ECLI:CZ:US:1999:4.US.368.98
sp. zn. IV. ÚS 368/98
Usnesení
IV. ÚS 368/98
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Vladimíra Čermáka o ústavní stížnosti R.L., zastoupeného JUDr. J.K., proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále, sp. zn. 3 T 250/97, ze dne 1. 4. 1998 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 6 To 295/98, ze dne 10. 7. 1998, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 39 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označených rozsudků obecných soudů. V odůvodnění ústavní stížnosti uvádí, že byl rozsudkem Okresního soudu v Bruntále uznán vinným ze spáchání trestných činů podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákona a dalších, za což byl odsouzen jako zvlášť nebezpečný recidivista k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků a 6 měsíců, se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Krajský soud v Ostravě odvolání stěžovatele ohledně skutků uvedených v bodě I. rozsudku soudu I. stupně zamítl a ohledně skutku uvedeného v bodě III. rozhodl o vrácení věci soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí. Za trestné činy uvedené v bodě I. byl stěžovatel nově odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků a 4 měsíců, se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že při dokazování ve výše uvedené trestní věci bylo porušeno ustanovení §89 odst. 15 tr. zákona, neboť došlo k nesprávnému vyčíslení způsobené škody. Pochybení stěžovatel spatřuje v tom, že hodnota věcí, převážně elektroniky, byla určena z pořizovací ceny po odečtení opotřebení, nikoliv však z pořizovací ceny v době spáchání trestného činu po odečtení opotřebení. Stěžovatel dále namítá, že mu nebylo v řízení před soudem I. stupně umožněno provést jím navrhované důkazy, konkrétně šlo o výslech navržených svědků, kteří mohli podat svědectví v jeho prospěch. Konečně pak stěžovatel namítá, že bylo porušeno právo na obhajobu i tím, že jeho obhájce nebyl přítomen všem vyšetřovacím úkonům a stěžovatel tak byl vyslýchán v přípravném řízení bez přítomnosti obhájce. Podle jeho tvrzení se tak mělo stát zejména při úkonech prováděných ohledně skutku uvedeného pod bodem I. písm. k) rozsudku soudu I. stupně. Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodnutí obecných soudů porušují jeho ústavně zaručené právo ve smyslu čl. 39 a čl. 40 odst. 6 Listiny, a proto navrhuje, aby Ústavní soud obě stížností napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě, který ve svém písemném podání poukazuje na to, že uvedený postup stanovení výše škody u věcí, které stěžovatel odcizil (pořizovací cena po odečtení amortizace) odpovídá zákonným hlediskům. Krajský soud je toho názoru, že v řízení nedošlo k porušení práva na obhajobu, a to ani ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem I. písm. k) rozsudku soudu I. stupně. V závěru svého písemného podání krajský soud navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.
Krajské státní zastupitelství v Ostravě se postavení vedlejšího účastníka tohoto řízení vzdalo.
Dále si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Bruntálu, sp. zn. 3 T 250/97, z něhož zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem tohoto soudu ze dne 1. 4. 1998, sp. zn. 3 T 250/97, uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst.. 1 tr. zákona v bodech I. a), b), c), e), f), g), h), ch), i), j), k); dále v bodech I. a)-k) trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zákona; v bodech I. a)-ch) trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zákona a v bodě I. k) trestným činem neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zákona. Dále byl uznán vinným v bodě III. trestným činem pomoci k trestnému činu krádeže podle §10 odst. 1 písm. c) a §247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zákona.
Krajský soud v Ostravě, který se zabýval věcí na základě odvolání podaných mimo jiných osob i stěžovatelem, rozsudek soudu I. stupně ve vztahu ke stěžovateli zrušil v bodě III. napadeného rozsudku ( zde věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí spolu se zrušením rozsudku soudu I. stupně v celém rozsahu ve vztahu k druhému obžalovanému M.D.) a v celém výroku o trestu. Při nezměněném výroku o vině v bodě I. a)-k) a náhradě škody stanovené v rozsudku soudu I. stupně, nově stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 6 roků a 4 měsíců se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska tvrzeného porušení práv zakotvených v čl. 39 a čl. 40 odst. 6 Listiny a dospěl k závěru, že je neopodstatněná.
Předně stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že při stanovení výše škody bylo nesprávně vycházeno u věcí, které odcizil, z pořizovací ceny po odečtení amortizace, a nikoliv z pořizovací ceny v době spáchání trestného činu po odečtení opotřebení. Hodnota odcizených věcí a výše způsobené škody na věcech a zařízení byla objektivizována znaleckým posudkem z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady nemovitostí (č.l. 79-105). Odhad byl proveden vždy ke dni vloupání, pouze nepatrná část odhadovaných věcí byla ohledána. Dále pak z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně je patrné, že soud vycházel stejně jako obžaloba z hodnoty věcí, jak byly oceněny soudním znalcem. Znalec vycházel při stanovení cen z ohledání věcí, pokud byly v rámci trestního řízení zajištěny, z výpovědí poškozených, popisu odcizených věcí, pořizovacích dokladů a stanovil časovou cenu ke dni odcizení s ohledem na jejich opotřebení. Takto soud I. stupně dospěl k závěru, že stěžovatel jako spolupachatel s M.D. jednáním rozvedeným pod bodem I. a)-k) způsobil odcizením věcí a peněz na hotovosti škodu nejméně 251. 889,- Kč, čímž naplnil znaky skutkové podstaty ve smyslu §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákona. Z protokolace hlavního líčení ze 4. 3. 1998 je patrno, že znalec byl vyslechnut, přičemž stěžovatel neuplatnil ke způsobu zjištění výše škody námitky. Ostatně námitky v tomto ohledu nebyly učiněny ani v rámci odvolacího řízení. V uvedeném postupu při zjišťování výše škody tak Ústavní soud tvrzenou protiústavnost neshledal.
Pokud stěžovatel namítá, že v rámci řízení nebyli vyslechnuti jím navržení svědci, kteří by vyvrátili jeho vinu, Ústavní soud připomíná, jak již dříve ve svých nálezech uvedl, že není vrcholným orgánem soustavy obecných soudů, nepřísluší mu právo vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností, a proto mu také nepřísluší provádět "hodnocení" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Správností provedeného zhodnocení důkazů obecnými soudy se může zabývat jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Nic takového však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že v projednávané věci šlo o poměrně rozsáhlou trestnou činnost převážně majetkového charakteru s výraznou škodou, spáchanou jednak stěžovatelem a spoluobžalovaným D. společně, jednak každým zvlášť. V tomto směru bylo také provedeno dokazování, které svým rozsahem a významem odpovídalo charakteru této trestné činnosti. Dále pak v souvislosti s touto námitkou stěžovatele Ústavní soud poukazuje na písemnou protokolaci hlavního líčení, z níž je patrné, že stěžovatel sám nebo prostřednictvím svého obhájce uplatnil své právo na provedení výslechů jim navržených svědků a provedení dalších důkazů. V soudním spise je obsaženo písemné podání obhájce stěžovatele ze dne 28. 1. 1998, kde je navrhováno doplnění dokazování konkrétně o výslech zde uvedených svědků, dále pak přibrání znalce z oboru zdravotnictví, odvětí psychologie k věrohodnosti výpovědi obžalovaného a provedení vyšetřovacího pokusu. Z písemné protokolace hlavního líčení ze dne 18. 2. 1998, 4. 3. 1998 a 1. 4. 1998 je pak patrno, že buď byli jim navržení svědkové v hlavním líčení vyslechnuti nebo stěžovatel již dále netrval na jejich osobním slyšení. Dále pak z protokolace hlavního líčení ze dne 1. 4. 1998 vyplývá, že stěžovatel neučinil již žádný návrh na doplnění dokazování. Návrhy na doplnění dokazování stěžovatel neuplatnil ani v rámci svého písemného odvolání ze dne 22. 4. 1998 a nejsou ani patrné z písemné protokolace o veřejném zasedání ze dne 8. 7. 1998.
Konečně pak stěžovatel namítá, že byl v přípravném řízení vyslýchán bez přítomnosti svého obhájce, což se mělo stát zejména při úkonech prováděných ohledně skutku uvedeného pod bodem I. k) rozsudku soudu I. stupně. Ústavní soud z obsahu spisu Okresního soudu v Bruntále, sp. zn. 3 T 250/97, zjistil, že stěžovatel byl k tomuto skutku skutečně vyslýchán vyšetřovatelem dne 13. 10. 1997 bez účasti obhájce, stalo se tak však poté, co byl poučen o svých právech a s jeho souhlasem, přitom z protokolace je patrno, že stěžovatel u tohoto výslechu jednání, které mu bylo kladeno za vinu, popřel. Neúčast obhájce stěžovatele při tomto vyšetřovacím úkonu (přičemž šlo pouze jen o tento úkon) nemělo za následek porušení práva na obhajobu v takové intenzitě, která by vyžadovala zásah Ústavního soudu, spočívající ve zrušení napadených rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal v postupu a rozhodnutích obecných soudů evidentně nic, co by svědčilo o porušení stěžovatelových ústavně chráněných práv, nezbylo mu, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu