Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 31.03.1999, sp. zn. IV. ÚS 508/98 [ nález / ČERMÁK / výz-3 ], paralelní citace: N 49/13 SbNU 353 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:4.US.508.98

sp. zn. IV. ÚS 508/98 Nález Ústavní soud rozhodl dne 31. března 1999 v senátě ve věci ústavní stížnosti 1) P. J., 2) J. G., 3) ing. J. J., všech zastoupených JUDr. A. P., advokátem AK, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 1998, čj. 2 Cdon 1299/96-239, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 1996, čj. 23 Co 6/96-187, za účasti 1) Nejvyššího soudu ČR, 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a vedlejšího účastníka JUDr. E. K., zastoupené JUDr. O. H., advokátem, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto: Rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 1998, čj. 2 Cdon 1299/96-239, a Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 1996, čj. 23 Co 6/96-187, se zrušují. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti proti výše citovaným rozsudkům, jimiž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 9. 1995, čj. 14 C 264/91-160, ohledně vydání stavební parcely č. p. 1365 a zahrady č. p. 1366/1 a 1366/2 v k. ú. Břevnov, Praha 6, stěžovatelé tvrdí, že byli postupem všech tří obecných soudů dotčeni ve svých právech, zaručených v čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel P. J. a právní předchůdce stěžovatelů ad 2) a 3) J. J. žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 6 uplatnili svůj restituční nárok na vydání rodinné vily a zahrady, neboť výzvy vůči povinné osobě zůstaly bez odezvy. Obecné soudy však jejich návrhu vyhověly pouze co se týče vydání domu, ohledně pozemkových parcel žalobní návrh zamítly, neboť dovodily, že se jejich vydání vůči povinné osobě nedomáhali, neboť tuto vyzvali pouze k vydání domu. Takový výklad obsahu výzvy obecnými soudy považují stěžovatelé za formalistický, jdoucí proti cílům restitucí. Původně se jednotlivé nemovitosti v pozemkových knihách evidovaly tak, že knihovní vložky pozemkových knih na samém počátku zápisu uváděly údaj "dům č. p. ..." a teprve potom v jednotlivých částech A, B či C knihovní vložky bylo zapisováno označení, k čemu se číslo popisné vztahuje. Pokud tedy vlastník domu v minulosti něco uváděl o svém nemovitém majetku, mínil uvedením údaje o popisném čísle domu také vždy veškeré pozemkové parcely, které byly zapsány ve stejné knihovní vložce jako dům. Tím, že obecné soudy nezohlednily tento dobový výklad a nerozhodly o vydání i příslušných podílů na veškerých pozemkových parcelách, které byly zapsány v knihovní vložce vedené pro dům č. p. 1154 v k. ú. Břevnov, upřely stěžovatelům právo na soudní ochranu. Z tohoto důvodu stěžovatelé žádají Ústavní soud, aby ústavní stížností napadené rozsudky zrušil. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření ze dne 10. 3. 1999 odkázal na odůvodnění ústavní stížností dotčeného rozsudku, a navrhl proto zamítnutí ústavní stížnosti. Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 25. 3. 1999 odkázal na písemné odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že rozhodnutí o ústavní stížnosti ponechává na Ústavním soudu. Vedlejší účastník, JUDr. E. K., uvedl ve svém vyjádření ze dne 19. 3. 1999, že stěžovatelé nesplnili důkazní povinnost, stanovenou jim v ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., neboť předmětem jejich výzvy byla rodinná vila a ani extenzivním výkladem nelze dovodit, že v této výzvě se domáhali i vydání jiných nemovitostí. Pozemky jsou označovány parcelními čísly a katastrálním územím, kde se nacházejí, žádné takové označení však výzva neobsahovala. Protože k těmto pozemkům bylo zřízeno právo osobního užívání, nelze stěžovatelům pozemky vydat rovněž vzhledem k ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Ze všech těchto důvodů navrhuje proto zamítnutí ústavní stížnosti. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 14 C 264/91, Ústavní soud zjistil, že v dubnu 1991 vyzvali P. J. a právní předchůdce stěžovatelů 2) a 3) J. J. povinnou osobu k vydání nemovitosti, kterou označili jako "nemovitost č. p. 1/1154 v Praze-Břevnov, Michalovicova ul." (P. J.), či "rodinná vila v Praze 6, Břevnově, Michalovicova ulice č. p. 1/1154" (J. J.). Když na výzvu povinná osoba nereagovala, obrátili se se svým nárokem na soud. V žalobním návrhu se domáhali vydání domu č. p. 1154 se zahradou č. p. 1366, zapsaných na LV č. 1874 pro k. ú. Břevnov v Praze 6. V průběhu soudního řízení Jiří Jeslínek zemřel a jeho právními nástupci se stali jeho dědicové, pozůstalá manželka J. G. a syn ing. J. J. Obvodní soud pro Prahu 6 na základě dokazování vzal za prokázáno, že původní vlastníci domu a pozemkových parcel, A. a M. M. byli prohlášeni za mrtvé a že stěžovatelé jsou dědici po A. M., neboť P. a J. J. jsou syny A. M. z jejího prvního manželství s V. J. Dále vzal za prokázáno, že předmětné nemovitosti přešly na stát za okolností uvedených v ustanovení §6 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a že JUDr. E. K. je povinnou osobu ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, neboť je nabyla na základě protiprávního zvýhodnění. Obvodní soud pro Prahu 6 rovněž posoudil rozsah uplatněného žalobního návrhu a dospěl k závěru, že stěžovatelé výzvou uplatnili pouze právo na vydání nemovitosti - rodinné vily, nikoliv pozemků. Obvodní soud pro Prahu 6 poté rozhodl, že JUDr. E. K. je povinna stěžovatelům vydat jednu ideální polovinu nemovitosti č. p. 1154 v Michalovicově ul. č. 1 a ve zbytku žalobu zamítl. Rozhodnutí o vydání pouze jedné poloviny nemovitosti obvodní soud odůvodnil tak, že původním žalobcům svědčí restituční oprávnění z titulu synů A. M., tento nárok jim však nevznikl po druhém spoluvlastníkovi M. M., druhém manželovi jejich matky, který zemřel až po její smrti. Rozsudkem Městského soudu v Praze byl zamítavý výrok ohledně vydání poloviny nemovitosti zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud projevil nesouhlas s právním závěrem soudu prvého stupně, že stěžovatelé nemohou být oprávněnými osobami po druhém původním spoluvlastníkovi M. M., neboť M. M. zemřel později než jeho manželka A: M. a za neexistence závěti by dědit po něm mohl pouze jejich syn H. M. nebo rodiče či sourozenci. Podle názoru městského soudu Obvodní soud pro Prahu 6 však nezjišťoval, zda a kdy H. M. vlastnictví po svém otci M. M. nabyl, a to i s ohledem na dědické právo, vážící se k jeho občanství, době a místu smrti jeho či zůstavitele, neboť manželé M. i se synem H. M. po emigraci z rasových důvodů od roku 1939 žili a zemřeli v Jižní Americe. Městský soud v Praze upozornil na to, že v případě, že by H. M. byl v době přechodu předmětných nemovitostí na stát jejich vlastníkem, stěžovatelé by oprávněně uplatňovali své restituční nároky jako jeho sourozenci podle ustanovení §3 odst. 2 písm. e) zákona o mimosoudních rehabilitacích [nyní §3 odst. 4 písm. e)], neboť H. M. zemřel bez zanechání potomků. V ostatním se však odvolací soud ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, včetně posouzení obsahové náplně výzvy k vydání nemovitosti, totiž pouze domu, nikoliv pozemků. Přesto však o této otázce vyslovil přípustnost dovolání, neboť ji považoval po právní stránce za rozhodnutí zásadního významu. Nejvyšší soud ČR přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu a dovolání stěžovatelů zamítl. Ve svém rozhodnutí vyložil, že v písemných výzvách P. J. a J. J. chybí jakákoliv zmínka ohledně pozemků, a že tedy výzva neobsahuje nic, z čeho by bylo možno vůli k jejich vydání dovodit. Nejvyšší soud zopakoval znění výzev, upozornil, že ve výzvě P. J. je uvedena cena, která odpovídá kupní ceně domu, jak je uvedena v kupní smlouvě ze srpna 1986, a k námitce dovolatelů, že výzvou měli restituenti na mysli nejen dům, ale logicky i pozemky, podotkl, že neprojevená vůle nemůže vyvolat žádné právní účinky. Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Vědom si uvedených hranic svého přezkumu, zaměřil se Ústavní soud v prvé řadě na zkoumání dosavadní judikatury obecných soudů, vztahující se k výkladu, ať již ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. nebo ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, upravujících výzvu k vydání věci. Tak kupř. v rozsudku sp. zn. 4 Cz 100/92 vyslovil Nejvyšší soud ČR názor, že náležitosti výzvy k vydání věci vymezuje zákon č. 403/1990 Sb. jen po formální stránce tohoto právního úkonu (písemnost formy) a nikoli po stránce obsahové. Podle §35 odst. 1 občanského zákoníku může být projev vůle učiněn nejen jednáním nebo opomenutím, ale též jiným způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. V jiném rozsudku ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 522/98, tento soud v souvislosti s výkladem výzvy podle §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. konstatoval, že to, zda v konkrétním případě jde o takovou výzvu, je třeba posuzovat zejména podle obecných náležitostí právního úkonu jako projevu vůle (§34 a §35 občanského zákoníku). Podle ustanovení §35 odst. 1 občanského zákoníku může být projev vůle učiněn nejen jednáním nebo opomenutím, ale též jiným způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. K uvedenému Ústavní soud dodává, že podle ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku, uvedeného novelizujícím zákonem č. 509/1991 Sb., právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Uvedenou novelou byla tak nejen zpřesněna, ale i rozšířena výkladová pravidla. Pokud jde o otázku, zda projev vůle stěžovatelů byl učiněn způsobem nevzbuzujícím pochybnosti, vyplývá z již uvedeného, že zmíněný projev v projednávané věci tyto pochybnosti vyvolal, a to i na straně městského soudu, který v napadeném rozhodnutí vyslovil přípustnost dovolání s odůvodněním, že posouzení obsahu výzvy při vymezení rozsahu uplatněného nároku považuje po právní stránce za rozhodnutí zásadního významu. Nejvyšší soud ČR, ačkoli si nutně musel být vědom problematičnosti případu a vzhledem k připuštění dovolání z již uvedených důvodů i nezbytnosti věc zásadněji a šířeji pojmout, se ve svém rozhodnutí nicméně omezil na konstatování, že výkladem nelze obsah právního úkonu doplňovat či měnit, a proto ani dovodit vůli jednajícího, která není vůbec projevena, byť takovou vůli jednající osoba měla. Neprojevená vůle nemůže vyvolat žádné právní účinky. Dovozovat bez dalšího, že pokud v písemné výzvě oprávněná osoba vyzve k vydání domu, jde zároveň o výzvu k vydání pozemku, na kterém se dům nachází, případně přilehlé zahrady nelze, neboť jde o samostatné věci. Podle názoru Ústavního soudu, je však i při výkladu pojmu výzva ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, třeba postupovat v souladu s účelem tohoto restitučního zákona, obdobně jako kupř. i při výkladu pojmu tíseň apod. Vyzvala-li tedy oprávněná osoba povinnou osobu k vydání věci tak, že v situaci, kdy tato "věc" představuje jednu funkční a nezaměnitelnou jednotku, v daném případě rodinnou vilku se stavebním pozemkem a k ní přilehlou zahradou, ve výzvě označí nárokované nemovitosti jako rodinnou vilu či nemovitost s označením místa a ulice, kde se tato nemovitost nachází, potom podle názoru Ústavního soudu takovou výzvou obsahově, tedy pokud jde o rozsah uplatněného nároku, projevila vůli k vydání všech těchto, již konstatovanou funkční jednotku, tvořících nemovitostí. Výkladem právního úkonu nelze zajisté, jak konstatuje Nejvyšší soud, jeho obsah doplňovat či měnit, o takový případ však v projednávané věci podle názoru Ústavního soudu nejde. Postrádalo by totiž jakoukoli logiku, účel a smysl, jestliže by vzhledem k zmíněné funkční souvislosti domu, stavební plochy a zahrady stěžovatelé svou výzvou projevili vůli k vydání pouze domu, nikoli také stavební plochy a zahrady, umožňující dům vůbec užívat. Jde zajisté o samostatné věci v právním smyslu. stěží však lze pochybovat o tom, že vůle stěžovatelů směřovala a shora uvedeným pojmenováním byla projevena ve vztahu ke všem uvedeným nemovitostem. Pokud jde o námitku vedlejšího účastníka, že vydání pozemků brání ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., nemohly obecné soudy se jí zabývat, neboť byla uplatněna teprve v řízení o ústavní stížnosti. Ústavní soud zde proto jen pro úplnost konstatuje, že by bylo v rozporu se smyslem zákona č. 87/1991 Sb., pokud by výše citované ustanovení bylo vykládáno tak, že pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se oprávněné osobně nevydává ani tehdy, jestliže jej má v držení fyzická osoba, která právo osobního užívání k němu získala právě v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě na pozemku stojící, za podmínek uvedených v ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Pokud tedy Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dospěl, stejně jako Městský soud v Praze, k opačnému závěru, odepřel tím stěžovatelům právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto z uvedených důvodů pro porušení tohoto ústavně zaručeného práva podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 31. března 1999