ECLI:CZ:US:1999:4.US.518.98
sp. zn. IV. ÚS 518/98
Usnesení
IV. ÚS 518/98
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti J.M., zastoupeného JUDr. J.Š., proti usnesení Městského soudu v Praze, čj. 22 Co 331/98-63, ze dne 31. 8. 1998, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 26 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označeného rozhodnutí obecného soudu.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že byl v době 1. 4. 1993 do 31. 3. 1996 účastníkem sdružení P., které spolu založili podle ustanovení §829 - 841 o.z., z důvodu neshod však stěžovatel smlouvu o sdružení k 31. 3. 1996 vypověděl. S ohledem na skutečnost, že dosud nebylo provedeno finanční vypořádání činnosti sdružení, ke kterému stěžovatel opakovaně marně vyzýval druhého účastníka sdružení, podal stěžovatel dne 10. 9. 1996 k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 žalobu na vypořádání sdružení. Obvodní soud nařídil v průběhu řízení pouze jediné patnáctiminutové jednání a řízení odročil za účelem možnosti mimosoudního řešení mezi účastníky. Tohoto řešení však nebylo dosaženo, neboť druhý účastník možnost mimosoudní dohody zmařil. Obvodní soud pak řízení zastavil svým usnesením ze dne 11. 4. 1997, čj. 21 C 159/96-28. Stěžovatel proti tomuto usnesení podal odvolání, k němuž Městský soud v Praze napadené usnesení zrušil svým usnesením, sp. zn. 22 Co 313/97, ze dne 13. 8. 1997, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Obvodní soud následně svým usnesením ze dne 29. 9. 1997 stěžovateli uložil doplnění návrhu podle stanovených bodů. Stěžovatel, jak uvádí, vše v termínu splnil včetně vyčíslení majetku sdružení navrhovaného k rozdělení a zaplatil i soudní poplatek ve výši 93.052,- Kč dle výzvy soudu. K vyjádření bezmocnosti k postupu soudu podal stěžovatel dne 20. 1. 1998 návrh na vyloučení soudce podle §14 o.s.ř. Návrhu však nebylo vyhověno a Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 20. 3. 1998, sp. zn. 14 Nc 147/98, vyslovil na základě ryze formálního zdůvodnění, že soudkyně není vyloučena z projednání a rozhodování předmětné věci. I přes to, že stěžovatel na základě výzev soudu věc doložil velmi rozsáhlým listinným materiálem, obvodní soud svým usnesením, čj. 21 C 159/96-57, ze dne 15. 5. 1998, řízení opět zastavil. Ke stěžovatelovu odvolání pak odvolací soud napadeným usnesením, čj. 22 Co 331/98-63, ze dne 31. 8. 1998, usnesení soudu I. instance potvrdil. Stěžovateli se jeví rozhodování obou obecných soudů jako velmi podivné, neboť se v průběhu celého řízení konalo pouze jedno jednání, přičemž v totožných věcech souvisejících s provozem sdružení se koná ještě několik dalších sporů u jiných obecných soudů, které se však projednávanou věcí velmi důkladně zabývají. Stěžovatel považuje za nezanedbatelnou i tu skutečnost, že jako drobný podnikatel musel zaplatit dosti vysoký soudní poplatek, představující pro něho téměř čistý roční výdělek, a nyní mu má být z něho vráceno pouze 50 %. Domnívá se, že byl rozhodnutím obecných soudů poškozen, kdy došlo k porušení některých ustanovení o.s.ř. a k dotčení jeho ústavně zaručených základních práv. Navrhuje proto zrušení stížností napadeného rozhodnutí.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 21 C 159/96. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného soudního spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ze soudního spisu Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 stěžovatele opakovaně vyzval k doplnění žaloby podle ustanovení §43 odst. 2 o.s.ř. svými usneseními ze dne 11. 2. 1997, 29. 9. 1997 a 29. 12. 1997, kdy odvolací soud ve svém prvním rozhodnutí o odvolání ze dne 13. 8. 1997, jímž odvolání stěžovatele vyhověl, vytknul prvoinstančnímu soudu, že se spokojil pouze s obecným konstatováním, že žaloba nebyla stěžovatelem řádně upravena. Stěžovatel svoji žalobu postupně doplňoval o další skutečnosti, avšak ani po všech těchto doplněních a opravách obvodní soud neshledal ve svém dalším rozhodnutí ze dne 15. 5. 1998 doplněnou žalobu stěžovatele za úplnou s tím, že stěžovatelem formulovaný žalobní petit nelze projednat, neboť je nevykonatelný. K odvolání stěžovatele ze dne 30. 6. 1998 odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení potvrdil s odůvodněním, že stěžovatel se v žalobním petitu domáhá rozdělení majetku jednak vneseného do sdružení, jednak majetku za jeho trvání získaného, aniž však konkrétně uvádí, o jaký majetek jde, totéž pak platí i pro návrh na vydání 50 % movitého majetku účetně evidovaného k 31. 3. 1996. Odvolací soud se tak ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, podle něhož takto formulovaný žalobní požadavek nelze projednat, neboť je nevykonatelný, přičemž vykonatelnost je nezbytným předpokladem soudního rozhodnutí, jehož vydání se stěžovatel domáhá.
Stěžovatel se v souvislosti s napadeným rozhodnutím cítí být dotčen jednak v jeho základním právu podnikat, zaručeném mu v čl. 26 odst. 1 Listiny. Ústavní soud však porušení tohoto práva neshledal, neboť dotčení tohoto práva nelze spatřovat v tom, že stěžovatelův spor, týkající se oblasti jeho podnikatelských aktivit, byl soudem uzavřen způsobem, se kterým se stěžovatel neztotožňuje. Dále stěžovatel namítá, že napadeným rozhodnutím bylo dotčeno rovněž jeho základní právo garantované mu v čl. 37 odst. 3 Listiny, který stanoví, že všichni účastníci jsou si v řízení rovni, aniž by však stěžovatel v ústavní stížnosti specifikoval, v čem je toto jeho právo v rozhodnutí obecného soudu porušováno. Skutečnost, že Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí o odvolání potvrdil rozhodnutí prvoinstančního soudu, s nímž se stěžovatel neztotožnil, nezakládá však sama o sobě důvod ke tvrzení o dotčení zásady rovnosti účastníků řízení, které by opravňovalo podání ústavní stížnosti.
Meritum ústavní stížnosti pak představuje stěžovatelova námitka, že napadeným rozhodnutím byl porušen čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť se v jeho věci konalo pouze jediné jednání, a obecné soudy řízení zastavily, i když podle stěžovatelova názoru byla žaloba doplněna vždy podle návrhu soudu a odvolací soud se tedy omezil prakticky na ryze formální zdůvodnění svého rozhodnutí. Stěžovatel v této souvislosti cituje i některá ustanovení o.s.ř., která takto byla napadeným rozhodnutím obecného soudu porušena. K dané námitce Ústavní soud především konstatuje, že mu vzhledem k jeho pravomoci dané mu Ústavou ČR a dále zákonem o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí, nýbrž je jeho úkolem zjistit, zda jimi došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv stěžovatele. V posuzovaném případě obecné soudy řízení zastavily z důvodu, že žalobní petit nelze ani po doplnění provedeném na základě opakovaných výzev soudu projednat, neboť je nevykonatelný. Oba obecné soudy při tomto svém závěru vycházely z náležitostí návrhu na zahájení řízení, jak je stanoví ustanovení §79 odst. 1 o.s.ř., kdy z návrhu musí být patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Žalobní návrh proto musí být přesný, určitý a srozumitelný tak, aby rozhodnutí soudu o tomto návrhu rozhodující obsahovalo přesné vymezení práv a povinností k plnění co do obsahu a rozsahu tohoto plnění. Soud tedy nemůže účastníkům řízení přiznat (resp. nepřiznat) jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovatelem navrhovány. Ve smyslu ustanovení §841 o.z. mají při rozpuštění sdružení účastníci nárok na vrácení hodnot poskytnutých k účelu sdružení a vypořádají se mezi sebou o majetek získaný výkonem společné činnosti sdružení způsobem stanoveným ve smlouvě, jinak rovným dílem. Oba obecné soudy jednoznačně konstatovaly, že stěžovatel ani v doplnění návrhu neuvedl konkrétně, o jaký vnesený a výkonem společné činnosti získaný majetek jde, jehož podíl je pak druhý účastník sdružení povinen v rámci majetkového vypořádání stěžovateli vydat. Stěžovatel svoji námitku, že jeho žalobní návrh byl řádně doplněn podle požadavku soudu s předložením přesného vyčíslení movitého majetku, uvedl již ve svém odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud se podle názoru Ústavního soudu s touto jeho námitkou vypořádal způsobem, v němž Ústavní soud neshledal protiústavnost, a jím učiněné závěry je třeba považovat za výsledek, který je výrazem nezávislého soudního rozhodování.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 9. srpna 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu