. s. ř. nelze aplikovat v té fázi konkurzního řízení, která předchází prohlášení konkurzu, a to zejména tam, kde návrh na prohlášení konkurzu podává dlužník sám a kde chybí druhá strana sporu. Povinnost, kterou zákon o konkurzu a vyrovnání ukládá pouze účastníkovi konkurzního řízení, nelze podle názoru soudu přenášet na subjekt, který účastníkem konkurzního řízení není a vynucením vydání účetních dokladů z moci úřední by se stěžovatelka bezdůvodně vyhnula své povinnosti zaplatit za provedené účetní činnosti. Rovněž nedostatek peněžních prostředků nebyl pro stěžovatelku důvodem k nezaplacení zálohy na konkurz, neboť podle soudu je možná půjčka od osob, které jsou oprávněny jménem dlužníka podat návrh na prohlášení konkurzu.
Z odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, který odvoláním napadené rozhodnutí potvrdil, vyplývá, že i odvolací soud měl za to, že stěžovatelka se nemůže zbavit odpovědnosti za vedení účetnictví, i když jeho vedením pověřila jinou právnickou osobu, a že povinnosti stanovené zákonem o konkurzu a vyrovnání v ustanovení §4 odst. 3 dlužníkovi nelze přenášet na třetí osoby. Odvolací soud podrobně vyložil účel zálohy, ztotožnil se závěrem krajského obchodního soudu a uvedl, že by nebylo spravedlivé, aby dlužník v úpadku byl povinnosti hradit zálohu zproštěn pouhým podáním návrhu na prohlášení konkurzu a prohlášením, že nedisponuje žádnou likviditou, neboť pak veškeré břímě za vyřešení jeho situace by nesli věřitelé a správce konkurzní podstaty.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska tvrzeného porušení Ústavy ČR a Listiny a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
V projednávané věci stěžovatelka nesplnila svoji zákonnou povinnost připojit k návrhu na prohlášení konkurzu seznam svých závazků a majetku s náležitostmi uvedenými v ustanovení §4 odst. 3 zákona o konkurzu a vyrovnání, a to ani přes poučení soudu o následcích nesplnění této povinnosti v soudem stanovené lhůtě. Ze skutečnosti, že krajský obchodní soud neakceptoval její návrh na zajištění důkazu a potřebné doklady si nevyžádal z moci úřední od účetní firmy sám, nelze podle názoru Ústavního soudu vyvozovat porušení Listiny. Podle ustanovení §78 o. s. ř. před zahájením řízení o věci samé lze na návrh zajistit důkaz, je-li obava, že později jej nebude možno provést vůbec nebo jen s velkými obtížemi. Stěžovatelka však nikterak nedoložila, na čem zakládá existenci důvodné obavy o tom, že později nebude možno soupis majetku a závazků provést, či že jej nebude možno provést vůbec, případně že její účetní doklady nebudou dostupné vůbec nebo jen s velkými obtížemi. Ústavní soud v projednávaném případě sdílí názor odvolacího soudu o tom, že stěžovatelka se nemůže zbavit odpovědnosti za plnění povinnosti účetní jednotky v souvislosti s pověřením jiné právnické osoby vedením svého účetnictví, a tudíž i navazující povinnosti v souvislosti se svým majetkovým uspořádáním, jinými slovy, stěžovatelka nemůže úspěšně namítat odepření spravedlnosti za situace, kdy sama neplní svoje zákonné povinnosti. Obecné soudy tedy zjevně nepochybily, když z důvodu výše uvedeného řízení zastavily.
Na tomto závěru nemůže nic změnit skutečnost, že ohledně nezaplacení zálohy na prohlášení konkurzu obecné soudy zaujaly názor odlišný od stanoviska Nejvyššího soudu ČR k výkladu ustanovení zákona o konkurzu a vyrovnání Cpjn 19/98 ze dne 17. 6. 1998, podle kterého neschopnost dlužníka okamžitě složit zálohu nemůže vést k zastavení konkurzního řízení. Obecné soudy se totiž následnou schopností stěžovatelky složit zálohu v jiném termínu než "okamžitě" nezabývaly (a s ohledem na její postup při podání návrhu na prohlášení konkurzu ani zabývat nemohly), nicméně tímto faktem se Ústavní soud dále nezabýval, neboť k zastavení řízení zcela postačoval shora uvedený důvod.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 7. září 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu