ECLI:CZ:US:1999:4.US.494.98
sp. zn. IV. ÚS 494/98
Usnesení
,
IV. ÚS 494/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Vladimíra Čermáka o ústavní stížnosti P.L., zastoupeného JUDr. J.Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 12 To 101/98, ze dne 1. 9. 1998, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 36, čl. 37, čl. 38, čl. 39, čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 83 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR (dále jen "ústava") zrušení shora označeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ve výroku, který se týká útoku uvedeného v bodě 5).
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze došlo z podnětu odvolání stěžovatele ke zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. 2 T 81!97, ze dne 16. 2. 1998 a podle §259 odst. 3 tr. řádu k novému rozhodnutí odvolacího soudu rozsudkem ve věci tak, že tento soud ve vztahu k předmětným útokům [v bodě 1) - 5)] uznal stěžovatele vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, a uložil mu trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, se zařazením do věznice s dozorem.
Ústavní stížnost, jak je patrno z jejího obsahu, směřuje toliko do útoku uvedeného v bodě 5) rozsudku tohoto soudu, jímž byl stěžovatel uznán vinným za to, že v šatně sportovního areálu v hotelu C., na základě předchozí vzájemné dohody (s dalšími dvěma obžalovanými) odcizil dne 7. 9. 1992 ze skříňky č. 61 klíče od vozidla tov. zn. Mercedes Benz, v hodnotě nejméně 990 000,- Kč, ve kterém se nacházelo příslušenství v hodnotě 18A00,- Kč a další předměty v hodnotě 39 713,Kč, které předal obžalovaným D.R. a P.S., kteří vozidlo odvezli a prodali, a dále odcizil hodinky zn. Seiko v hodnotě nejméně 3 680,- Kč a peněženku s doklady, úvěrovými kartami a částkou 10 000,- Kč a 3 000,- DM, a tyto věci si ponechal.
Podle obsahu ústavní stížnosti směruje stížnost do té části, ve které je stěžovateli kladeno za vinu i odcizení předmětného osobního auta.
2 IV. ÚS 494/98
V odůvodnění ústavní stížnosti totiž stěžovatel uvedl, že v řízení před obecnými soudy (kromě dalších skutků, za něž byl uznán vinným, a proti nimž ústavní stížnost nesměřuje) doznal, že odcizil z šatní skříňky malé černé kožené pouzdro, z něhož si ponechal peněženku, a toto kožené pouzdro se zbytkem věcí bez prohlédnutí předal podle dohody spoluodsouzeným D.R. a P.S., kteří již sami zde nalezli klíče od osobního auta Mercedes Benz, a s tímto autem i odjeli. Stěžovatel popírá, že by předmětné auto odcizil ve spolupachatelství, o odcizení auta předem, ani v průběhu krádeže nevěděl a rozhodně nezněl v úmyslu auto zcizit. Z odcizeného a údajně prodaného auta neměl ani žádný profit.
Stěžovatel dále poukázal na to, že k věci byl celkem třikrát vyslechnut poškozený G.W., poprvé bezprostředně po krádeži, tj. dne 8. 9. 1992. U výslechu však nebyl v seznamu tlumočníků řádně zapsaný tlumočník, jelikož poškozený byl vyslechnut v přítomnosti překladatele, kterého si s sebou přivedl, a který byl stejně jako poškozený zaměstnán u poškozené firmy H. Při dalším výslechu dne 2. 5. 1994 a 27. 2. 1996 si poškozený již na skutek špatně vzpomínal a odkazoval na prvý výslech z 8. 9. 1992.
K hlavnímu líčení dne 29. 1. 1998 se tento poškozený nedostavil, a byla proto přečtena jeho výpověď, kterou učinil Policii ČR. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na to, že výslech poškozeného svědka ještě před sdělením obvinění nemá povahu neodkladného nebo neopakovatelného úkonu, a jde proto jen o záznam ve smyslu ust. §158 odst. 4 tr. řádu, který nelze jako důkaz použít před soudem.
V souvislosti se čtením svědecké výpovědi G.W. u hlavního líčení ve smyslu §211 odst. l tr. řádu stěžovatel namítá, že pokud by byl soudem nebo advokátem poučen, nikdy by nesouhlasil s pouhým přečtením této výpovědi, neboť vzájemné rozpory byly zásadního rázu a rozhodovaly o použité právní kvalifikace podle odst. 3 písm. b) §247 tr. zákona. Stěžovatel je toho názoru, že přímá svědecká výpověď G.W. před soudem v přítomnosti pachatele je rozhodujícím důkazem zásadního významu pro přiznání viny i trestu podle odst. 3 písni. b) §247 tr. zákona, přičemž podotýká, že řádné objasnění vyžadovalo spíše postup podle §94 tr. řádu.
Stěžovatel z výše uvedených důvodů navrhuje, aby rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 1998, sp. zn. 12 To 101/98, u útoku, který je uveden v bodě 5) byl Ústavním soudem zrušen, neboť jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, zejména čl. 36 odst. l a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud si v souvislosti s opatřením pokladů pro své rozhodnutí vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze a připojil si spis Krajského soudu v Praze, sp. zn. 2 T 81/97.
Vrchní soud v Praze ve svém písemném vyjádření odkazuje na odůvodnění svého rozsudku ze dne 1. 9. 1998, sp. zn. 12 To 101/98, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 16. 2. 1998, sp. zn. 2 T 81/97. Ohledně procesních námitek k výslechu G.W. pak Vrchní soud v Praze uvádí, že v tomto směru neshledal v řízení před soudem [. stupně pochybení. Právo na obhajobu stěžovatele nebylo porušeno, u hlavního líčení před krajským soudem byl přítomen stěžovatel i jeho obhájce, a výpověď poškozeného byla přečtena po souhlasu stran, ve smyslu §211 odst. 1 tr. řádu i obsah samotné výpovědi poškozeného odůvodňoval postup krajského soud podle §211 odst. 1 tr. řádu.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost není opodstatněná.
3 IV. ÚS 494/98
Z připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že dne 7. 9. 1992 telefonicky oznámil poškozený G.W. na Policii ČR, OŘ odcizení osobních věcí ze šatní skříňky sportcentra hotelu C., a osobního auta tov. zn. Mercedes Benz. Následující den 8. 9. 1992 byl poškozený vyšetřovatelem vyslechnut a jeho výpověď byla zachycena v protokole o výpovědi svědka-poškozeného. K výslechu byl opatřením podle §28 přibrán jako tlumočník ing. M.M., technik firmy Mercedes Benz-Ahzo,. V protokolu o výslechu svědka-poškozeného je uvedeno, že protokol byl G.W. diktován v německém jazyce a zapisován podle překladu tlumočníka, kterého si poškozený sám přivedl.
Stěžovateli bylo dne 10. 1. 1994 sděleno obvinění pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zákona spáchaný ve spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zákona, jehož se měl dopustit tím, že dne 7. 9. 1992 v přesně nezjištěné době od 20.50 do 22.00 hodin se vloupal do skříňky č. 61 v pánské šatně C., ze které odcizil ke škodě občana G.W. pánskou peněženku s různými kreditními kartami, 10 000,- Kč v hotovosti, 3 000,- DM v hotovosti, klíče od vozidla tov. zn. Mercedes Benz bílé barvy, s různými doplňky, radiomagnetofonem a dalšími věcmi nacházejícími se ve vozidle jako fotoaparát, sluneční brýle, diktafon, hodiny a další věci. Klíče poté předal P.S. a D.R., kteří s vozidlem odjeli do P. a následně vozidlo prodali neznámému muži.
K dalšímu výslechu G.W. bylo přistoupeno 2. 5. 1994. I tento výslech byl proveden za účasti tlumočníka, kterým byl ing. P.R., ekonom firmy M.
Z obsahu obou protokolů o výslechu G.W. je tedy patrno, že svědek byl v obou případech vyslechnut za účasti tlumočníka, kterého si s sebou k výslechu přivedl, a který byl poté ve smyslu §28 tr. řádu přibrán k přetlumočení obsahu výpovědi. Vždy šlo o zaměstnance firmy H., které byla způsobena škoda odcizením motorového vozidla. Ústavní soud také zjistil, že opatření vyšetřovatele o ustanovení tlumočníka vykazují vady, zejména pokud se týká poučení tlumočníka ve smyslu zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících.
Tyto vady výslechů svědka G.W. byly však jedním z důvodů, pro které Krajský soud v Praze svým rozhodnutím ze dne 25. 7. 1995, sp. zn. 2 T 58/95, po přezkoumání spisu v rámci předběžného projednání obžaloby, vrátil věc podle §188 odst. l písm. e) tr. řádu státnímu zástupci k došetření. Soud totiž shledal, že nebyl dodržen zákonem stanovený postup pro výslech osoby, která nevypovídá v českém jazyce. (Tento nedostatek byl taktéž shledán i u výslechů dalších poškozených cizinců).
Krajský soud tak považoval za nezbytné, aby výslechy všech poškozených byly zopakovány za účasti tlumočníka zapsaného do seznamu tlumočníků a řádně poučeného, neboť v případě nedostavení se těchto svědků k hlavnímu líčení nebude možné k takto provedeným výslechům přihlédnout jako k důkazu.
Rozhodnutí krajského soudu potvrdil Vrchní soud v Praze, který se věcí zabýval na základě stížnosti krajské státní zástupkyně. Ve svém usnesení ze dne 7. 9. 1995, sp. zn. 12 To 66/95, uvádí, že základní nedostatek spočívá v tom, jaké osoby byly k tlumočení vybrány.
Z obsahu spisu Ústavní soud dále zjistil, že výslech svědka G.W. byl pro uvedené procesní nedostatky opakován dne 27. 2. 1996 poté, co byl tlumočník řádně ustanoven podle §28 tr. řádu, složil slib podle §6 odst. 2 zákona č. 36/1967 Sb., a řádně poučen v souladu s uvedeným zákonem.
4 IV. ÚS 494/98
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že svědek G.W. se nedostavil k hlavnímu líčení, a proto byla čtena jeho výpověď, kterou učinil na Policii ČR. Namítá však, že výslech svědka ještě před sdělením obvinění nemá povahu neodkladného a neopakovatelného úkonu, a jde proto jen o záznam ve smyslu ust. §158 odst. 4 tr. řádu, který nelze jako důkaz použít před soudem.
Ústavní soud však neshledal tuto námitku důvodnou. Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 29. 1. 1998 vyplývá, že byla čtena svědecká výpověď G.W. ze dne 27. 2. 1996, která byla učiněna již v souladu s ustanoveními trestního řádu. Ústavní soud připomíná, že stěžovateli bylo sděleno obvinění již 10. 1. 1994. Krajský soud nebral tedy v úvahu ty důkazy, které by v přípravném řízení nebyly provedeny v souladu s trestním řádem.Výpověď uvedeného svědka byla pak ve smyslu §211 odst. 1 tr. řádu čtena za souhlasu stran a po jejím přečtení, jak patrno z obsahu protokolu o hlavním líčení, neměl k tomuto důkazu stěžovatel žádné připomínky.
Stěžovatel v souvislosti s tímto postupem soudu činí další výtku, že soud při řádném dodržení "fair" procesu by se nemohl spokojit s pouhým přečtením svědecké výpovědi G.W., když řádné objasnění věci vyžadovalo spíše postup soudu podle §94 tr. řádu, nebol' rozdílnost výpovědí o tak závažných skutečnostech takový postup vyžadovala. V této souvislosti Ústavní soud uvádí, že bylo především na soudu, který věc projednával, zvážit, zda osobní výslech poškozeného byl nutný. V daném konkrétním případě, přihlédnuto k celkové důkazní situaci, k tomu, že výpověď tohoto svědka, jak již výše uvedeno, byla přečtena u hlavního líčení za souhlasu stran, bez připomínek stěžovatele, jakož i k obsahu výpovědi poškozeného, který krádeži sám přítomen nebyl, a vypovídal v podstatě toliko o tom, co mu bylo odcizeno (přitom nepochybně bylo v jeho zájmu uvést všechny věci, které mu byly odcizeny), nelze hodnotit procesní postup zvolený obecným soudem jako postup vybočující z mezí ústavnosti.
Ústavní soud zároveň připomíná, že jak již uvedl v řadě svých dřívějších rozhodnutí, není soudem nadřízeným obecným soudům a v zásadě mu tedy nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy. Touto otázkou se může zabývat pouze tehdy, pokud zjistí, že v řízení před obecnými soudy byly porušeny ústavní procesní principy. Tak tomu však v daném případě nebylo.
Ústavní soud tak nezjistil, že by v projednávané věci došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a za tohoto stavu byla proto ústavní stížnost z uvedených důvodů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 1.82/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 1999
JUDr. Eva Zarembová předsedkyně senátu