ECLI:CZ:US:1999:4.US.37.99
sp. zn. IV. ÚS 37/99
Usnesení
IV.ÚS 37/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti JUDr. P. L., zastoupeného JUDr. K. B., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 245/98, ze dne 22. 12. 1998, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, čj. 2094/150/1998, ze dne 9. 6. 1998, a rozhodnutí Finančního úřadu v Pacově, čj. 12419/97/094971/5948, ze dne 4. 7. 1997, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 4 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1,2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zrušení shora označených rozhodnutí finančních orgánů a správního soudu.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě uvádí, že dne 4. 7. 1997 vydal Finanční úřad v Pacově výzvu k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě, čj. 12419/97/094971/5948, podle níž je stěžovatel povinen zaplatit daňový nedoplatek ve výši 12.744,- Kč za období ve výzvě neuvedené. Výše nedoplatku byla následně opravena - dvakrát snížena, naposledy na 8.367,- Kč. Po zamítnutí podaného odvolání Finančním ředitelstvím v Českých Budějovicích rozhodnutím ze dne 9. 6. 1998, čj. 2094/150/1998, podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, který o této žalobě rozhodl usnesením, sp. zn. 10 Ca 245/98, ze dne 22. 12. 1998, jímž řízení zastavil s odůvodněním, že žalobou napadená výzva je rozhodnutím procesní povahy, a takovéto rozhodnutí je vyloučeno z přezkumu soudu. Nesprávnost napadených správních rozhodnutí stěžovatel spatřuje v tom, že nový vlastník nemovitosti je povinen zaplatit nedoplatek, případně penále, za kteréhokoliv minulého vlastníka, a to i v případě, že s ním nebyl v žádném smluvním vztahu, a dále, že z důvodu služebního tajemství mu správce daně odepřel sdělit, kdo a kdy daňový nedoplatek způsobil a z jakého důvodu vznikl. Výklad ustanovení §13b zákona č. 338/1992 Sb. považuje za účelový a navíc finanční orgány porušily řadu ustanovení výše uvedeného zákona o dani z nemovitostí a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Podle stěžovatelova názoru pochybil i krajský soud, když svým rozhodnutím řízení zastavil z důvodu, že žalobou napadené rozhodnutí je rozhodnutím procesní povahy. Takovými rozhodnutími jsou například rozhodnutí o přerušení řízení, nelze však za ně považovat rozhodnutí konstatující existenci daňového nedoplatku, který je do té doby stěžovateli neznám. Vzhledem k výše uvedeným důvodům proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud stížností napadená rozhodnutí zrušil.
Ze spisů Finančního úřadu v Pacově, sp. zn. 15734/97/094971/3094, a Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, sp. zn. 2201/150/1998, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se stal vlastníkem předmětných nemovitostí na základě darovací smlouvy s právními účinky ke dni 16. 10. 1996. Dárkyní byla M. L., která nemovitosti získala od Družstva S. Praha uzavřením kupní smlouvy, vložené dne 5. 1. 1996 do katastru nemovitostí. Na základě stěžovatelova podání přiznání k dani z nemovitostí na rok 1997 mu správce daně vyměřil platebním výměrem ze dne 25. 4. 1997 daň ve výši 1776,- Kč a stanovil splatnost daně ve čtyřech splátkách. Vzhledem k tomu, že předchozí vlastník nemovitosti Družstvo S. Praha však neuhradil vyměřenou daň z nemovitosti a na nemovitosti tak vázl nedoplatek daně, rozhodl správce daně o převedení tohoto nedoplatku na stěžovatele podle ustanovení §13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, a vyzval stěžovatele k zaplacení daňového nedoplatku ve výši 12.744,- Kč výzvou ze dne 4. 7. 1997, čj. 12419/97/094971/5948. Na základě dalších zjištění pak správce daně výzvu k zaplacení daňového nedoplatku opravil formou opravy rozhodnutí, čj. 15734/97/094971/3094, ze dne 23. 9. 1997, a snížil převedený nedoplatek daně váznoucí na předmětné nemovitosti na částku 12.452,- Kč. Další opravu pak správce daně provedl opravou rozhodnutí ze dne 9. 3. 1998, čj. 5934/98/094971/3094, kdy snížil daňový nedoplatek na částku 8.367,- Kč.
Stěžovatel podal jak proti výzvě, tak proti jejím oběma opravám, odvolání. V odvolání proti výzvě k zaplacení daňového nedoplatku, čj. 12419/97/094971/5948, ze dne 4. 7. 1997, kterou napadá i v ústavní stížnosti, stěžovatel namítá, že dané rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem č. 337/1992 Sb., a považuje je za nicotné. Své tvrzení odůvodňuje tím, že vlastníkem předmětné nemovitosti se stal až v roce 1997, přičemž povinnosti lze ukládat jen rozhodnutím, které však neobdržel. Finanční ředitelství v Českých Budějovicích odvolání stěžovatele zamítlo rozhodnutím, čj. 2094/150/1998, ze dne 9. 6. 1998, s odůvodněním, že vlastníkem předmětné nemovitosti se stěžovatel stal již dnem 16. 10. 1996. Z provedených změn ve vlastnictví pak je zřejmé, že dárkyně M. L. nebyla poplatníkem daně z nemovitostí, neboť právní účinky vkladu její kupní smlouvy vznikly až 5. 1. 1996. Daňová povinnost předchozího poplatníka - Družstvo S. Praha - pak přešla na nového poplatníka se změnou vlastnictví k nemovitosti podle §13b zákona č. 338/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích napadl stěžovatel žalobou podanou ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. V žalobě uvádí, že rozhodnutí finančního ředitelství neobsahuje žádné věcné skutečnosti a nelze s ním věcně polemizovat, a proto jeho námitky směřují proti výzvě o zaplacení daňového nedoplatku. Poukazuje na to, že mu dosud nebylo doručeno žádné rozhodnutí o vyměření daně, které by nezaplatil, a jež by se vázalo na dobu, kdy nemovitost vlastnil. Výzvu na zaplacení nedoplatku přitom není možno považovat za rozhodnutí ve smyslu správního řízení. Upozorňuje, že před 1. 10. 1996 nebyl vlastníkem nemovitosti a poplatníkem podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. Napadené rozhodnutí o odvolání považuje proto za nicotné, vydané v rozporu se zákonem č. 337/1992 Sb. a odporující i uvedeným článkům Ústavy ČR, Listiny a Úmluvy.
Krajský soud v Českých Budějovicích, který o žalobě stěžovatele rozhodoval, řízení podle §250d odst. 3 o.s.ř. zastavil. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud po provedeném popisu postupu finančních orgánů v dané věci uvádí, že žalobou napadené rozhodnutí nemohl přezkoumávat, neboť soudy ve správním soudnictví nepřezkoumávají rozhodnutí správních orgánů předběžné, procesní nebo pořádkové povahy. Výzvu správce daně na zaplacení daňového nedoplatku soud hodnotí jako procesní úkon, jedná se o rozhodnutí procesní, neboť tímto rozhodnutím není rozhodováno o hmotných právech či povinnostech stěžovatele. Stěžovatel jím byl pouze vyzýván k úhradě daňového nedoplatku, který jsou podle §57 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků povinni zaplatit také ručitelé, pokud jim zákon povinnost ručení ukládá (§13b odst. 2 zákona o dani z nemovitostí), a pokud jsou k této platební povinnosti správcem daně vyzváni. V odvolání proti výzvě na zaplacení daňového nedoplatku může proto ručitel namítat pouze skutečnost, že není ručitelem, nebo že ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu, nebo že již bylo zaplaceno. Krajský soud neshledal důvodnými ani námitky týkající se nicotnosti rozhodnutí o odvolání a odmítl názor stěžovatele, že rozhodnutí odporuje Ústavě ČR, Listině, jakož i Úmluvě, neboť podle názoru soudu bylo vydáno v souladu se zákonem o dani z nemovitostí, jakož i v souladu se zákonem o správě daní a poplatků.
Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a připojených správních spisů dospěl Ústavní soud, stejně jako ve věci, vedené pod sp. zn. IV. ÚS 21/99, v daňové věci stěžovatele se rovněž týkající, k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná. Stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě opakuje argumentaci, kterou uvedl již v žalobě podané ke krajskému soudu, a se kterou se dotyčný soud ve svém rozhodnutí vypořádal. Meritum ústavní stížnosti spočívá v námitce stěžovatele, že napadená správní rozhodnutí mu stanovují jako novému vlastníku nemovitosti povinnost zaplatit daňový nedoplatek za předchozího vlastníka. Daňová povinnost předchozího vlastníka Družstva S. Praha byla založena daňovými výměry doručenými přímo nebo formou veřejné vyhlášky, které jsou pravomocné a vykonatelné. Stěžovatelova daňová povinnost pak byla na rok 1997 založena výměrem ze dne 25. 4. 1997, který stěžovatel nenapadl opravným prostředkem, a který je tedy také pravomocný a vykonatelný. Tyto daňové výměry mají charakter rozhodnutí, kterými může být zasaženo do ústavně chráněných práv a svobod jednotlivce, postrádají jej však rozhodnutí, která směřují k realizaci již založené povinnosti. Ústavní soud, stejně jako ve shora označené věci, tak i v tomto nyní posuzovaném případě stěžovatele, se proto ztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích, že výzva k zaplacení daňového nedoplatku a její oprava jsou rozhodnutími procesní povahy a nejsou tedy rozhodnutími o právu či povinnosti právního subjektu. Jako rozhodnutí procesní povahy jsou tedy tato rozhodnutí ze soudního přezkumu v rámci správního soudnictví vyloučena. Pokud pak jde o stěžovatelem namítaný přechod daňové povinnosti na nového vlastníka v případě daňového nedoplatku předchozího vlastníka, dochází k tomuto přechodu ex lege podle ustanovení §13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů. Dané zákonné ustanovení stanoví, že dojde-li v průběhu zdaňovacího období ke změně vlastnických práv k nemovitostem, přechází povinnost uhradit případný daňový nedoplatek počínaje 1. lednem následujícího zdaňovacího období na nové poplatníky. Za období od změny vlastnických práv k nemovitostem do 1. ledna následujícího zdaňovacího období nový nabyvatel za daňový nedoplatek ručí. Poplatníkem daně k 1. 1. 1996 bylo Družstvo S. Praha, v průběhu roku 1996 došlo k dvojímu převodu vlastnických práv k nemovitosti, a to dnem 5. 1. 1996 na M. L. a dnem 16. 10. 1996 na stěžovatele. Poplatníkem daně k 1. 1. 1997 se stal stěžovatel a ze zákona na něj přešla povinnost uhradit nedoplatek Družstva S. Praha. Ve způsobu výkladu zákona o dani z nemovitostí a zákona o správě daní a poplatků správcem daně v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal nic, co by naznačovalo ústavně nekonformní interpretaci. Rozhodnutími finančních orgánů a obecného soudu tak nedošlo ke tvrzenému dotčení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod, které by odůvodňovalo oprávněnost ústavní stížnosti.
Na podporu své ústavně právní argumentace poukázal stěžovatel v závěru ústavní stížnosti na nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 1996, sp. zn. IV. ÚS 186/96. K nepřípadnosti tohoto poukazu se Ústavní soud vyjádřil již ve věci stěžovatele, vedené pod sp. zn. IV. ÚS 21/99, na které je možno odkázat i v této věci.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 31. května 1999
JUDr. Eva Zarembová
předseda senátu