ECLI:CZ:US:1999:4.US.41.99
sp. zn. IV. ÚS 41/99
Usnesení
IV. ÚS 41/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. J. M., advokátem, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 96/98, ze dne 18. listopadu 1998, ve spojení s usnesením Okresního ředitelství Policie ČR v Rychnově nad Kněžnou č.j. ORRK-4/K-TČ-1998, ze dne 6. dubna 1998, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel usnesení uvedeného státního zastupitelství, jímž byla zamítnuta jako nedůvodná, dle ustanovení §148 odst. 1 lit. c) trestního řádu, jeho stížnost proti uvedenému usnesení Policie ČR, podle kterého nebylo prokázáno podezření ze spáchání trestných činů příslušníky Policie ČR, a proto bylo rozhodnuto o odložení věci dle ustanovení §159 odst. 1 trestního řádu.
Ústavní stížnost tvrdí, že napadeným jednáním policie bylo porušeno stěžovatelovo právo na svobodu pobytu plynoucí z čl. 14 Listiny základních práv a svobod. Dovolává se nesprávnosti a nespravedlivosti uvedeného jednání.
IV. ÚS 41/99
Stěžovatel spatřuje nezákonnost postupu příslušníků policie v tom, že na základě nepravdivého oznámení stěžovatelovy manželky vnikli opakovaně do jejího domku na adrese T. 194 v Týništi nad Orlicí, kde stěžovatele podrobovali úkonům, které nebyly nutné a směřovaly proti realizaci práva stěžovatele na svobodu pobytu. V ústavní stížnosti se dovolává povinnosti stanovené v ustanovení §18, věty druhé zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, kde je stanovena povinnost manželů žít spolu, být si věrni, respektovat svoji důstojnost, společně pečovat o děti a vytvářet zdravé rodinné prostředí. Z toho dovozuje, že zasahujícím policistům muselo být zřejmé, že se manželka stěžovatele uvedeným jednáním dopouští přímého porušení citovaného ustanovení ve snaze ztížit resp. znemožnit stěžovateli realizaci práva svobody pobytu. Dle toho měli zasahující policisté jednat. Z toho, že zaujali postoj přesně opačný, jednali v rozporu se zákonem o Policii ČR a jejich jednání mělo být posouzeno jako spáchání trestných činů zneužití pravomoci veřejného činitele (§158 trestního zákona) a maření úkolu veřejného činitele (§159 trestního zákona), popřípadě dalších.
Stěžovatel dále tvrdí, že Policie ČR účelově zaměňuje právo na bydlení v určitém objektu za trvalý pobyt podle správního předpisu a že právě ze záznamu o trvalém pobytu v evidenci obyvatel vyvozuje důsledky přímo hraničící se závažnými zásahy do ústavním pořádkem zaručených práv občanů. V daném případě dovozuje stěžovatel své právo na bydlení v domě č. 195 v ulici T. v Týništi nad Orlicí ze skutečnosti, že uzavřel s majitelkou manželství a svou ohlašovací povinnost splnil přihlášením se k trvalému pobytu v domě č. 194 v ulici T. v Týništi nad Orlicí. Dále tvrdí, že s manželkou obýval její dům řadu let až do 28. prosince 1997, kdy mu manželka znemožnila do domu přístup. Tímto jednáním, byt' jako majitelka domu, jednala protiprávně, nebot stěžovateli stále svědčí z manželství odvozený právní důvod bydlení v jejím domku.
Z uvedených důvodů se domnívá, že orgány Policie ČR jednaly protiprávně a proto nevyhovění jeho stížnostem je v rozporu se zákony.
K věci bylo vyžádáno vyjádření Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou, ze kterého vyplývá, že napadená stížnost byla zařazena též do originálu vyšetřovacího spisu Policie ČR - Okresní úřad vyšetřování v Rychnově nad Kněžnou ČVS: OVV 99/98, nebot jmenovaný je stíhán pro trestné činy dle §238
IV. ÚS 41/99
odst.1, 2 trestního zákona, §231 odst. 1 trestního zákona a §155 odst. 1 lit. a) trestního zákona. Současně byla část týkající se jednání policistů předána k prověření podezření z trestné činnosti příslušnému kontrolnímu oddělení policie. Státní zastupitelství dále uvádí, že dosud nepravomocným rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 10 T 70/98, ze dne 20. ledna 1999 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu dle §155 odst. 1 lit. a) trestního zákona - útoku na veřejného činitele. Ve věci ústavní stížnosti plně odkazuje na rozhodnutí policejního orgánu a státního zástupce.
Z vyjádření Okresního ředitelství Policie ČR vyplývá, že na základě trestního oznámení stěžovatele, které bylo postoupeno Okresnímu státnímu zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou, provedla skupina stížností a kontroly ČR OŘ v Rychnově nad Kněžnou, pod čj. ORRK-4/K-TČ-98, prošetření. Prošetřeny byly okolnosti, zda policisté OOP Týniště nad Orlicí reagovali na skutečné oznámení svědčící o možné trestné činnosti stěžovatele. Zjištěno bylo, že policisté reagovali vždy na telefonické žádosti o pomoc od manželky stěžovatele. Při šetření nebylo zjištěno, že někdo z policistů konal šetření nad rámec plnění svých úkolů a stranil tak manželce stěžovatele. Skupina stížností se zabývala splněním zákonných podmínek pro zákrok policistů, jejich porušení však nebylo zjištěno.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti jak plyne z čl. 83 Ústavy České republiky a nepřísluší mu komplexně přezkoumávat postup jednotlivých orgánů činných v trestním řízení. V petitu své ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá toho, aby bylo zrušeno odložení věci podezření ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele. V tom případě ovšem ústavní soud postrádá logickou konstrukci, která by ústila v návrh, jak má být rozhodnuto. Pokud je argumentováno svobodou pobytu, pak toto právo nemohlo být narušeno tím, že orgány činné v trestním řízení nedospěly k závěru, že byl spáchán trestný čin, ale pouze jednáním toho, kdo mu, údajně protiprávně, bránil bydlet tam, kde je přesvědčen, že má právo bydlet. Realizace tohoto ústavního práva se nepochybně má a musí domáhat příslušnou občanskoprávní cestou. Porušení ústavních práv orgány činnými v trestním řízení, jejichž rozhodnutí je navrhováno zrušit, pak tvrzeno není a ostatně ani nemůže být, nebot žádné základní právo navrhovatele na to, aby tyto orgány dospěly ke
stejným závěrům stran trestnosti jednání někoho třetího, pochopitelně neexistuje.
IV. ÚS 41/99
Z uvedených důvodů Ústavní soud stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 1999
JUDr. Eva Zarembová předsedkyně senátu