ECLI:CZ:US:1999:4.US.377.98
sp. zn. IV. ÚS 377/98
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti V. B., bytem Francie, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. července 1998, sp. zn. 20 Co 357/97, ve spoj. s rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 3. dubna 1997, sp. zn. 5 C 52/97, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a České republice - Ministerstvu financí - se sídlem v Praze 1, Letenská 15, jako vedlejšího účastníka, a o návrhu na zrušení části ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, takto:
1.Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. července 1998,
sp. zn. 20 Co 357/97, a rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne
3. dubna 1997, sp. zn. 5C 52/97, se zrušují.
2.Řízení o návrhu na zrušení části ustanovení §13 odst. 3
zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění
pozdějších předpisů, se zastavuje.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá
zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. července 1998,
sp. zn.20 Co 357/97, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu
v Jihlavě ze dne 3. 4. 1997, sp. zn. 5 C 52/97, jehož zrušení
stěžovatel rovněž navrhuje. Rozsudkem soudu I. stupně byla
zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení částky 2 500 000,- Kč
formou cenných papírů, a to s odůvodněním, že zásadní překážkou,
pro kterou nelze návrhu vyhovět, je nedodržení lhůty k podání
žádosti o finanční náhradu podle ust. §13 odst. 3 zákona č.
87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nález Ústavního
soudu, publikovaný pod č. 164/1994 Sb., se nedotkl lhůty k podání
žádosti o finanční náhradu. Zrušení napadeného rozhodnutí se
stěžovatel domáhá, s odvoláním na porušení jeho ústavně zaručených
práv, konkrétně práv zaručených čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst.
3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), s odkazem
na preambuli a čl. 1 a čl. 3 Ústavy ČR.
Spolu se zrušením napadeného rozhodnutí proto stěžovatel
podal návrh na zrušení části ust. §13 odst. 3 zákona č. 87/1991
Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen "zákon č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů),
vyjádřené slovy "nejpozději ve lhůtě jednoho roku ode dne
účinnosti tohoto zákona", neboť cit. ustanovení je podle jeho
tvrzení v návaznosti na nález Ústavního soudu publikovaný pod č.
164/1994 Sb. ustanovením rozporným s ústavním zákonem, neboť
neodůvodněně rozděluje oprávněné osoby z hlediska lhůt pro
uplatnění nároků podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, na skupinu občanů ČR, s trvalým pobytem mimo území ČR,
do dvou kategorií podle toho, zda jsou oprávněnými osobami,
u nichž přichází v úvahu vydání původních nemovitostí, či
oprávněnými osobami, u nichž přichází v úvahu pouze poskytnutí
finanční náhrady.
Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti,
k ní připojených příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu
v Jihlavě, sp. zn. 5 C 52/97, zjistil, že stěžovatelova žaloba na
zaplacení částky 2 500 000,- Kč formou cenných papírů jako
finanční náhrady za odňatou nemovitosti (dům čp. 18 se stavební
plochou č. 256 a zahradou p.č. 257 k.ú. Velké Meziříčí), kterou
tento podal jako oprávněná osoba ve vazbě na vypuštění podmínky
trvalého pobytu ze zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, nálezem Ústavního soudu, publikovaného pod č. 164/1994
Sb., byla zamítnuta s odkazem na nedodržení lhůty ze strany
žalobce k podání žádosti o finanční náhradu podle ust. §13 odst.
3 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Ve věci
dosud rozhodující obecné soudy v odůvodnění svých rozsudků
poukázaly na to, že nález Ústavního soudu, publikovaný pod č.
164/1994 Sb., se nedotkl lhůty k podání žádosti o finanční náhradu
podle §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., a proto podle platného
stavu v době rozhodování o žalobě obecnými soudy bylo třeba
respektovat, že písemnou žádost o finanční náhradu bylo třeba
podat do jednoho roku po účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., tedy do
1. 4. 1992, nebo do jednoho roku ode dne, kdy byl zamítnut návrh
na vydání věci. Za situace, kdy žalobce podal žádost o finanční
náhradu dne 28. 4. 1995, a nepředložil a do budoucna zjevně
nepředloží zamítavý rozsudek o návrhu na vydání věci, nebylo možno
žalobě vyhovět.
Krajský soud jako účastník řízení o ústavní stížnosti ve
svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění
svého rozsudku.
Česká republika - Ministerstvo financí ČR - ve svém vyjádření
k ústavní stížnosti, doručeném Ústavnímu soudu dne 15. ledna 1999
(dopis je opatřen zjevně nesprávným datem 13. ledna 1998),
s poukazem na obsah nálezu Ústavního soudu č. 153/1998 Sb. uvádí,
že Ministerstvo financí vyzvalo Václava Benáčka, resp. jeho
právního zástupce, k opatření znaleckého posudku o ceně
předmětných nemovitostí, které nelze vydat, za účelem stanovení
výše finanční náhrady. Současně uvádí, že ústavní stížnost
stěžovatele za daného právního stavu považuje za bezpředmětnou,
neboť cit. nález Ústavního soudu č. 153/1998 Sb. umožňuje
stěžovateli včasné uplatnění nároku na finanční náhradu a jeho
žádost je nyní na ministerstvu znovu vyřizována, neboť napadené
rozsudky i bez jejich zrušení nebrání přiznání uplatňovaného
nároku, a to podle §71 odst. 2 věta za středníkem zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu (vedlejší účastník ve svém
vyjádření nesprávně uvádí, že se jedná o ust. občanského soudního
řádu). Ministerstvo financí proto navrhuje, aby Ústavní soud
stížnost zamítl.
Stěžovatel svým podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 3.
3. 1999, vzal zpět svůj návrh na zrušení části ust. §13 odst. 3
zákona č. 87/1991 Sb., a to s odkazem na nález Ústavního soudu č.
153/1998 Sb., kterým byla z ust. §13 odst. 3 zákona č. 87/1991
Sb. vypuštěna slova "ode dne účinnosti tohoto zákona", a který byl
Ústavním soudem vydán v průběhu řízení o včas podané ústavní
stížnosti stěžovatele.
S ohledem na tuto skutečnost a s přihlédnutím k §67 odst.
1 zákona č. 182/1993 Sb. bylo Ústavním soudem řízení o návrhu
stěžovatele na zrušení části §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.
zastaveno.
Za dané situace nutno poukázat na citovaný nález Ústavního
soudu, jehož výrokem byla na návrh Nejvyššího soudu ČR dnem jeho
vyhlášení ve Sbírce zákonů zrušena část ustanovení §13 odst. 3
zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve slovech
"ode dne účinnosti tohoto zákona", neboť Ústavní soud shledal, že
tento návrh je důvodný, neboť dosavadní znění citovaného
ustanovení - vzhledem k uplynutí zákonné jednoroční lhůty
- vylučuje osoby, jež mají trvalý pobyt mimo území České
republiky, z uplatnění nároku na finanční náhradu. Citované
ustanovení zůstalo nálezem Ústavního soudu č. 164/1994 Sb.
nedotčeno, takže k využití zákonné lhůty nemohly uvedené oprávněné
osoby přistoupit ani po dni 1. 11. 1994, kdy se stal tento nález
vykonatelným. Tyto osoby proto byly fakticky vyloučeny z okruhu
oprávněných osob, které se mohly domáhat finanční náhrady, a byly
tedy - ve srovnání s jinými oprávněnými osobami - protiústavně
znevýhodněny a ocitly se vůči nim v nerovném právním postavení.
V případech, kdy nelze uvažovat o vydání věci, není možné na
uvedených oprávněných osobách spravedlivě požadovat, aby zmeškání
první z uvedených lhůt podle §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.,
k němuž došlo jejich protiústavním vyloučením z okruhu oprávněných
osob, nahrazovaly vyvoláním fiktivního sporu o vydání věci jen
proto, že jim zamítavý rozsudek umožní požadavek finanční náhrady
založit na běhu druhé ze lhůt uvedených v citovaném ustanovení.
Podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 3. 3. 1999, stěžovatel
potvrdil, že trvá na svém návrhu, kterým se domáhá zrušení ústavní
stížností napadených rozsudků.
K výše uvedeným skutečnostem považuje Ústavní soud na
významné zdůraznit, že v daném případě jde o řízení o zrušení
rozhodnutí obecných soudů, v nichž bylo aplikováno ustanovení,
kterého se dotkla ve smyslu nálezu Ústavního soudu č. 153/1998 Sb.
změna právní úpravy, a to v otázce lhůty k uplatnění nároku na
finanční náhradu. Nelze proto obecným soudům vytknout porušení
práv, která označuje navrhovatel, protože svá rozhodnutí přijímala
za jiné právní situace, totiž v době, kdy v plném rozsahu platilo
ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích. S ohledem na nález Ústavního soudu č. 153/1998
Sb., na jehož právní důsledky bylo poukázáno výše, se Ústavní soud
nezabýval ve vztahu k ústavní stížnosti směřující proti shora
označeným rozsudkům problematikou lhůt k uplatnění žádosti na
finanční náhradu. Na druhou stranu je třeba zdůraznit ve vztahu
k dosud neskončenému řízení o ústavní stížnosti, kterou se
stěžovatel domáhá zrušení napadených rozsudků obecných soudů,
a rovněž s ohledem na doplňující podání stěžovatele, doručené dne
3. 3. 1999 Ústavnímu soudu, v němž stěžovatel potvrzuje, že
setrvává na svém návrhu na zrušení napadených rozsudků obecných
soudů, a to při vědomí změny platného právního stavu ve vztahu
k lhůtám k podání žádosti na finanční náhradu, že stěžovateli
nelze upřít právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1
Listiny, a to ve smyslu posouzení jeho věci za plného respektování
čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, podle něhož je soudce vázán zákonem. To
platí (jak bylo Ústavním soudem již judikováno např. v nálezu č.
III. ÚS 65/94, publikovaném pod č. 54 ve svazku č. 2 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu) i v případě změny práva, a tedy
i příslušného zákona, jak je tomu v dané věci. Rozhodnutí všech
obecných soudů má svůj základ již v rozsudku soudu I. stupně a za
dané situace tak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby svým nálezem
zrušil všechna rozhodnutí obecných soudů. Tato skutečnost nebrání
tomu, aby ze strany ČR - Ministerstva financí - byla finanční
náhrada za předmětné nemovitosti poskytnuta dobrovolně.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 9. července 1999