ECLI:CZ:US:1999:4.US.467.98
sp. zn. IV. ÚS 467/98
Usnesení
IV.ÚS 467/98
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Vladimíra Čermáka o ústavní stížnosti P.J., zastoupeného JUDr. J.K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 2 To 80/98, ze dne 6. 10. 1998, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zrušení shora označeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 11 T 28/97, ze dne 19. 2. 1998, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zákona a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zákona a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, se zařazením do věznice s ostrahou.
Podle názoru stěžovatele Vrchní soud v Olomouci vydal své usnesení v rozporu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. řádu, jelikož nezjistil řádně skutkový stav v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Tím porušil základní zásady trestního práva, a to zásadu objektivní pravdy a zásadu vyhledávací, jakož i zásadu volného hodnocení důkazů. Stěžovatel dále spatřuje porušení zákona i v ustanovení §226 písm. c) tr. řádu, neboť usnesení Vrchního soudu v Olomouci potvrdilo rozsudek soudu I. stupně, přičemž podle názoru stěžovatele nebylo v soudním řízení prokázáno, že trestný čin spáchal.
Na podporu svého tvrzení stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že Vrchní soud v Olomouci vycházel při úvaze o vině stěžovatele (obdobně jako orgány činné v předchozích fázích trestního řízení) pouze z jediného důkazu, který měl přímý vztah k místu činu, jímž byl nález mobilního telefonu na místě činu. Veškeré další důkazy provedené v trestním řízení, s výjimkou svědeckých výpovědí svědkyně J.J. a L.K., byly důkazy pouze nepřímými, případně se jednalo o skutková zjištění bez jakéhokoliv vztahu k věci. Důkazy, týkající se doby a délky telefonických hovorů vedených z mobilního telefonu nalezeného na místě trestného činu podle názoru stěžovatele s věcí nesouvisí a nelze je označit ani jako nepřímé důkazy.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Olomouci, který ve svém písemném podání odkazuje na velmi podrobné vyhodnocení provedených důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu tak, jak bylo realizováno v rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 11 T 28/97, ze dne 19. 2. 1998, a v jeho usnesení, sp. zn. 2 To 80/98, ze dne 6. 10. 1998. Vrchní státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo. Dále si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 11 T 28/97.
Ze spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 11 T 28/97, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem tohoto soudu ze dne 19. 2. 1998, sp. zn. 11 T 28/97, uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zákona a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zákona. Uvedených trestných činů se stěžovatel podle soudu I. stupně dopustil tím, že společně s obžalovaným K.K., dne 23. května 1997 v době od 03.30 do 03.40 hodin ve V., se vloupali do prodejny zlatnictví S. tak, že krumpáčem a železnou palicí poškodili skleněnou výplň s bezpečnostní fólií ve dveřích prodejny, vylomili lišty upevňující sklo a vnikli do prodejny, ve které z vitrín v pultech odcizili plata se zlatými šperky - 10 ks zlatých řetízků á 11.000,- Kč/1 ks, 3 ks řetízků á 40 000,- Kč/1 ks, 10 ks náhrdelníků á 18 500,- Kč/1 ks, různé druhy náušnic, prstenů a dalších zlatých předmětů v celkové hodnotě 1. 793.850,- Kč,- ke škodě majitelů zlatnictví A.I. a J.H. Zničením skleněné výplně dveří a jejich poškozením způsobili majitelům A.I. a J.H. škodu ve výši 11. 278, 50 Kč.
Vrchní soud v Olomouci, který pak z podnětu odvolání stěžovatele a obžalovaného K.K. věc přezkoumával, podané odvolání podle §256 tr. řádu zamítl. V odůvodnění svého usnesení odvolací soud uvedl, že ve věci byly soudem I. stupně shromážděny všechny v úvahu přicházející důkazy, přičemž jejich okruh byl takový, že poskytoval potřebný podklad pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro meritorní rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. řádu). Odvolací soud byl i toho názoru, že soud I. stupně nepochybil ani při hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Z odůvodnění tohoto usnesení je dále patrné, že se odvolací soud znovu zabýval hodnocením provedených důkazů tak, aby se mohl vypořádat s odvolacími námitkami obou obžalovaných.
Ústavní soud konstatuje, že z odůvodnění obou rozhodnutí obecných soudů je patrno, že soudy považovaly za důležité důkazy, nasvědčující závěru o vině stěžovatele, zejména závěry dvou odborných vyjádření z oboru metody pachové identifikace (založené ve spisu na č.l. 138-140), kdy byla zjištěna shoda mezi pachovými stopami sňatými z násady kladiva, krumpáče a z mobilního telefonu nalezeného na místě činu a srovnávací pachovou konzervou stěžovatele; nález mobilního telefonu zn. NOKIA na místě činu, který jak bylo zjištěno z výpovědi svědkyně J.J. převážně užíval stěžovatel; rozpis hovorů za mobilní telefony užívaným stěžovatelem (č.l. 207) a obžalovaného K.K. (č.l. 219). Odvolací soud v tomto směru konkrétně poukázal ve svém usnesení na telefonní hovor z mobilního telefonu stěžovatele a obžalovaného K., dne 23. 5. 1997 v 02.58 h v trvání 19 s a 03. 28 h v trvání 53 s. Z porovnání doby, délky telefonních hovorů a volaných účastnických stanic obecné soudy dospěly k závěru, že předmětný mobilní telefon se v době spáchání trestného činu nacházel v držení stěžovatele. Obecné soudy jako důkazy svědčící o vině stěžovatele vyhodnotily také svědecké výpovědi svědků T.N. a A.I. Svědek T.N. ve své výpovědi v řízení před soudem I. stupně uvedl, že dne 23. 5. 1997 vstával asi v 03. 30 h a po chvíli uslyšel směrem od M. dvě nebo tři tlumené rány. Poté uviděl z okna jak dva muži ve věku mezi 20-30 lety rozbitým sklem v bočních dveřích vešli do zlatnictví S., u dveří viděl palici na dlouhé násadě. Svědek A.I. pak vypověděl, že cestou ke svému zlatnictví potkal dvě osoby, jejichž bližší popis pro rozrušení nemůže uvést.
Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu je patrno i to, že soud se znovu zabýval i hodnocením důkazů mající vinu stěžovatele zpochybňovat. Zejména šlo o tvrzení svědkyně J.J. o odcizení jejího mobilního telefonu v odpoledních hodinách dne 22. 5. 1997 neznámých mužem a výpověď svědkyně L.K. o tom, že v noci ze dne 22. 5. na 23. 5. 1997 (tedy v dobu spáchání činu) byla ve společnosti stěžovatele.
Ústavní soud za daného stavu věci, tak jak jej zjistil z obsahu spisu a z rozhodnutí obecných soudů, se neztotožňuje s námitkami stěžovatele uvedenými v bodě II. ústavní stížnosti. V prvé řadě nález mobilního telefonu na místě spáchání činu nebyl v projednávaném případě jediným usvědčujícím důkazem. Další důkazy svědčící v neprospěch stěžovatele jsou sice důkazy nepřímými, nelze však souhlasit s tvrzením stěžovatele, že by se jednalo o skutková zjištění bez jakéhokoliv vztahu k věci. Tento závěr platí i pro listinný důkaz v podobě rozpisu telefonních hovorů za mobilní telefon J.J. (užívaný převážně stěžovatelem) a obžalovaného K.K. Nepřímé důkazy shromážděné v průběhu trestního řízení ve svém souhrnu tvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících nepřímých důkazů, které vcelku shodně a spolehlivě dokazují skutečnost nebo skutečnosti, že je z nich možné vyvodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru (Rt 38/70).
Pokud pak jde o svědecké výpovědi svědkyně J.J. a svědkyně L.K., kterých se stěžovatel ve své ústavní stížnosti dovolává, Ústavní soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, kde je dostatečným způsobem vysvětleno, z jakých důvodů soudy výpovědím těchto svědkyň neuvěřily.
Stěžovatel se v návaznosti na údajné odcizení mobilního telefonu J.J. domnívá, že soud nevedl žádným způsobem dokazování o tom, že by se mohl mobilní telefon nalézat v jeho držení. Ústavní soud však opětovně poukazuje na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, z nichž je evidentní, že i této otázce byla věnována pozornost v průběhu dokazování s tím, že obecné soudy dospěly k závěru, že mobilní telefon byl v době spáchání trestného činu v držení stěžovatele. Zde Ústavní soud poukazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, kdy soud po zevrubném rozboru rozpisu telefonních hovorů za mobilní telefony stěžovatele a obžalovaného K. (jde o telefonické hovory od odpoledních hodin dne 22. 5. 1997 do ranních hodin dne 23. 5. 1997), s přihlédnutím k volaným či volajícím účastnickým stanicím patřícím do okruhu známých stěžovatele a obžalovaného K.K., dospěl k tomuto závěru. Ústavní soud dodává, že ve způsobu, jakým obecné soudy vysvětlily, jakými úvahami byly vedeny při hodnocení vzájemně rozporných výpovědí stěžovatele, obžalovaného K. a svědků K., U. a F. o obsahu telefonních hovorů z 22. 5. na 23. 5. 1997 a jaké důvody je vedly k tomu, že rozpisu telefonních hovorů za mobilní telefony stěžovatele a obžalovaného K. přiznaly více věrohodnosti než jejich výpovědím, nespatřuje Ústavní soud nic, co by odůvodňovalo jeho zásah. Stěžovatel navíc sám svými výpověďmi zavdal soudu příčinu k pochybnostem o jeho tvrzeních a tyto pochybnosti nebyl schopen vyvrátit. Jednalo se zejména o jeho počínání v době, kdy se dozvěděl od svojí sestry o údajném odcizení mobilního telefonu (nedošlo k oznámení krádeže mobilního telefonu Eurotelu či orgánům policie, ale jsou ze strany stěžovatele realizovány pokusy se dovolat pachateli údajné krádeže mobilu) a dále jeho výpovědi z přípravného řízení a z hlavního líčení, jimiž zdůvodňoval telefonáty na odcizený mobil, přičemž v přípravném řízení uváděl, že se na mobil dovolal, ale ten druhý vždycky zavěsil, v hlavním líčení popřel, že by se na mobil dovolal.
Ústavní soud se dále zabýval i námitkou stěžovatele, že rozhodnutími obecných soudů byl porušen zákon v ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. řádu. Porušení zákona dovozuje stěžovatel z toho, že soud nezjistil řádně skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí (držení mobilního telefonu v době spáchání trestného činu), a hodnocení důkazů nebylo založeno na pečlivém uvážení všech okolností v jednotlivostech a v souhrnu.
Ústavní soud je však toho názoru, že v tomto směru je z obsahu spisu patrno, že ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování (jehož rozsah ostatně stěžovatel ve své ústavní stížnosti nenapadá), které umožnilo oběma soudům učinit jak skutkové, tak i právní závěry, přičemž Vrchní soud v Olomouci ve své rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlil, na základě jakých úvah dospěl k závěru o vině stěžovatele. Ústavní soud v této souvislosti znovu připomíná, jak již dříve ve svých nálezech uvedl, že není vrcholným orgánem soustavy obecných soudů, a nepřísluší mu provádět "hodnocení" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Správností provedeného hodnocení důkazů obecnými soudy se může zabývat jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Tak tomu však v daném případě nebylo.
Závěrem Ústavní soud připojuje, že z důvodů shora uvedených nemohlo dojít k porušení ustanovení §226 písm. c) tr. řádu.
Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy nebyla usnesením Vrchního soudu v Olomouci dotčena, a proto byla ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona čl. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavní soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu