Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 03.05.1999, sp. zn. IV. ÚS 371/98 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 66/14 SbNU 77 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:4.US.371.98

sp. zn. IV. ÚS 371/98 Nález Ústavní soud rozhodl, za souhlasu účastníků řízení s upuštěním od ústního jednání, v senátě o ústavní stížnosti J. J., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 1998, čj. 44 Ca 71/98-24, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Vojenské správy, zastoupené Vojenským úřadem pro právní zastupování v Praze, jako vedlejších účastníků, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16.6.1998, sp.zn. 44 Ca 71/98-24 se zrušuje. Odůvodnění: Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 8. 1998, doplněnou k výzvě Ústavního soudu dne 28. 12. 1998, a to ve smyslu požadavků stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 1998, čj. 44 Ca 71/98-24, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu P., okresního pozemkového úřadu, ze dne 25.3.1998, č.j. 5755/92, R XIII 43/98, jímž bylo rozhodnuto, že stěžovatelka není vlastníkem nemovitostí v k.ú. Záběhlá, ve výroku cit. rozhodnutí blíže specifikovaných, stěžovatelka tvrdí, že tímto rozsudkem bylo ve vztahu k ní zasaženo do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek, zakotveného v čl. 11 odst. 1, a práva na soudní a jinou právní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, k ní připojených příloh a vyžádaného spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 44 Ca 71/98, a spisového materiálu Okresního úřadu P., okresního pozemkového úřadu (dále jen "pozemkový úřad"), jehož součástí je rozhodnutí, čj. 5755/92, R XIII 43/98, ze dne 25. 3. 1998, Ústavní soud dospěl k závěru, že z otázek, které byly předmětem posuzování orgány veřejné moci v dosavadních řízeních, je třeba zaměřit pozornost na závěr Krajského soudu v Praze, vyslovený v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku, podle něhož stěžovatelka včas a řádně restituční nárok u pozemkového úřadu na vydání předmětných nemovitostí neuplatnila, a proto její nárok zanikl ve smyslu §13 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění (dále jen "zákon o půdě"), neboť věcnou správností stěžovatelkou uplatněného nároku se soud v řízení o opravném prostředku proti výše označenému rozhodnutí pozemkového úřadu nezabýval, a to na rozdíl od pozemkového úřadu, který své rozhodnutí, kterým bylo určeno, že stěžovatelka není vlastníkem předmětných nemovitostí, odůvodnil nenaplněním žádného z restitučních titulů ve smyslu §6 odst. 1 zákona o půdě, když nemovitosti přešly na čsl. stát na základě zákona č. 169/1949 Sb., o vojenských újezdech, a stěžovatelce za ně byla poskytnuta náhrada, který však v řízení jím vedeném nijak nezpochybnil řádnost uplatněného restitučního nároku Nutno zdůraznit, že samotná stěžovatelka, a to jak ve svém původním podání, tak ani v podání, kterým ústavní stížnost doplňuje prostřednictvím svého právního zástupce, v tomto směru právní názor vyslovený v rozsudku Krajského soudu v Praze blíže nenapadá, k otázce uplatnění nároku z její strany u pozemkového úřadu pouze konstatuje, že svůj nárok na vydání nemovitostí uplatnila řádně a včas, a proto o něm bylo pozemkovým úřadem rozhodnuto, i když na základě nesprávně zjištěného stavu věci a nesprávného posouzení věci. Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že z podání navrhovatelky, kterým u pozemkového úřadu uplatnila restituční nárok, nebylo možné dovodit, které konkrétní nemovitosti požaduje vydat, v jakých podílech a po kom, projev vůle stěžovatelky byl tedy bez konkrétního obsahu, a proto soud nemohl pomocí výkladu zjistit vůli navrhovatelky, kterou zřejmě měla, ale kterou neprojevila. Dále Krajský soud v Praze poukazuje na nález Ústavního soudu, sp.zn. II. ÚS 156/95, v jehož odůvodnění je konstatováno, že výzva podle zákona č. 87/1991 Sb. (s tím, že krajský soud dodává, že podle zákona o půdě je to nárok uplatněný u pozemkového úřadu) je nejenom podmínkou vzniku nároku, ale současně i jeho konkretizací a dokonce i podkladem jeho vlastní realizace. Okresní úřad P., okresní pozemkový úřad, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti konstatuje, že má za to, že jak Krajský soud v Praze, tak pozemkový úřad, postupovaly při rozhodování o předmětné restituci podle platných právních norem. Česká republika - Vojenská správa, zast. Vojenským úřadem pro právní zastupování Praha, jako vedlejší účastník, k ústavní stížnosti ve svém vyjádření uvádí, že s právními závěry vyslovenými v odůvodnění tohoto rozhodnutí souhlasí, krajský soud podle jeho vyjádření uvedenou věc posoudil věcně správně a učinil správné právní rozhodnutí, proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Pozemkový fond ČR se vzdal svého postavení vedlejšího účastníka. Z vyžádaného spisu pozemkového úřadu Ústavní soud zjistil, že konstatování Krajského soudu v Praze v tom směru, že ve spisu pozemkového úřadu založené podání stěžovatelky ze dne 4. 12. 1992 ve věci uplatnění nároku na zemědělský majetek podle §9 zákona o půdě, neobsahuje konkrétní nemovitosti, jejichž vydání stěžovatelka požaduje, odpovídá skutečnosti. Současně však považuje za potřebné uvést, že v tomto spisu jsou bezprostředně v návaznosti na podání stěžovatelky založeny výpisy z pozemkové knihy, týkající se předmětných nemovitostí, které pro pozemkový úřad, k čj. 5755/92-2164, vyhotovil Katastrální úřad v P. (ke kn.vložce č. 107 PK pro k.ú. Z. dne 22.5.1995, ke kn. vložce č. 106 a 108 PK pro k.ú. Z. dne 6. března 1996), z kterých bylo následně při rozhodování pozemkového úřadu ve věci podle §9 odst. 4 zákona o půdě vycházeno, aniž by sám pozemkový úřad ve vztahu ke stěžovatelce učinil jakýkoli úkon, kterým by jí sdělil, že její nárok co do specifikace nemovitostí trpí vadami. K této skutečnosti se pak vyjadřuje v odůvodnění svého rozsudku Krajský soud v Praze v tom směru, že konstatuje, že pozemkový úřad (jako odpůrce v řízení o opravném prostředku) měl podle ustanovení §19 odst. 3 správního řádu vyzvat navrhovatelku k odstranění vad neúplného podání. Toto jeho pochybení však nic nemění na skutečnosti, že k prekluzi práva na vydání nemovitosti došlo, a je tedy pro posouzení dané věci bez právního významu. Ze spisu Krajského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že pozemkový úřad jako odpůrce v řízení o opravném prostředku svým sdělením ze dne 5. 6. 1998 omluvil (bez uvedení konkrétního důvodu neúčasti) svoji neúčast z ústního jednání, nařízeného v dané věci na 16. 6. 1998, a odkázal na své vyjádření k opravnému prostředku ze dne 7. 4. 1998, v němž však není otázka týkající se toho, zda nárok byl uplatněn řádně, řešena, neboť ta byla poprvé otevřena právě až u ústního jednaní dne 16. 6. 1998. V návaznosti na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud považuje pro posouzení toho, zda výše uvedeným postupem došlo ke vztahu ke stěžovatelce k porušení jejího práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, za významné konstatovat, že zákon o půdě blíže nespecifikuje náležitosti podání (a to jak co do obsahu, tak ani co do jeho formy) k uplatnění nároku u pozemkového úřadu. Ač je tedy Ústavní soud téhož názoru jako Krajský soud v Praze, že vlastní podání stěžovatelky ze dne 4. 12. 1992 neobsahuje údaje o konkrétních nemovitostech, nelze podle něho pouze a výlučně z této skutečnosti dovodit, že by jejich konkretizace, byť o tom není ve spisu založen žádný protokol či zápis, nebyla ve lhůtě stanovené zákonem o půdě k uplatnění nároku uskutečněna jiným úkonem (např.osobně, ústně). Za situace, kdy z postupu pozemkového úřadu v průběhu řízení o restituci předmětné nemovitosti nelze dovodit, že by měl pozemkový úřad v tomto směru nějaké pochybnosti, nelze podle Ústavního soudu považovat ve vztahu ke stěžovatelce z hlediska práva na spravedlivý proces za ústavně konformní, když v řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí pozemkovému úřadu, v tomto řízení v postavení odpůrce, byly právní důsledky absence údajů o konkrétních nemovitostech v podání ze dne 4. 12. 1992 vyloženy bez dalšího k tíži stěžovatelky. Postup, kterým dospěl Krajský soud v Praze k výše uvedenému právnímu závěru, v jehož důsledku byla konstatována prekluze jejího práva na restituci, aniž si tento k této skutečnosti opatřil informace (stanovisko, názor) pozemkového úřadu jako odpůrce ve věci, neshledal Ústavní soud za odpovídající ústavně právním požadavkům na poskytnutí dostatečné ochrany právům stěžovatelky. Z těchto důvodů Ústavní soud, aniž se mohl zabývat dalšími skutečnosti a otázkami, týkající se dané restituční věci, či dokonce zaujímal jakákoli stanoviska k jejímu věcnému řešení, shledal ústavní stížnost důvodnou, a to ve směru k nedostatečnému zajištění stěžovatelčina práva na spravedlivý proces, a to i s přihlédnutím ke koncepci systému správního soudnictví v podmínkách čs. právního řádu. Pouze pro úplnost považuje Ústavní soud za vhodné uvést k vyjádření Krajského soudu v Praze v části, kde odkazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. II.ÚS 156/1995, a poukazuje na shodné rysy výzvy k vydání věci vůči povinné osobě podle zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění, a uplatnění nároku podle zákona o půdě u pozemkového úřadu, že z platné právní úpravy plyne, že je nelze ztotožňovat, jak se to pokouší činit Krajský soud v Praze, neboť i v režimu zákona o půdě se uplatňuje - vedle uplatnění nároku u pozemkového úřadu - institut výzvy k vydání věci vůči povinné osobě. V tomto směru nejsou právní režimy restituce podle výše uvedených zákonů shodné a k posouzení náležitostí nároku uplatněného u pozemkového úřadu, který o věci rozhoduje ve správním řízení, je třeba přistupovat výlučně z těchto pozic. Ústavní soud proto z uvedených důvodů rozsudek Krajského soudu v Praze pro jeho rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny zrušil [§82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 3. května 1999