Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19.01.1999, sp. zn. IV. ÚS 439/98 [ nález / ČERMÁK / výz-3 ], paralelní citace: N 8/13 SbNU 55 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:4.US.439.98

sp. zn. IV. ÚS 439/98 Nález Ústavní soud rozhodl dne 19. ledna 1999 v senátě ve věci ústavní stížnosti M. S., zastoupené JUDr. P. C., advokátem AK, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 7. 1998, čj. 31 Ca 103/98-24, a rozhodnutí Okresního úřadu ve Svitavách, okresního pozemkového úřadu, ze dne 16. 2. 1998, čj. PÚ/R/26-98-Ku, za účasti 1) Krajského soudu v Hradci Králové, 2) Okresního úřadu ve Svitavách, okresního pozemkového úřadu, jako účastníků řízení, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 7. 1998, čj. 31 Ca 103/98-24, a rozhodnutí Okresního úřadu ve Svitavách, okresního pozemkového úřadu, ze dne 16. 2. 1998, čj. PÚ/R/26-98-Ku, se zrušují. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního úřadu ve Svitavách, okresního pozemkového úřadu, stěžovatelka uvádí, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článku 90 Ústavy ČR, jakož i práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny. Jádro věci tkví podle stěžovatelčina názoru ve výkladu ustanovení §1 odst. 4 ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., a to v tom směru, jak posuzovat část tohoto ustanovení, podle které osoby, které získají osvědčení o národní spolehlivosti, se neposuzují za Němce a Maďary. Stěžovatelka je přesvědčena, že vzhledem k účelu zákona, jímž je odnětí československého státního občanství právě Němcům a Maďarům, třeba dovodit, že pokud se takto vymezený okruh osob za Němce a Maďary nepovažuje, znamená to, že se jim občanství neodnímá. Ze znění ustanovení §2 odst. 1 zákona ČNR č. 243/1992 Sb., podle kterého oprávněnou osobu je občan, jehož majetek byl konfiskován, a který "nabyl zpět občanství podle zákona ., pokud se tak nestalo již ústavním dekretem prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. .", vyplývá, že zákonodárce počítal se skupinou osob, které nabyly občanství zpět přímo citovaným dekretem, nikoli tedy normou z něj odvozenou, případně jej provádějící. Z uvedených důvodů proto stěžovatelka navrhuje zrušení obou napadených rozhodnutí. Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření ze dne 1. 12. 1998 uvedl, že právní předchůdce stěžovatelky, jehož majetek byl konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb., pozbyl československé státní občanství, aniž by jej znovu nabyl, a v důsledku toho nesplňuje podmínku ustanovení §2 odst. 1 zákona ČNR č. 243/92 Sb. Rozdíl mezi osvědčením o národní spolehlivosti, které bylo právnímu předchůdci stěžovatelky vydáno, a rozhodnutím o zachování státního občanství, byl v odůvodnění napadeného rozsudku dostatečně vysvětlen. Z uvedeného důvodu navrhuje proto krajský soud zamítnutí ústavní stížnosti. Okresní úřad ve Svitavách, okresní pozemkový úřad, ve svém vyjádření ze dne 27. 11. 1998 poukázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že se plně ztotožňuje i s napadeným rozsudkem. Z tohoto důvodu rovněž navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti. Pozemkový fond ČR se postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti vzdal. Z obsahu spisu Okresního úřadu ve Svitavách, okresního pozemkového úřadu, sp. zn. OPÚ/3022/92, Ústavní soud zjistil, že právní předchůdkyně stěžovatelů K. V. obrátila se dopisem ze dne 13. 12. 1992 na Pozemkový úřad Svitavy se žádostí o navrácení zemědělského majetku v rámci restituce, a to jako právní nástupkyně po svém otci A. P., kterému byl majetek zkonfiskován podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a který zemřel dne 5. 8. 1947. Pozemkový úřad Okresního úřadu ve Svitavách rozhodnutím ze dne 22. 12. 1993, čj. PÚ/R/1171/93, rozhodl podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. tak, že K. V. není vlastnicí nemovitostí, ve výroku tohoto rozhodnutí blíže označených, a to s odůvodněním, že A. P. nesplňoval podmínku opětovného nabytí československého státního občanství podle ustanovení §2 odst. 1 zákona ČNR č. 243/1992 Sb. K odvolání K. V. rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 31. 5. 1994, čj. 19 Ca 53/94-9, tak, že napadené rozhodnutí, a to v podstatě pro jeho nepřezkoumatelnost, zrušil. Dalším rozhodnutím ze dne 7. 12. 1994, čj. PÚ/R/963/94, rozhodl pozemkový referát Okresního úřadu ve Svitavách tak, že návrh uplatněný K. V. podle ustanovení §2 odst. 2 písm. c) a §3 odst. 1 zákona ČNR č. 243/1992 Sb. zamítl s odůvodněním, že zpětné nabytí československého státního občanství A. P. nebylo doloženo. Na základě podaného opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. 3. 1997, čj. 30 Ca 1/96-32, tak, že napadené rozhodnutí opětovně zrušil, a to mimo jiné s odůvodněním, že jím nebylo rozhodnuto podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., ale podle obecných ustanovení správního řádu. Současně však na základě odvolání podaného K. V. proti již citovanému rozhodnutí pozemkového referátu Okresního úřadu ve Svitavách rozhodlo Ministerstvo zemědělství dne 6. 10. 1995 pod sp. zn. 243/95-440 tak, že rozhodnutí tohoto úřadu potvrdilo. O žalobě podané proti posléze uvedenému rozhodnutí Ministerstva zemědělství rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 2. 1997, čj. 7 A 219/95-25, tak, že toto rozhodnutí pro jeho nicotnost zrušil. Okresní úřad ve Svitavách, okresní pozemkový úřad, rozhodl posléze napadeným rozhodnutím tak, že J. V., J. V., M. V. a M. S., jako právní nástupci K. V., zemřelé dne 30. 7. 1996, nejsou vlastníky nemovitostí, ve výroku tohoto rozhodnutí blíže vyznačených, a to v podstatě proto, že tyto nemovitosti byly konfiskovány podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., přičemž nebyl doložen doklad o zpětném nabytí československého státního občanství podle ustanovení §2 odst. 1 zákona ČNR č. 243/1992 Sb. Z obsahu spisu 31 Ca 103/98 Krajského soudu v Hradci Králové Ústavní soud konečně zjistil, že o opravném prostředku podaném proti rozhodnutí Okresního úřadu ve Svitavách, okresního pozemkového úřadu, ze dne 16. 2. 1998 rozhodl tento soud napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil. Také krajský soud v tomto rozhodnutí dospěl k závěru, že vydání osvědčení o národní spolehlivosti podle ustanovení §1 odst. 4 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. bylo pouze jedním z pokladů pro rozhodování o obnově státního občanství, A. P. však ještě před tím, než o této otázce mohlo být rozhodnuto, zemřel. Podstata věci záleží v posouzení ustanovení §1 odst. 4 ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. Podle tohoto ustanovení Češi, Slováci a příslušníci jiných slovanských národů, kteří se v této době přihlásili za Němce nebo Maďary, jsouce donuceni nátlakem nebo okolnostmi zvláštního zřetele hodnými, neposuzují se podle tohoto dekretu jako Němci nebo Maďaři, schválí-li Ministerstvo vnitra osvědčení o národní spolehlivosti, které vydá příslušný okresní národní výbor (okresní správní komise) po přezkoumání uvedených skutečností. O takový skutkový stav jde totiž i v projednávané věci, neboť, jak bylo zjištěno již v řízení před pozemkovým úřadem a krajským soudem, Ministerstvo vnitra dne 30. 9. 1946 pod čj. A-4604-19/8-46-VI/2 schválilo podle §1 odst. 4 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. osvědčení o národní spolehlivosti A. P. vydané Okresním národním výborem v L. dne 3. 1. 1946 pod čj. 14496. Krajský soud v Hradci Králové dospěl v napadeném rozsudku k závěru, že důsledky vydání osvědčení o národní spolehlivosti podle citovaného ustanovení §1 odst. 4 ústavního dekretu spočívaly pouze v tom, že nositel takového osvědčení měl nárok na potravinové a šatní lísky a také způsobilost k výkonu některých povolání. Tento závěr krajského soudu však postrádá jakoukoli logiku a opodstatnění a jde zcela stranou systematiky a účelu zmíněného ústavního dekretu. Ustanovení §2 odst. 1, 2 ústavního dekretu kategorizuje ve vztahu k pozbytí československého státního občanství dvě skupiny osob, a to 1) československé státní občany národnosti německé nebo maďarské, kteří podle předpisů cizí okupační moci nabyli státní příslušnosti německé nebo maďarské a kteří československé státní občanství pozbyli dnem nabytí takové státní příslušnosti, 2) ostatní československé státní občany národností německé nebo maďarské, kteří pozbyli československé státního občanství dnem nabytí účinnosti tohoto dekretu. Pouze těchto dvou skupin se také týká ustanovení §2 a §3 ústavního dekretu stanovící podmínky pro zachování a vrácení československého státního občanství. Z toho, že Češi, Slováci a příslušníci jiných slovanských národů, kteří se v této době přihlásili za Němce nebo Maďary, neposuzují se při splnění podmínek uvedených v ustanovení §1 odst. 4 ústavního dekretu jako Němci nebo Maďaři, nelze tedy vyvodit jiný závěr než ten, že nespadajíce pod ustanovení §1 odst. 1 a 2 ústavního dekretu proto, že se podle tohoto dekretu za Němce a Maďary nepovažují, tyto osoby československé státní občanství nepozbývají. Tento závěr podporuje i ustanovení §5 ústavního dekretu, podle kterého Češi, Slováci a příslušníci jiných slovanských národů, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky (§18 dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb.) ucházeli o udělení německé nebo maďarské státní příslušnosti, aniž k tomu byli donuceni nátlakem nebo zvláštními okolnostmi, pozbývají československého státního občanství dnem nabytí účinnosti tohoto dekretu. Je-li totiž v tomto ustanovení pozbytí československého státního občanství výslovně zakotveno, potom použitím argumentu a contrario lze dovodit, že osoby splňující podmínky ustanovení §1 odst. 4 ústavního dekretu československého státního občanství nepozbyly. Ani tyto osoby, které československé státní občanství nepozbyly, nelze však v souladu s již konstantní judikaturou Ústavního soudu z režimu zákona ČNR č. 243/1992 Sb. vyloučit. Jen pro úplnost poukazuje Ústavní soud v této souvislosti i na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 39/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 4, ročník 1995 - II. díl a na všechny v něm uvedené aspekty. Nelze totiž pominout ani to, že výměr bývalého Zemského národního výboru v Praze ze dne 18. 5. 1948, čj. XIII-1-11505/16-1946, zamítající odvolání proti konfiskaci majetku A. P. podle dekretu č. 12/1945 Sb. byl vydán již v tzv. rozhodné době. Dospěly-li tedy Krajský soud v Hradci Králové a Okresní úřad ve Svitavách, okresní pozemkový úřad, ve svých rozhodnutích k opačnému názoru, porušily tím stěžovatelova ústavně zaručená práva zakotvená v článku 90 Ústavy ČR a článku 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení §82 odst.3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 19. ledna 1999