ECLI:CZ:US:1999:4.US.459.98
sp. zn. IV. ÚS 459/98
Usnesení
IV. ÚS 459/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, rozhodl ve věci ústavní stížnosti J.K., zastoupeného JUDr. M.H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. září 1998, sp. zn. 5 To 348/98, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 28. dubna 1998, sp. zn. 2 T 131/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnost stěžovatel napadá usnesení krajského soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku jímž byl stěžovatel shledán vinným trestným činem znásilnění dle ustanovení §241 odst. 1 trestního zákona, jako zvláště nebezpečný recidivista dle ustanovení §41 odst. 1 trestního zákona, a trestným činem vydírání dle ustanovení §235 odst. 1 trestního zákona. Za to byl odsouzen dle ustanovení §241 odst. 1 trestního zákona s použitím §35 odst. 1 trestního zákona a dále s použitím §42 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků, a podle §39a odst. 2 lit. d) trestního zákona byl zařazen pro výkon tohoto trestu do věznice se zvýšenou ostrahou.
V ústavní stížnosti se stěžovatel dovolává ochrany proti porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina). Svá tvrzení opírá o skutečnost, že výpověď' A.K. obsahovala celou řadu pochybení a nepřesností, navzájem si odporujících. Popisuje také svou verzi celé události. Stejně tak uvádí výhrady k dalším jednáním, kterých se podle rozsudku měl dopustit a důvody, které podle jeho názoru svědčí o tom, že se takového jednání nedopustil. Dále stěžovatel nesouhlasí se
způsobem, jak byly provedeny jednotlivé důkazy, zejména uvádí, že se v průběhu hlavního líčení i v průběhu odvolání navrhoval doplnit dokazování výslechem rodičů stěžovatele a M.K. Soud však tuto iniciativu nepřijal a uvedené svědky nepředvolal. Tím se měl soud první instance dostat do rozporu s ustanovením §125 trestního řádu a učinil tak rozsudek nepřezkoumatelným, čímž bylo, jak stěžovatel uvádí, porušeno jeho právo zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále stěžovatel namítá, že znalecké posudky z oboru psychologie a psychiatrie byly vypracovány bez souhlasu stěžovatele, na základě zprostředkovaně získaných, kusých informací, které poté znalci zobecnili a z toho důvodu se stěžovatel domnívá, že jejich vypovídací schopnost a tedy i důkazní hodnota je minimální. Tím, že znalci opisovali posudky z předchozích spisů byla porušena zásada presumpce neviny stěžovatele. Rozsudek byl vynesen na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, resp. za takového skutkového stavu, který neodstranil existující důvodné pochybnosti o tom, zda se vůbec staly skutky uvedené ve skutkové větě rozsudku. Tím byla porušena také zásada in dubio pro reo. Krajský soud v Brně však v řízení o podaném odvolání namítané skutečnosti nezohlednil a tím se dopustil porušení základních práv a svobod a sice zaručených v těchto ustanoveních čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a3 Listiny.
Ústavní soud, poté, co si vyžádal k věci vyjádření Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově a seznámil se s obsahem spisu, který byl ve věci veden, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Jak Ústavní soud opakovaně vyjádřil v řadě svých rozhodnutí, není nadřízen obecným soudům a není vrcholem jejich soustavy. Z toho důvodu mu nepřísluší znovu hodnotit či přehodnotit to, jakým způsobem tyto soudy vyhodnotily provedené důkazy, proč uvěřily jedněm a neuvěřily druhým, proč považovaly výpověď svědka či poškozeného za věrohodnou a naopak. K takovémuto postupu není Ústavní soud oprávněn ani za situace, kdy by se sám s takovým hodnocením neztotožnil - jinými slovy, není podstatné, zda Ústavní soud sdílí či nesdílí názor soudů obecných pokud jde o hodnocení důkazů. Hodnocení důkazů je vyvrcholením procesu dokazování a stojí zejména na zásadě volného hodnocení důkazů. Hodnocení důkazů je tedy činností orgánů činných v trestním řízení, při které tyto orgány, a žádné jiné, přisuzují důkazům určitou hodnotu co do závažnosti, pravdivosti a zákonnosti. Dokazování je nepochybně vedle rozhodování nejdůležitější procesní činností soudů v trestním řízení. Předmětem řízení je skutek, se kterými se tyto orgány mohou seznámit jen
nepřímo, a proto je již z tohoto pohledu zřejmé, že řízení před Ústavním soudem nemůže tento proces ovlivnit ani nahradit.
Do volného hodnocení důkazů, které je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů, by Ústavní soud byl oprávněn zasáhnout pouze v případech, pokud by provedené důkazy byly v extrémním nesouladu se závěry, které z nich soudy dovodily, případně by se závěry opíraly o důkazy získané nezákonným donucením, nebo hrozbou takovéhoto donucení, apod. V dané věci však tonu tak není. Soudy shromáždily dostupné důkazy pro své závěry, vysvětlily zcela přijatelným způsobem, proč další důkazy nepovažovaly za potřebné a proč rozporům mezi jednotlivými důkazy nepřikládaly takovou váhu, jako stěžovatel.
Uvedené závěry Ústavního soudu nikterak nebrání tomu, aby stěžovatel či jeho právní zástupce dali případně podnět k řízení podle ustanovení §266 a násl. trestního řádu.
S ohledem na uvedené skutečnosti neshledal Ústavní soud opodstatněnost ústavní stížnosti a proto ji podle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu