ECLI:CZ:US:1999:4.US.487.98
sp. zn. IV. ÚS 487/98
Usnesení
IV. ÚS 487/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 4. ledna 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti W.-D.M., zastoupeného JUDr. V.J., proti rozhodnutí O.Ú., ze dne 20. 11. 1997, čj. 111-3524/116/72.9/97-ž, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 1998, čj. 28 Ca 25/98-18, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím, podle kterých stěžovatel není vlastníkem nemovitostí blíže konkretizovaných ve výroku správního rozhodnutí, stěžovatel uvádí, že jak pozemkový úřad, tak i soud při posuzování jeho restitučního nároku nesprávně posoudily otázku státního občanství jeho rodičů, původních vlastníků předmětných nemovitostí. Podle tvrzení stěžovatele jeho rodiče československé státní občanství nepozbyli a i on sám je občanem České republiky. K zásahu do jeho ústavně
2 IV. ÚS 487/98
chráněných práv došlo nejen v důsledku chybné interpretace ustanovení §2 odst. 1 zákona ČNR č. 243/1992 Sb., ale i tím, že pozemkový úřad rozhodl, aniž by vyčkal výsledku řízení ve věci potvrzení jeho státního občanství, zatím co městský soud stěžovatele vůbec nevyslechl a rovněž nevyčkal v tomto případě předložení usnesení o vypořádání dědictví po jeho zemřelých rodičích. Napadená rozhodnutí jsou tak v rozporu s čl. 1 a čl. 10 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), a stěžovatel se proto domáhá jejich zrušení. Pro případ, že by orgány rozhodující v jeho věci posoudily otázku státního občanství stěžovatele, resp. jeho rodičů, správně, stěžovatel navrhuje, aby ustanovení zakotvující československé, resp. české, státní občanství jako nezbytnou podmínku restituce, byla pro neústavnost zrušena.
Ze spisu O.Ú., okresního pozemkového úřadu, sp. zn. 1113524/116/72.9/97-ž, a ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 25/98, Ústavní soud zjistil, že na základě provedených důkazů vzal správní orgán za prokázáno, že předmětný zemědělský majetek byl rodičům stěžovatele zkonfiskován na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Vzhledem ke ztrátě majetku podle tohoto předpisu zkoumal správní orgán, zda původní vlastníci, resp. jejich právní nástupce, splnili podmínky stanovené v ustanovení §2 zákona ČNR č. 243/1992 Sb. Přitom z vyjádření S.Ú.A ze dne 7. 7. 1997 zjistil, že dne 3. 10. 1939 byl W.F.L.V.-K. (přejmenován na M.) a K.R. V.-K. (přejmenována na M.) vystaven průkaz o německé státní příslušnosti, aniž by bylo dále zjištěno, že by uvedení československé státní občanství v poválečném období nabyli zpět. Protože stěžovatel žádné doklady prokazující oprávněnost jeho nároku nepředložil, správní orgán pro nesplnění podmínek stanovených v ustanovení §2 citovaného zákona jeho restituční nárok neuspokojil. Městský soud v Praze se se závěry správního orgánu ztotožnil a rozhodnutí správního orgánu potvrdil. K námitce stěžovatele, že se správní orgán nezabýval jeho státním občanstvím, opětovně vyložil, že by tak bylo namístě pouze v případě, pokud by stěžovatel prokázal, že původní vlastníci nabyli zpět československé státní občanství způsobem předepsaným v ustanovení §2 odst. 1 citovaného zákona a že tito původní vlastníci již zemřeli. Vzhledem k tomu, že tyto skutečnosti stěžovatel neprokázal, je zcela nepodstatné, zda je či není občanem ČR.
3 IV. ÚS 487/98
Ústavní soud přezkoumal postup orgánů rozhodujících v restituční věci, jakož i napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení Ústavy ČR, Listiny, Úmluvy a Paktu a dospěl k závěru, že tvrzení v ústavní stížnosti jsou neopodstatněná. Ústavní soud neshledal ve výkladu ustanovení §2 odst. 1 zákona ČNR č. 243/1992 Sb., orgány ve věci rozhodujícími nic, co by nasvědčovalo ústavně nekonformní interpretaci. Pokud stěžovatel tvrdí, že jeho rodiče československé státní občanství nepozbyli, postrádá jeho tvrzení důkazní podklad. Právě udělením německého státního občanství v roce 1939 i jeho rodiče československé státní občanství pozbyli, a nemohou tak být oprávněnými osobami podle ustanovení §2 odst. 1 zákona ČNR č. 243/1992 Sb. Neprokázal-li jejich dědic, v předmětné věci stěžovatel, že československé státní občanství později předepsaným způsobem získali, nemůže být ani on považován za oprávněnou osobu, i kdyby sám podmínku státního občanství ČR splňoval. Status oprávněné osoby podle ustanovení §2 odst. 2 citovaného zákona lze pro dědice odvodit pouze od statusu oprávněné osoby podle ustanovení §2 odst. 1 citovaného zákona, tedy od původního vlastníka. Jelikož nebylo prokázáno, že by původním vlastníkům svědčilo postavení oprávněných osob, nemůže se tohoto postavení domáhat ani stěžovatel jako jejich dědic. Argumentace ústavní stížnosti tedy zůstává v rovině nesouhlasné polemiky se závěry orgánů rozhodujících ve stěžovatelově restituční věci, když ani v procesním postupu pozemkového úřadu a městského soudu nebylo shledáno pochybení takové povahy, které by odůvodnilo závěr o zásahu do jeho ústavně zaručených práv.
Co se týče námitky, že ustanovení zakotvující podmínku československého, resp. českého, státního občanství jako nezbytnou podmínku restituce, jsou protiústavní a měla by být zrušena, podotýká Ústavní soud, že stěžovatel tento návrh blíže nekonkretizoval, neodůvodnil ho a ani ho neučinil součástí petitu ústavní stížnosti, a proto se jím Ústavní soud věcně nezabýval. K podmínce státního občanství oprávněných osob v zákonech o restituci majetku odkazuje v této souvislosti na své obecné závěry vyložené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/96 publikovaném pod č. 185/1997 Sb.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal stěžovatelovy argumenty o porušení Ústavy ČR, Listiny, Úmluvy a Paktu neopodstatněnými, přičemž tato neopodstatněnost je vzhledem k výše uvedeným důvodům zcela evidentní, nezbylo mu, než ústavní stížnost ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
4 IV. ÚS 487/98
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 4. ledna 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu