ECLI:CZ:US:1999:4.US.365.99
sp. zn. IV. ÚS 365/99
Usnesení
IV. ÚS 365/99
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Mgr. I. S., zastoupeného JUDr. J. M., advokátem, proti opatření vyšetřovatele Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování Středočeského kraje, odbor Kladno, ČVS: KVV-289/98, ze dne 29. 6. 1999, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označeného opatření vyšetřovatele Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování Středočeského kraje, odbor Kladno. Tímto opatřením bylo stěžovateli sděleno obvinění z trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákona, jehož se měl dopustit společným jednáním s dalšími osobami tím, že společným rozhodnutím založili u Komerční banky, a.s., Mělník, 2 účty pro společnost Z. E., s.r.o., na které poté nechali směrovat platby pro společnost L. Mělník, a.s., za účelem zatajení části tohoto majetku společnosti L. Mělník, a.s., před jejími věřiteli, v důsledku čehož nebyly uspokojeny soudem nařízené exekuce na účty společnosti L. Mělník, a.s., v celkové výši 1 699 611,34 Kč, ve prospěch věřitelů T. WF a.s., Železárny Chomutov, a.s., G., a.s., Š. Ždánice, a.s., Š. Libčice, s.r.o., ZN - 1 zemská, a.s., T., a.s., Aero V., a.s., H., s.r.o., Výstaviště F. Olomouc, M., a.s., Česká pošta Praha 7, MVDr. J. M., Z. Hořice, a.s., J. S., Vítkovice, a.s., Městský podnik služeb Mělník, v likv., I., s.r.o., T. Plasty, a.s., neboť na účtech společnosti L. Mělník, a.s., byl nedostatek peněžních prostředků, a z téhož důvodu nebyla uspokojena ani soudem uznaná pohledávka společnosti T. Dvůr Králové nad Labem, a.s., ve výši 1 145 144,- Kč.
Podle názoru stěžovatele došlo sdělením obvinění k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny a navazujícího ustanovení §2 odst. 1 tr. řádu. Na podporu svého tvrzení stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že z ustanovení §256 tr. zákona a z ustanovení §3 odst. 3 tr. zákona plyne, že trestný čin, pro který mu bylo sděleno obvinění, je úmyslným trestným činem, tedy k trestnosti činu je třeba úmyslného zavinění, avšak sdělené obvinění se vůbec subjektivní stránkou - tedy jejich úmyslem a k čemu směřovalo jejich jednání - nezabývá. V této souvislosti také poukazuje na nález Ústavní soudu, sp. zn. I. ÚS 46/96, ze dne 6. 6. 1996.
Další část ústavní stížnosti (bod V.) v podstatě obsahuje stěžovatelovo vysvětlení stavu věci a objasnění důvodů, které vedly k založení účtů u Komerční banky, a.s., z nichž je, podle něj, naopak patrna snaha zajistit uspokojení pohledávek věřitelů. Uvádí, že pravým důvodem, proč sdělení obvinění neobsahuje popis subjektivní stránky trestného činu dle §256 tr. zákona, zahrnující úmysl zmařit uspokojení pohledávky věřitele, je to, že samozřejmě v takovém úmyslu nejednali. Je také podle něj evidentní, že v dané věci pojmově o trestný čin poškozování věřitele dle §256 odst. 1 tr. zákona nemůže jít.
Stěžovatel je přesvědčen, že opatřením vyšetřovatele Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování Středočeského kraje, odboru Kladno, ČVS:KVV - 289/98, ze dne 29. 6. 1999, o sdělení obvinění pro trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákona, bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo ve smyslu čl. 8 odst. 2 Listiny a §2 odst. 1 tr. řádu, a proto navrhuje, aby Ústavní soud stížností napadené opatření vyšetřovatele o sdělení obvinění zrušil. Dále navrhuje, aby Ústavní soud, s ohledem na zřejmou neobjektivitu vyšetřovatele a patrnou účelovost konstrukce o spáchání trestného činu, vydal podle §80 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., předběžné opatření, jímž uloží vyšetřovateli i příslušným státním zástupcům zdržet se do meritorního rozhodnutí o ústavní stížnosti provádění dalších úkonů v této věci, a to včetně zveřejňování zavádějících údajů o trestné činnosti, což se již v minulosti stalo. Současně pak Ústavnímu soudu navrhl, aby rozhodl podle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o projednání ústavní stížnosti s ohledem na naléhavost mimo pořadí.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v daném případě jsou splněny formální předpoklady věcného projednání ústavní stížnosti, a dospěl k závěru, že tomu tak není. Ústavní stížnost je třeba totiž považovat ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. za nepřípustnou. Směřuje sice proti sdělení obvinění, tedy nikoliv proti rozhodnutí, proti němuž by byl přípustný opravný prostředek, nicméně ve vztahu k takovému opatření, jakým je sdělení obvinění, je třeba za procesní prostředek ochrany práva ve smyslu uvedeného ustanovení považovat i žádost o přezkoumání postupu vyšetřovatele podle §167 tr. řádu. Pod pojem "závady v postupu vyšetřovatele" užitého v tomto ustanovení je třeba zahrnout jakýkoli postup vyšetřovatele, který není v souladu se zákonem nebo je jinak nesprávný - tedy i stěžovatelem v jeho případě tvrzený postup nezákonného sdělení obvinění. Tvrdí-li tedy stěžovatel, že sdělení obvinění je nezákonné a postrádá popis subjektivní stránky trestného činu, pak nápravu může sjednat a věc posoudit především příslušný státní zástupce, a to buď z podnětu uvedeného procesního prostředku, nebo i sám z úřední povinnosti. Shledá-li státní zástupce žádost kteréhokoliv obviněného jako důvodnou, je povinen činit opatření k nápravě zjištěných nedostatků využitím svých dozorových oprávnění, daných mu mimo jiné i ustanovením §174 odst. 2 písm. e) tr. řádu, podle něhož je oprávněn zrušit kterékoli rozhodnutí nebo opatření vyšetřovatele za podmínky, že je nezákonné nebo neodůvodněné, a nahrazovat je vlastními.
Pokud by tedy Ústavní soud v této fázi do průběhu trestního řízení vstoupil, zasahoval by do pravomocí státního zastupitelství. Obdobně, jak to učinil Ústavní soud již v rozhodnutí o související ústavní stížnosti Ing. B. S. (usnesení sp. zn. IV. ÚS 349/99, ze dne 2. 8. 1999), i nyní uvádí, že ingerence Ústavního soudu do rozhodnutí či opatření orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení je zpravidla možná jen za podmínek nemožnosti sjednat nápravu jiným, procesním předpisem předpokládaným, způsobem. Tak tomu však, jak shora uvedeno, v posuzovaném případě není, a proto byla ústavní stížnost jako nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Pro úplnost je třeba k odkazu stěžovatele na nález Ústavního soudu, sp. zn. I ÚS 46/96, uvést, že v uvedeném případě se sice Ústavní soud otázkou zákonnosti sdělení obvinění zabýval, tuto otázku však v podstatě posuzoval jako otázku předběžnou pro posouzení ústavnosti uvalení vazby, resp. již pravomocného rozhodnutí o uvalení vazby, proti kterému také ústavní stížnost směřovala, a jímž došlo k omezení základního práva tehdejšího stěžovatele na osobní svobodu.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost stěžovatele byla jako nepřípustná odmítnuta, nebylo již důvodu rozhodovat o návrhu stěžovatele na vydání předběžného opatření.
Konečně pak na závěr Ústavní soud dodává, že pokud stěžovatel v ústavní stížnosti naznačuje, že postup vyšetřovatele v jeho věci není objektivní, má možnost uplatnit postup podle §30 tr. řádu, případně dát podnět k aplikaci ustanovení §174 odst. 2 písm. f) trestního řádu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 1999
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj