ECLI:CZ:US:1999:4.US.367.99
sp. zn. IV. ÚS 367/99
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti V. E., zastoupeného JUDr. J. B., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. března 1999, sp. zn. 1 Co 52/99, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. listopadu 1998, sp. zn. 24 C 71/94, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 27. července 1999 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost směřující proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Brně o zastavení řízení ve věci.
Stěžovatel v uvedeném jednání spatřuje zásah do ústavně zaručeného práva domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, s tím, že neměl při rozhodování Vrchního soudu v Olomouci ve věci odvolání v neveřejném zasedání možnost vyjadřovat se ke složení senátu a tím nemůže mít za to, že ve věci rozhodoval nestranný soud. Dále stěžovatel poukazuje na porušení práva být přítomen a vyjadřovat se při projednávání své věci (čl. 38 odst. 2 Listiny), a konečně i na porušení práva na veřejné projednávání věci zaručeného v čl. 38 odst. 2 Listiny a též v ustanovení §286 odst. 1 a 2 trestního řádu (?). Současně, k posledně uvedenému porušení svých práv, poukazuje na skutečnost, že nemůže obstát právní názor zakotvený v Ústavě ČR ve čl. 96 odst. 2, věta první, část za středníkem, která stanoví, že výjimky z ústního a veřejného projednávání stanoví zákon, neboť dle jeho názoru není možné, aby dvě různé listiny stejné právní síly, přijaté nadto v jeden den, měly různá ustanovení o účasti stran a veřejnosti jednání soudu.
Současně stěžovatel poukazuje, že na případné zmeškání lhůty stanovené v ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), by neměl Ústavní soud pohlížet jako na závadu, neboť nebylo ještě rozhodnutími Ústavního soudu vyjasněno, jedná-li se o lhůtu procesní či hmotněprávní. Tato skutečnost je tedy podle názoru stěžovatele důvodem pro postup dle ustanovení §75 odst. 2 lit. a) zákona.
Ústavní soud si dle ustanovení §42 odst. 3 zákona vyžádal spis ve věci, vedený vedlejším účastníkem - Krajským soudem v Brně, z něhož zjistil, že řízení bylo zastaveno na základě marného uplynutí lhůty stanovené stěžovateli pro doplnění podání. Uvedenou žalobou se stěžovatel domáhal omluvy od jedenadvaceti osob, za činnost, kterou vůči němu v minulých letech vykonávaly, zaplacení částky 12 000 000,- Kč a zrušení rozhodnutí ČSSZ o tom, že byl stěžovatel dán do invalidního důchodu. Z celé řady podání, od roku 1994 do roku 1998, však nebylo zřejmé, jakého konkrétního plnění se po jednotlivých osobách stěžovatel domáhá, jakož ani za jaké jednání se domáhá omluvy. Proto bylo po uplynutí lhůt řízení zastaveno. Vrchní soud v Olomouci, v postupu nalézací soudu neshledal pochybení a napadené rozhodnutí potvrdil dle ustanovení §219 o.s.ř., jako věcně správné.
Z předloženého spisu Ústavní soud také zjistil, že doručení usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jako posledního zákonem připuštěného opravného prostředku (§75 odst. 1 zákona), stěžovateli je vykázáno dne 7. května 1999. Z toho je tedy zřejmé, že lhůta stanovená zákonem k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 2) uplynula v úterý 6. července 1999. Podání proto není možno považovat za podání ve lhůtě, neboť z uvedené ústavní stížnosti plyne, že byla odeslána 19. července 1999. Pro úplnost je třeba dodat, že Ústavnímu soudu bylo doručeno podání (pod sp. zn. IV. ÚS 268/99) označené jako ústavní stížnost stěžovatele proti napadenému rozhodnutí 2. června 1999, které však zjevně nemělo náležitosti návrhu podle ustanovení §34 odst. 1 zákona a bylo proto odloženo. dle ustanovení §41 lit. a) zákona. Odložení, jako právní institut má povahu konečného vyřízení věci, avšak netvoří překážku rei iudicatae. Pozdější doplnění tedy nelze považovat za konvalidaci předchozího rozhodnutí o odložení, ale za podání nové, pro které platí stejné zákonem stanovené podmínky.
Jakkoliv je zřejmé, že jde o podání po lhůtě a jakkoliv je třeba odmítnout údajnou nejasnost povahy lhůty, kterou opakovaně Ústavní soud vyložil jako lhůtu procesního charakteru (viz. např. usnesení publikované pod č. 21 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR, svazek 2), je třeba stěžovatele informovat o tom, že podání, která učinil u obecných soudů byla odmítnuta, tj. jednání bylo zastaveno z důvodů zcela legitimních, nikterak nevybočujících z mezí ústavnosti. Dle zjištění Ústavního soudu z obsáhlého soudního spisu ve věci, probíhalo řízení u obecných soudů zcela v souladu s právními normami, o čemž svědčí řada úkonů, které obecné soudy vykonaly pro zjištění všech okolností případu.
Stěžovatel pomíjí, že čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje sice uvedené právo na soudní ochranu, že však takové ochrany se musí domáhat zákonem stanoveným postupem. Není-li sám takového postupu schopen, je oprávněn dožadovat se právní pomoci (čl. 37 odst. 2 Listiny). Neznalost zákona či ignorování pomoci osob práva znalých jde k jeho tíži. Jinak řečeno, i pokud by byla ústavní stížnost podána včas, byl by Ústavní soud nucen návrh odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost (§43 odst. 2 lit. a) zákona).
Ze všech výše uvedených důvodů proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako podanou po lhůtě dle ustanovení §43 odst. 1 lit. b) zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 31. srpna 1999
JUDr. Pavel Varvařovskýsoudce zpravodaj