ECLI:CZ:US:1999:4.US.39.99
sp. zn. IV. ÚS 39/99
Usnesení
IV. ÚS 39/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 10. března 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti X., a.s., zastoupené JUDr. Z. K., advokátem, proti rozhodnutí Okresního úřadu v Táboře, okresního pozemkového úřadu, ze dne 20. 8. 1997, čj. PÚPr/3034/97-Ri (UZ 2349), č. 4712; a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 1998, čj. 28 Ca 354/97-13, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovanému rozsudku Městského soudu v Praze, potvrzujícímu rozhodnutí Okresního úřadu v Táboře, pozemkového úřadu, jímž bylo rozhodnuto dle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. o vlastnickém právu F. J. k nemovitostem v k. ú. B., blíže určeným ve výrokové části správního rozhodnutí, stěžovatelka uvádí, že předmětné nemovitosti nelze vydat, nebot' k nim
2 IV. ÚS 39/99
privatizací na základě zákona č. 92/1991 Sb. získala vlastnické právo. Podle jejího názoru ke dni účinnosti zákona o půdě držel soubor nemovitostí jiný subjekt než ona sama, a to Drůbežářský průmysl, státní podnik biologických, technických a obchodních služeb, Praha. Vyvozuje tak z toho, že majetek tohoto státního podniku byl sice v souvislosti s jeho zrušením ke dni 31. 3. 1991, včetně předmětných pozemků, vložen do akciové společnosti X. Praha, avšak k navýšen základního jmění této akciové společnosti došlo de iure až v dubnu 1992 konstitutivním zápisem do podnikového rejstříku. Ke dni 4. 5. 1992 byla tato akciová společnost, jejímž jediným akcionářem byl stát, zrušena bez likvidace. Privatizací pak stát jako jediný a výlučný vlastník tohoto majetku rozhodl o tom, jak bude s tímto majetkem naloženo. Stěžovatelka, akciová společnost X., vznikla zápisem do obchodního rejstříku ke dni 4. 5. 1992, a je tedy zřejmé, že ke dni účinnosti zákona o půdě nemohla sporné nemovitosti držet. Jejich vydáním by byla dotčena ve svém vlastnickém právu, a proto žádá, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil pro jejich rozpor s článkem 11 odst. 3 a 4 a článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu spisu Okresního úřadu, pozemkového úřadu, v Táboře, sp. zn. PÚPr/3034/97-Ri, a Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 354/97, Ústavní soud zjistil, že námitky o tom, že není povinnou osobou ve smyslu ustanovení §5 zákona o půdě, stěžovatelka uplatnila již v řízení před správním orgánem a soudem. Z uvedených spisů i z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že oba orgány, rozhodující ve věci, vzaly na základě shromážděných písemných podkladů za prokázáno, že ke dni účinnosti zákona o půdě, tj. ke dni 24. 6. 1991, držela ve smyslu ustanovení §5 zákona o půdě předmětné
nemovitosti akciová společnost X. Praha,, jejímž zakladatelem byl Drůbežářský průmysl, státní podnik biologických, technických a obchodních služeb, Praha. Tato obchodní společnost byla zapsána do podnikového rejstříku dne 29. 3. 1991 a existovala až do 4. 5. 1992, kdy byla zrušena bez likvidace a jejím právním nástupcem se stala stěžovatelka, akciová společnosti X., jež vznikla dnem 4. 5. 1992. Ke dni nabytí účinnosti zákona o půdě. Drůbežářský průmysl, státní podnik biologických, technických a obchodních služeb, Praha, již neexistoval, nebot' byl rozhodnutím zakladatele, Ministerstva zemědělství ČR, ze dne 29. 3. 1991, čj. 2097/91-550, k tomuto dni zrušen bez likvidace a jeho majetek, včetně předmětných pozemků, práva a závazky byly převedeny ke
stejnému dni na akciovou společnost X. Praha.
3 IV. ÚS 39/99
Podle názoru Ústavního soudu závěr Městského soudu v Praze o tom, že akciová společnost X., se octla v postavení povinné osoby z titulu svého právního nástupnictví po původní povinné osobě akciové společnosti X. Praha, jež v době, kdy oprávněný F. J. dopisem ze dne 30. 7. 1991 uplatnil vůči ní svůj restituční nárok, předmětné pozemky držela, odpovídá skutkovým zjištěním. V ústavní stížnosti však stěžovatelka nově uplatnila námitku, podle které držel v rozhodné době, tj. ke dni účinnosti zákona o půdě, sporné nemovitosti stále státní podnik Drůbežářský průmysl, nebot' k přechodu jeho majetku na akciovou společnost X. Praha došlo de iure až zápisem o zvýšení základního jmění v dubnu 1992. Toto tvrzení shledal Ústavní soud neopodstatněným, nebot' z rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR ze dne 29. 3. 1991, č.j. 2097/91-550, plyne, že tento státní podnik zakladatel zrušil ke dni 31. 3. 1991 a že jeho majetek, pozemky, ke kterým měl právo hospodaření, jakož i všechna další práva a závazky, převedl k témuž dni na akciovou společnost X. Praha. Podle ustanovení §5 odst. 1 zákona o půdě je povinnou osobou stát nebo právnická osoba, která ke dni účinnosti tohoto zákona nemovitost drží. Podle ustanovení odst. 2 citovaného ustanovení, osobou, která nemovitost podle odstavce 1 drží, se rozumí právnická osoba, která měla ... k nemovitosti ... právo hospodaření nebo právo trvalého užívání, nebo u ostatních nemovitostí jejich vlastník. Akciová společnost majetek zaniklého státního podniku, a tedy i předmětné pozemky, z titulu právního nástupnictví od 31. 3. 1991 de facto i de iure držela a z tohoto důvodu byla nepochybně jedinou osobou, vůči níž mohla oprávněná osoba uplatnit restituční nárok. Skutečnost, že ke dni účinnosti zákona o půdě nebyl objem převedeného majetku promítnut de iure do základního jmění akciové společnosti X., nemá z hlediska výkladu ustanovení citovaného ustanovení §5 zákona o půdě žádný právní význam.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále argumentuje tím, že vznikla v důsledku privatizace státního majetku ke dni 4. 5. 1992, a nemůže být tedy povinnou osobou jednak proto, že bylo věcí státu jako jediného a výlučného vlastníka, jak se svým majetkem naloží, a jednak proto, že v době účinnosti zákona o půdě neexistovala. S touto námitkou se podle zjištění Ústavního soudu orgány, rozhodující v předmětné věci, rovněž vypořádaly, když konstatovaly, že na stěžovatelku přešel platný závazek k vypořádání uplatněného restitučního nároku po původní povinné osobě z titulu jejího právního nástupnictví. Tento závěr sdílí i Ústavní soud a připomíná, že vztah zákona o půdě a zákona o "velké" privatizaci je založen v
obecné rovině na principu blokace, což neznamená nic jiného, než že majetek, který podléhá zákonům o majetkové restituci, nelze privatizovat. Podle ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě
4 IV. ÚS 39/99
půdě (v původním znění před novelou zákonem č. 93/1992 Sb. odst. 2) byla povinná osoba povinna s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře a nemohla tyto věci převést do vlastnictví jiného. Podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. - výklad a contrario - nemohl být majetek, na jehož vydání mohl vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštních předpisů, použit podle tohoto zákona, ledaže by tyto nároky nebyly uplatněny ve stanovené lhůtě nebo byly zamítnuty. Skutečnost, že i přes existenci této blokace došlo v projednávaném případě k privatizaci předmětných nemovitostí nemůže být vykládána v neprospěch oprávněné osoby.
Vzhledem k tomu, že tvrzení stěžovatelky o porušení jejích ústavně zaručených práv shledal Ústavní soud jako zjevně neopodstatněné, nezbylo mu, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 10. 3. 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu